Jmenuji se Daniela Vávrová (1969), vystudovala jsem matematický obor na PF UPJŠ, ale srdcem jsem se realizovala jako bylinkářka a masérka. Žiji v Košicích s manželem a synem, mou současnou prací je péče o rodinu a mým snem je spravovat malý statek s biozahradou a být tvořivou ženou, manželkou a matkou.

Psala jste, že jste rozhodnutá pro unschooling. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Když byly mému dítěti 4 roky, začala jsem uvažovat o jeho vzdělávání. Uvažovala jsem o domácí škole, ale neuměla jsem si představit, jak bychom se z role rodič-dítě naladili na systém učitel-žák.

V květnu 2012 jsem se v Čechách zúčastnila semináře s Naomi Aldort, autorkou knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Na tomto semináři jsem poprvé narazila na pojem unschooling (jehož koncept souzní s konceptem výchovy dle Naomi Aldort). Zaujala mě myšlenka, že pokud se do procesu učení nezasahuje, pokud se jím nemanipuluje, tak tento proces neustává, přirozená touha poznávat zůstává živá a silná a v podnětném a podporujícím prostředí více není třeba. Není třeba se zabývat motivací, ta tam přirozeně je a plodí výsledek.

Zaujala mě myšlenka, že dítěti se dá tak hodně důvěřovat v tom, že jeho potřeby jsou přesně to pravé pro nalezení a naplnění jeho talentu. Že jeho talent žijící v podnětném prostředí sahá přesně po tom, co potřebuje, aby mohl v dnešním světě tvořit a plnohodnotně s ním komunikovat. Ráda bych dopřála svému dítěti tuto důvěru.

Z jakého důvodu jste nejprve začala uvažovat o „domácí škole“? Máte výhrady k tradičnímu školství?

Tradiční škola má těžký úkol – přimět žáky věnovat se učení podle školních osnov.

Běžné prostředky k dosažení tohoto cíle jsou známkování, pochvaly a tresty, pěstování soutěživosti.

Těmto metodám se při výchově dítěte právě snažím vyhnout, protože je považuji za manipulativní a škodlivé, pokud cílem je podpora přirozenosti dítěte, podpora jeho talentu, vztah plný důvěry a vzájemné úcty. Takže ano – mám výhrady.

Pokud se podíváte zpět na Vaši školní docházku, co se Vám vybaví? Jak se na to dnes díváte?

Byla jsem dítě, které se snadno ztotožnilo s požadavky na něj kladenými, bez velké námahy výborná žačka. Sbírala jsem dobré známky, aby z nich pak bylo dobré vysvědčení, mnoho naučených informací tím pádem splnilo svůj účel a mohlo být uvolněno. Později na gymnáziu jsem obvykle mívala na vysvědčení jednu dvojku – každý půlrok z něčeho jiného.

Když se na to dívám dnešními očima – měla jsem málo času na zkoumání svého vlastního směru a byla jsem falešně uspokojována dobrými známkami. Obojí bych ráda oželela.

V České republice je unschooling silně regulován školským zákonem. Od roku 2004 již sice můžete na prvním stupni základní školy využít režim „individuálního vzdělávání“, ale dítě musí každé pololetí konat zkoušky z příslušného učiva. O prodloužení tohoto režimu i na druhý stupeň se v současnosti uvažuje, ale stále není jisté, kdy k tomu dojde. Jaká je situace na Slovensku a jak si představujete vzdělávání Vašeho syna v období základní školy?

Situace na Slovensku je podobná. Pro 1. stupeň se také dá využít režim individuálního vzdělávání, přičemž zákonný zástupce dítěte musí na vzdělávání zajistit osobu s kvalifikací učitele 1. stupně ZŠ. Dítě musí být pololetně přezkoušeno.

Loni byla snaha novelizovat zákon tak, aby bylo individuální vzdělávání umožněno i pro 2. stupeň ZŠ a vychovatel dítěte by nemusel mít zmiňovanou kvalifikaci, tato novela však tehdy neprošla.

