Svobodná společnost je pro mnohé utopie. Existuje ovšem malá škola jménem Summerhill, kde děti vyrůstají ve svobodě a respektu. A právě tahle oáza svobody nám může pomoci ukázat, jak by fungovala svobodná společnost v praxi. V minulém článku jsem rozebíral, jak si svobodní lidé utváří vztah k autoritám. Dnes se podíváme, jak vznikají v člověku morální hodnoty.

Při čtení knihy Summerhill máte neodbytný pocit, že děti v téhle demokratické škole jsou živější, rozdováděnější a sebevědomější. Skeptik by je nazval zlobivější. Co je ale pozoruhodné, i z těch nejzlobivějších summerhillských dětí vyrostou slušní lidé se smyslem pro morálku. Časté stesky kritiků svobodného vzdělávání, co z takových dětí vyroste, praxe prokazuje jako velmi liché a ukazuje, že opak je pravdou.

A potvrzují to i slova otce zakladatele téhle malinké školy v Anglii A. S. Niella: „Summerhill nebyl nikdy školou pouze pro problémové děti, ale v našich začátcích jsme měli žáky, kteří byli vyloučeni z jiných škol. Před pětatřiceti lety byla mezi žáky slušná řádka lhářů, zlodějíčků a vandalů. Vím pouze o jediném z našich bývalých žáků (z těch, kteří u nás strávili více než tři roky), který šel do vězení. Za války byl usvědčen z prodeje benzínu na černém trhu. Jeho dílna byla bohužel nějakých tři sta kilometrů od nás – nějaký ten benzín by se mi tehdy býval hodil.“

Proč zvířata nemají morálku?

Člověk je výjimečný druh zvířete a to přesto, že se geneticky nijak zvlášť od ostatních zvířat neodlišuje. Pokud srovnáme neandrtálce a člověka, oba druhy se liší z genetického hlediska minimálně. Přesto neandrtálce známe jen z vykopávek, kdežto člověk dominuje planetě. Jak to?

Člověk se od všech ostatních zvířecích druhů liší tím, že se jednotlivci specializují v činnostech, které mezi sebou směňují. U ostatních zvířat všichni dělají všechno. Jsou soběstační, a proto u nich nebylo zapotřebí vyvinout vyšší formu spolupráce mezi jednotlivci. Té je schopen pouze člověk.

Pokročilá forma spolupráce vyžaduje komplexní soubor pravidel, která zajišťují, že na spolupráci nikdo netratí a naopak dávají jednotlivcům jistotu, že se mohou ještě více rozvíjet v konkrétní činnosti a tím bohatnout. Pokud se lidé mohou zlepšovat ve svých rozmanitých činnostech, společnost prosperuje. Neustále se vyvíjející soubor pravidel, která nám umožňují neustále prohlubovat spolupráci a bohatnout, je onou morálkou. Čím je tedy společnost bohatší, tím jsou jednotlivci úžeji zaměření, ale tím i zranitelnější, protože se o sebe nedokáží sami postarat bez spolupráce s ostatními, a tím pádem je i nutná existence propracovanějších morálních hodnot.

Morálku z knihy nevyčteš

Koukneme-li znovu na zvířata, povětšinou jim chybí jakékoliv morální instinkty. Zvířata jsou často krutá a bezohledná. Spolupracují minimálně, proto nemají ani žádné pokročilejší morální hodnoty. S tím souvisí i fakt, že ke spolupráci a uvědomění si morálních hodnot je zapotřebí schopnost dlouhodobějšího uvažování. Tato vlastnost zvířecím mozkům chybí.

Podobné je to i u lidských dětí. Když se dítě narodí, mozek a jeho mentální funkce jsou teprve v rané fázi vývoje. Proto jsou batolata velmi egoistická. Instinktivně vyžadují pozornost, péči, stravu i jiné materiální věci bez ohledu na rodiče. Naštěstí příroda vůči takto bezohledným dětem učinila dospělé imunní a naopak ti je považují za roztomilá a nikdy by je nenazvali egoistická.

S tím, jak dítě roste, rozvijí se i jeho mentální schopnosti. Dítě už dokáže dlouhodoběji uvažovat, začíná praktikovat základní formy spolupráce s rodiči, sourozenci a dalšími v jeho okolí. S tím, jak začíná s ostatními spolupracovat, osvojuje si nejzákladnější morální hodnoty, které začínají tlumit egoistické chování.

Morálku si dítě neosvojuje čtením knih ani moralizováním dospělých, ale samotným svým jednáním a reakcí okolí na takové jednání. Je důležité si uvědomit, že jednání dětí často vychází z kopírování lidí v okolí.

Život nás učí slušnosti

Morální hodnoty v člověku vznikají samotným žitím a z citů, které člověk při dennodenním jednání prožívá. Morálka tak nemůže v člověku vzniknout pouhým kázáním bez skutečného prožitku a citů s ním spojeným. A mohlo by takové kázání být sebesprávnější.

Spolupráce mezi lidmi vyžaduje na obou stranách dobrou vůli a respekt k protistraně. Když respekt a dobrá vůle chybí, pak se nejedná o spolupráci, ale násilný nátlak za pomocí strachu. Zatímco při skutečné spolupráci se morální hodnoty v člověku prohlubují a vylepšují, při nátlaku si utlačovaný člověk vytváří obrané instinkty, které vycházejí ze strachu. Proto se morálním hodnotám daří pouze ve svobodném prostředí plném respektu. Potvrzují to i zkušenosti Niella:

„Nemůžeme zůstat slepí vůči faktu, že dítě je ve své podstatě egoista. Na nikom jiném nezáleží. Když je ego spokojené, dostáváme to, co nazýváme dobrem. Pokud ego strádá, dostáváme zločin. Dítě se zločinem mstí společnosti, protože nedokázala ocenit jeho ego tím, že by mu prokázala lásku.

