Jelikož od svého teenagerovského věku velmi intenzivně pracuji s dětmi všech věkových skupin a navíc tomu není zas tak dávno od doby, kdy jsem sama navštěvovala klasickou střední školu (ze které si dodnes nesu mnoho bolístek), netajím se zrovna se svým názorem, že náš státní vzdělávací systém není nejlepší cestou pro to, aby se z dítěte stal vyrovnaný a sebejistý dospělý.

Během svých posledních let na magisterských studiích jsem začala učit na státní střední škole a o svých pocitech jsem se začala přesvědčovat čím dál víc. Ono je totiž úplně jedno, s jakou energií, zápalem a nápady do školy mladý člověk vchází. Dřív nebo později ho ten nekonečný příval systému zákonitě převálcuje. I přes své vysoké ambice a neustálou cílenou implementaci aplikované a pozitivní psychologie jsem každým dnem cítila narůstající znepokojení nad tím, jak jsou adolescenti zoufalí, vyhořelí a mají nulové sebevědomí. (Netroufám si generalizovat, samozřejmě mám zkušenosti pouze s určitými skupinami). A tak jsem založila psychologický kroužek pro své studentíky a začala se vážně zabývat situací, ve které se naše školství ocitá.

Od srpna studuji semestr v Chemnitz, a jelikož pro mne není z časových možností úplně reálné objet západní Německo, modlila jsem se, aby i na východě existovala nějaká ze svobodných škol. Měla jsem štěstí, jedna tu je, velmi blízko Chemnitz a tím pádem také velmi blízko Čech (z Prahy do 3 hodin). 28. října pořádala Freie Schule Leipzig den otevřených dveří, což byl jasný pokyn k tomu, udělat si do Lipska výlet.

Následné povídání je založeno pouze na zhruba dvou hodinách strávených ve škole. Mimo tento den škola nabízí dvě základní možnosti pro ty, kteří se o ni zajímají. Za prvé to jsou třídenní stáže, kdy se může návštěvník zúčastnit celých dnů a pozorovat tedy školu za běžného fungování. Za druhé pak tříměsíční dobrovolnickou stáž pro potenciální učitele. V případě, že má učitel pak zájem zůstat a je pro něj zrovna místo, škola hlasuje o tom, jestli mezi kolektiv správně zapadl a jestli si ho nechají.

Nejprve jsme byli provedeni jedním z žáků školy, který perfektně zvládl improvizovanou soukromou tour v angličtině a vysvětlil a popsal nám především denní režim školy a jednotlivé prostory. Následně jsme měli možnost se bavit s několika učiteli a jedním, jakýmsi „hlavním“ učitelem, který se s námi bavil o financování a začleňování absolventů do dalších škol.

Popis školy

Demokratická škola Freie Schule Leipzig byla založena v roce 1990. V současnosti jí navštěvuje téměř 200 žáků ve věku 6 až 18 let. Většinou přicházejí děti kolem šesti a sedmi let, zůstávají zhruba do patnácti, šestnácti a následně plní srovnávací zkoušky, aby mohli pokračovat na střední škole. Předtím, než chtějí žáci pokračovat na střední školy, skládají plošné zkoušky (taková obdoba státních maturit, akorát na ZŠ úrovni). Standardně ze 4 předmětů – němčina, matematika, druhý jazyk a jeden volitelný. Děti, které vychází ze svobodné školy, musí zkoušek plnit rovnou 9 – mimo 4 povinné ještě 5 dalších, srovnávacích.

Co se týče financování, škola je na seznamu pod Saskem, nicméně samozřejmě ne mezi školami státními; takže na hlavu žáka dostává cca 70% příspěvku, co školy klasické. Rodiče měsíčně doplácejí cca 70 eur v základu, plus nějaké další výdaje (obědy, náklady na materiály apod.). Celkově se nepřesahuje 100 eur měsíčně. Na konci roku 2016 se velmi pomalu zahájila přestavba budovy, začalo se sanitárními zařízeními a postupně by mělo dojít ke kompletní rekonstrukci v roce 2019 a 2020. Ta budova by vážně zasloužila, je vidět, že dělají, co mohou, ale bez vnějších dotací je to prostě málo.

Fungování školy vychází ze základních demokratických principů, kdy si samo každé z dětí určuje, co by rádo dělalo a má stejné právo na názor jako dospělý. V praxi to znamená, že pokud se o něčem jedná, hlasuje, hlas všech na škole má stejnou hodnotu.

Žáci jsou rozděleni do tří základních kategorií do 1. – 3. třída, 4. – 6. třída a 7. – 10. V každé kategorii je více skupinek, vždy zhruba po 18 žácích. Každá skupina má k sobě 2 dospělé, se kterými se pravidelně schází v ranním kruhu, řeší s nimi nejzásadnější problémy a spolupracuje s nimi. Velká setkání všech společně jsou na programu, myslím, dvakrát týdně. Každý studentík si na začátku roku zapisuje předměty, které chce navštěvovat a následně dostává rozvrh. Pokud na zapsané hodině z nějakého důvodu nechce být a vyjedná si, že může odejít, smí třídu opustit a přidat se k jakékoli jiné skupině, případně si jít sám tvořit něco svého, číst si do knihovny, sportovat atd.

Každá ze skupin má svou kmenovou místnost, ve které se každý den schází na ranní povídání v 8:30. Potom začíná „vyučování“. Každý den končí v 14:00 a odpoledne potom děti můžou navštěvovat další předměty a kroužky, asi do čtyř hodin odpoledne. Starší žáci, kteří plánují odejít na střední školu, mají možnost se jeden až dva roky intenzivně připravovat na specializovaných seminářích týkajících se závěrečných zkoušek. Mají na to vyhrazenou vlastní místnost, ve které je klid a zázemí pro studium. Učí se především společnou kooperací.

Místnosti sloužící jako kmenové třídy mají každá svůj klasický prostor (lavice v jakémkoli, jen ne frontálním uspořádání) a dále pak vymezenou část pro jiné činnosti (kruhy, odpočinek, hraní her, čtení…). Mezi těmito třídami jsou další menší místnosti různých tvarů a funkcí. Meetingové prostory, herny, místnost plná látek, materiálů a šicích strojů a další. Mimo to najdeme v budově knihovnu, kuchyň, zkušebnu, tělocvičnu s horolezeckou stěnou, chemicko-fyzikální laboratoř (mimochodem jediná místnost, ve které se nachází interaktivní tabule a další technologické vymoženosti) a třeba taky zrcadlový sál s pianem, kde probíhají velké kruhy a divadelní přestavení.

Celkově návštěva předčila má očekávání, protože v teorii ano, nicméně v praxi jsem si pořád nedokázala školu takových rozměrů úplně představit. Nicméně teď ta představa kompletně nabyla opravdovosti a já jen a jen smekám před těmi, kdo se do takovýchto věcí pouští. Celý ten prostor tam a ti lidé (včetně těch dětí a teenagerů) dýchá láskou a pýchou k tomu, co tam společně vytvářejí. Víc v Čechách, víc, víc!!!