Znáte tu větu? Slýchali jste ji často, když jste byli malí? Slýcháte ji ještě teď? Říkáte ji často? A s jakým tónem? S jakou intonací? S jakým úmyslem?

Pro mě je to věta, která znamenala průšvih. Táta ji vyslovil ve chvíli, kdy měl jiný názor na to, co bych měl dělat a na jeho přesvědčování jsem nedal. “Hele, víš co, dělej si, co chceš!” znamenalo asi to, že umřu a spálí mě plameny pekelné. Nebo přinejmenším udělám nějakou chybu. A výsledek nebude takový, jaký by mohl být. Znamenalo to, že tak to nepůjde, to je špatně, to ne.

Často to tak bylo. Často to asi nedopadlo tak dobře, jak by mohlo, kdybych dal na rady zkušenějšího. Většinou bych nejspíš neudělal tolik chyb. Výsledek by byl třeba lepší.

Lepší?

Nebyl by jen jiný? Můj? S mými chybami, s mým pokrokem, s mojí radostí z objevování, s mými zkušenostmi, které bych tím získal? Znáte ten pocit, když chcete něco udělat, opravdu chcete, ale dáte na rady jiného? S jakou radostí pak jdete za výsledkem? A jak se cítíte, když je to váš nápad a nikdo vám do toho nekecá?

Dle mého názoru si lidé zaslouží volnost, zaslouží si možnost objevovat, potřebují prostor dělat chyby, nacházet slepé uličky, vracet se a znovu postupovat jinou cestou. Stojí za to dát jim příležitost být nedokonalí, chybující, veselí a radostní, třeba i někdy zlí a hlavně sví. Jedině s touto možností svobodně konat můžeme získat i zodpovědnost. Pocit zodpovědnosti za své činy, za následky, za vliv na jiné lidí a budoucnost.

Jedině totiž, když výsledek činnosti závisí skutečně na nás, můžeme za něj být zodpovědní. Pak můžeme vnímat, že následky našich činů jsou skutečně naší zodpovědností. Třebaže tím následkem může být i trest od autority.

Byl jsem takhle odejit ze své první vysoké školy. Málo jsem se učil a hodně jezdil na kole. Měl jsem poslední pokus na zkoušku z geologie, stejně jako jeden spolužák. On ji neudělal, já ano. On tak skončil po prvním semestru, napsal se na další školu a tu dostudoval. Mě vyhodili až rok na to, po třech semestrech. Ztratil jsem tak dva roky studia. Mohla za to škola, že chtěla, abych se učil hlouposti? Nebo přísný pedagog? Nebo já, že jsem se neučil? Že mě to nebavilo? Že jsem si nevybral školu, která by mi za to stála? Že jsem nevěděl, jaká by to měla být? To nevím. Ale teď už vím, že všechno to stálo a padalo na mně, na mých rozhodnutích a volbách. Já chtěl tehdy hlavně jezdit na kole (což se mi celkem dařilo).

A co jsem tím vyhazovem zjistil? Že o nic nešlo! Po dalších 7 letech se ze mě stal inženýr a život je fajn. Asi by jiná cesta byla rychlejší, snazší, efektivnější. Jsem rád, že tahle je moje. Sice nejsem Bill Gates, kterého vyhodili z Harvardu a stal se z něj jeden z nejbohatších lidí planety, ale jsem rád za to, že jsem, jaký jsem. Jsem za to rád, jsem šťastný.

A co vy?

Děláte chyby? Nesete za ně následky?  Cítíte se zodpovědní za své činy, za svůj život?

PS:

Jak by úvodní věta také mohla znít?

“Udělej to, jak myslíš. Já bych to udělal jinak. Chceš poradit?”