Je načase, aby si všichni lidé, kteří se snaží omezit dětskou zločinnost, zaměřili na počátky, na nesprávné počátky v podobě strachu, trestu, a především nedostatku lásky v dětství. Toto není pouhá teorie, protože v začátcích Summerhillu, když jsme ve škole měli mnoho problémových dětí, téměř všechny od nás do světa odcházely jako slušní mladí lidé, jednoduše proto, že od nás dostávaly lásku, jednoduše proto, že svoboda jim dávala pocit štěstí.“

Moralizování škodí

Paradoxně, když se snažíte dítě přinutit k morálnímu chování, dosáhnete přesného opaku. Dítě totiž nemá s morální normou, kterou se mu snažíte vnutit, spojené stejné zážitky jako vy. Proto vašemu moralizování nebude v plném důsledku rozumět a nebude chápat vaše motivace a je možné, že si vyloží vaše moralizování jako projev nelásky a nerespektu, což může vážně poškodit vaši reputaci jako vzoru, které dítě kopíruje, učí se od něj a následuje.

Právě moralizování považoval Niell za jeden z největších prohřešků rodičů vůči dětem. K tomu popisuje svou zkušenost: „Jídlo v dětství poskytuje velkou dávku potěšení a je tedy příliš zásadní a podstatné, než abychom ho (v Summerhillu) kazili vynucováním zásad společenského stolování. Smutnou pravdou je, že v Summerhillu se u jídla chovají nejhůře obvykle ty děti, které vyrůstaly v rodinách, kde se na etiketu dbalo nejvíce. Čím více je doma dítě svázáno zásadami dobrého chování, tím hůře se pak chová v prostředí, kde může být samo sebou, a to nejen u stolu, ale všeobecně. S tím nemůžeme dělat nic jiného, než nechat dítě naplno vyventilovat jeho potlačené sklony, aby si v pozdějších obdobích adolescence mohlo vytvořit vlastní, přirozené dobré mravy.“

Niell i správně poukazuje, že objevování, co je správné a co je špatné, je celoživotní nikdy nekončící proces. Proto ani dospělí nemají žádné právo vynášet definitivní soudy, co je správné. Niell k tomu říká: „Jestli existuje něco jako hřích, pak spočívá v tendenci dospělých přikazovat mladým, jak mají správně žít, což je tendence naprosto absurdní, protože dospělí očividně sami netuší, co správný život znamená.“

A co s krádežemi?

A nejde jen o neškodné prohřešky proti stolování. I respekt k soukromému vlastnictví ostatních si dítě musí osvojit. A je to těžké, protože dítě by chtělo mít všechno, na co si vzpomene. Ani v dospělosti tato touha neochabuje. Proto existují krádeže. Co navrhuje Niell?

„Mezi dětmi jsou dva základní druhy zlodějů – normální zloděj a neurotický zloděj. Normální, zdravé dítě bude krást. Krade pouze proto, že chce uspokojit nějakou potřebu vlastnit určitou věc nebo ve společnosti vrstevníků touží po dobrodružství. Ještě se u něj nevyvinulo povědomí o tom, co je moje a co je cizí. Mnoho dětí v Summerhillu takto do určitého věku krade. My jim dáváme možnost prožít tuto fázi svobodně.“

Krádež je záležitost, která velmi poškozuje vztahy a spolupráci mezi lidmi. Proto si děti sami velmi rychle přijdou na to, že pokud s ostatními chtějí spolupracovat a kamarádit se, pak je lepší nekrást a respektovat soukromé vlastnictví ostatních.

Špatné chování se nesmí tolerovat

To samozřejmě neznamená, že máme škodlivé chování dětí ignorovat. Naopak. Je potřeba být vůči dětem asertivní. A dát najevo, že vás jeho chování poškozuje. Je ale důležité u toho dítě nemoralizovat. Pouze popište, proč vám jeho chování škodí. A jelikož dítě je lidskou evolucí uzpůsobeno ke spolupráci, rychle pochopí, že jeho chování je překážkou ve vztahu s vámi a od takového chování upustí. Podvědomě totiž ví, že spolupráce s ostatními je klíčová pro jeho blahobyt.

Lidé měli mít vždy na paměti, že chyby v dětství či v dospívání jsou jen přirozeným procesem učení a objevování vhodných pravidel ve vztazích s ostatními. A jako takové by měly být chápany. Chybující člověk není špatný člověk, je to učící se člověk. Mnohé chování se může jevit jako velmi ošklivé. Takové dítě nemusí být ale vůbec zlé. Jen se může pohybovat v oblasti, která je pro něj nová a není si v ní jistý. Proto si v ní musí nejdříve nalézt mantinely správného chování a objevit vhodné strategie při navazování vztahů a spolupráce s druhými.

Směrem k morálnější a bohatší společnosti

Společnost s vysokými morálními standardy nemůže vzniknout z vůle politiků, i kdyby byli těmi nejmorálnějšími jedinci na světě, protože takovou morálku jsou schopni ostatním vnucovat pouze skrz státní aparát. Čím více budou tlačit na její vynucování, tím více bude potlačována svoboda jedinců, a tím paradoxně budou mít lidé ve společnosti menší šanci osvojovat si a objevovat v sobě morální hodnoty.

Pouze ve svobodném prostředí, kde mají lidé možnost dělat chyby a prožívat jejich důsledky, si mohou vypěstovat skutečné morální hodnoty, které vycházejí z vnitřního přesvědčení, že jsou člověku prospěšné. Pouze svoboda umožňuje nikdy nekončící proces evoluce morálních hodnot, které činí společnost lepší, morálnější, ale i bohatší.