Z dobrých biologických důvodů děti chtějí a potřebují překonávat své rodiče.

Jsem pro přirozenou výchovu. Základním předpokladem takové výchovy je dle mého názoru důvěra k instinktům a úsudkům vašich dětí. Například chápete, že plačící nemluvně strádá a snažíte se přijít na potřebu, která mu schází. Nenecháte ho „vybrečet se.“ Dále berete na vědomí, že během naší evoluční historie malé děti vždy spaly se svými matkami nebo jinými dospělými, případně staršími sourozenci, nikdy samy, a že spaní o samotě je pro mnoho z nich děsivé. Jste si také vědomi potřeby malých dětí, stejně jako všech ostatních, po fyzickém kontaktu, a poskytujete ho. Nedožadujete se kontaktu, když o něj nestojí, ale poskytnete a uvítáte ho, když dítě projeví zájem.

Klíčovou dovedností je citlivost. Abyste pochopili, co dítě a zejména nemluvně chce a potřebuje, musíte s ním být v souladu. Je nutné mít schopnost vidět svět z dětského pohledu, což vyžaduje empatii, stejně jako u jakéhokoliv blízkého vztahu. Chcete-li mít dobré manželství, musíte být schopni vcítit se do svého manžela. Chcete-li být dobrým přítelem, musíte se umět vcítit do svého přítele. Váš manžel, kamarád, ani dítě nejsou s vaší osobností totožní; mají různé potřeby a přání, a pokud s nimi chcete mít dobré vztahy, je potřeba být citliví k jejich potřebám a přáním.

Přirozená výchova je často spojována s kontaktní výchovou, což je v pořádku, pokud si dáváme pozor na to, co myslíme „kontaktem.“ Děti nejsou od přírody určeny pro blízký kontakt jen s matkou, nebo jen s matkou a otcem. Jsou z dobrých biologických důvodů určeny k vytváření více vztahů s mnoha lidmi z komunity. Je důležité si uvědomit, že úzká rodina žijící v domě oddělená od ostatních je z evolučního hlediska nepřirozené prostředí.

Téměř po celou lidskou historii, ještě před rozvojem zemědělství, lidé nežili v domech, ale spíše v kempech. Základní sociální jednotka byla tlupa, která se skládala z 20 až 50 lidí, kteří vzájemně spolupracovali a přemisťovali se z jednoho místa na druhé podle výskytu divoké zvěře a jedlé vegetace. Na každém místě postavili malé, dočasné chatrče, kde společně spali. Kromě spánku většinu času trávili venku společně s ostatními. Manželství existovala a děti měli zvláštní vztah se svými rodiči, ale jejich rodiče je „nevlastnili“. Svým způsobem to byly děti celé skupiny. Každý se podílel na výchově všech dětí. Všichni si vytvořili vztah s každým dítětem, a děti, dokonce i nemluvňata, byly při tvorbě těchto vztahů aktivními partnery.

Z evolučního hlediska dává smysl, že děti chtějí mít blízké vztahy s mnoha různými lidmi, nejen s jejich rodiči. Zaprvé, po většinu lidské historie rodiče často zemřeli dříve, než jejich děti dospěly. Ztráta rodiče je vždy velmi smutná událost, ale není to fatální pro dítě, jež má vztahy s ostatními, kteří se podílejí na jeho péči. Možná ještě důležitější je fakt, že cílem dětství, jak v naší kultuře, tak i v kulturách lovců a sběračů, je stát se nezávislou osobou, která dokáže vytvářet vztahy se spoustou různých lidí – vztahy, jež jsou nezbytné pro přežití a reprodukci. Pozorováním jen matky nebo otce se nenaučíte být nezávislý. Tuto vlastnost si osvojíte sledováním mnoha rozličných lidí s různými osobnostmi a dovednostmi. Dalším cílem dětství je vzdělávat se – získat představy, tradice, znalosti, dovednosti a hodnoty kultury, kde vyrůstáte. Pokud toho chcete dosáhnout jen pobýváním se svými rodiči, osvojíte si pouze malou část schopností, kterým je možné se naučit, a nebudete dobře připraveni na reálný svět.
Příliš exkluzivní vztah dítěte s rodičem je nespravedlivý nejen pro dítě, ale může být také zátěží pro matku (obvykle je to matka, nikoli otec). Není nic přirozeného na tom, když žena po porodu přeruší ostatní činnosti a věnuje se výhradně dětem a domácnosti. Matky lovců a sběračů pokračují ve svých sběratelských činnostech a nadále se stýkají s ostatními dospělými nejen z jejich tlupy. Mateřství je neizoluje; pokud něco, sblíží je to ještě více s každým ve skupině, přičemž si všichni užívají vztah s dítětem.

Nedávno jsem měl tu čest revidovat kapitolu, kterou napsala moje kolegyně z Bostonské univerzity Gilda Morelli spolu s jejími kolegy Paulou Ivey Henry a Steffenem Fosterem. Tato kapitola je založena na nové analýze údajů nashromážděných před několika lety po měsících výzkumu skupiny lovců a sběračů z kmene Efe žijících v lese Ituri v Kongu.[1] Jejich výzkum se zaměřil na sociální vztahy kojenců a batolat. Zde uvádím několik zjištění:

• Když se narodí dítě, první ho drží ženy a děti, které v chýši pomáhaly při porodu a poskytovaly matce emocionální podporu. Poté je dítě vyneseno ven, kde ho přivítají všichni členové skupiny, kteří se shromáždili kolem chýše. Matka své dítě chová jako poslední.
• Děti jsou kojeny nejen matkami, ale i dalšími ženami ze skupiny, které mají mateřské mléko, z nichž většina není geneticky příbuzná.
• Dlouhodobá systematická pozorování odhalila, že čtyř až šestiměsíční nemluvňata jsou v těsném fyzickém a/nebo sociálním kontaktu s průměrným počtem devíti lidí každé dvě hodiny a 18 až 21 měsíců staré děti jsou v kontaktu s průměrným počtem 14 různých lidí každé dvě hodiny! Tito lidé jsou muži i ženy a děti i dospělí. Bylo zjištěno, že děti jsou v průměru v kontaktu s jedinou osobou jen pouhé tři minuty, než přejdou k někomu jinému.
• Jak děti rostou, jsou stále více aktivní při iniciaci kontaktů s ostatními, natahují se k nim, smějí se a jinými způsoby je vyzývají k interakci. Jakmile se dokáží batolit, přesouvají se samy od člověka k člověku a začínají se připojovat k ostatním dětem ve věkově smíšených herních skupinách.
• Malé děti jsou pozoruhodně veselé a klidné, asi kvůli veškeré pozornosti, které se jim dostává od tolika různých lidí. Vědci zaznamenali, že jsou v dobré náladě – s úsměvem, s jasnýma očima – v průměru asi 90% času, když jsou vzhůru.

Ne všichni lovci a sběrači se zapojují do společné péče o kojence, podobně jako v kmeni Efe, ale všechny tyto kultury jsou při zmiňované činnosti zřejmě mnohem více společenští. Agresivní chování vůči dětem je téměř nemožné. Pokud jsou otec nebo matka podráždění a chovají se krutě ke svému dítěti, ostatní okamžitě zasáhnou, uklidní rodiče a zároveň se postarají o dítě. Vzhledem k tomu, že péče o děti je veřejná, může každá osoba, včetně malých dětí, pozorovat, jak se to dělá. Nikdo se nestane rodičem, aniž by měl spoustu zkušeností s chováním a pečováním o děti jiných lidí. Žádný dospělý se nestará o dítě bez pomoci.

S naší společností se to nedá srovnat!