Měla jsem obavu, zda nebude problém najít školu, která dokáže unschooling s porozuměním zastřešit. Naštěstí jsem takovou školu našla s pomocí učitelky prvního stupně též sympatizující s unschoolingem, která nás také zastřeší. Přezkušování bude probíhat formou portfolia.

Ze zkušeností mnoha rodin, které se rozhodly pro unschooling, jsem nabyl dojmu, že není nezbytné, ale velmi přínosné být v osobním kontaktu s ostatními rodinami, které se rozhodly stejně. Takové rodiny se mohou navzájem podporovat a děti se dostanou do kontaktu s ostatními podobně vychovávanými dětmi, od kterých se toho mohou hodně naučit. Jak řekl patnáctiletý „unschooler“ Kevin Snavley: „Jedinou věc, kterou bych vám poradil je, najít si unschooling kamarády.“ Znáte ve svém okolí podobně smýšlející rodiny? A pokud ne, neobáváte se společenské izolace?

Jsem velmi ráda, že v mém okolí je několik takto smýšlejících rodin – kromě nás vím o pěti, zvažujících je dokonce více. Zkoumáme unschooling, zažíváme ho na vlastní kůži, přehodnocujeme; všichni jsme vyrostli jinak, takže vzájemná podpora je velmi důležitá, jak pro rodiče, tak i pro děti.

Přestože unschooling doma vypadá prakticky stejně, jestli je dítěti 3, 8 nebo 12 let, zatím, protože mé dítě je ještě v předškolním věku, nemusím řešit společenský tlak, který nepochybně nastane, když se dítě stane školou povinné.

V tomto smyslu jsme tu samí teoretici, ale někteří se už pomalu vydávají na cestu.

Musím ale říct, že mě velmi zaujala i svobodná škola Sudbury Valley v USA, která má vytvořené hodnotné prostředí s demokratickými pravidly, umožňující dětem a mladým lidem ve věkově smíšeném kolektivu (od 4 do 18) následovat své zájmy. Ráda bych někdy v budoucnu přiložila ruku k dílu, aby zde škola tohoto typu vznikla, na to však ještě musíme zrát.

Někteří kritici říkají, že děti se ve svobodné škole jakou je Sudbury Valley, kde si mohou celý den dělat, co se jim zachce, nemusí naučit všechny potřebné věci pro život a tím pádem v dospělosti nemusí zapadnout do společnosti. Dále tvrdí, že taková škola není pro všechny, ale jen pro nadané a motivované děti. Co byste těmto kritikům řekla?

Pro mě nejlepším podnětem pro akci/učení je samotná potřeba života – potřebuji se něčemu věnovat, protože mě tam tlačí talent, nebo to potřebuji z praktických důvodů – číst, psát, počítat, nakupovat, vařit, obsluhovat spotřebiče, řídit, pěstovat vztahy, spolupracovat, podřídit se, vést, plánovat atd.

Vše, co skutečně potřebuji, mi ukazuje sám život a podle mě není třeba vytvářet umělé situace, aby dovednosti a schopnosti byly natrénovány, ale reagovat na potřeby života, tak jak vznikají.

A to od narození po celý život. Tradiční školou (už ve školkách) jsou podstatné potřeby života dítěte dány stranou, vysloveně ignorovány a podsunuty jsou mu zcela cizí cíle, pro které je ho třeba neúnavně, sisyfovsky motivovat (a zcela otevřeně kontrolovat a hodnotit, čímž se vyjadřuje nadřazenost a nedůvěra); je na místě pak od takového dítěte očekávat, že se ve svých potřebách bude orientovat, že je bude následovat a že to dokáže mírumilovně? Někdo jiný přebral podstatný díl odpovědnosti.

Kontinuita přirozeného učení, reagování na objevující se potřeby života mohou být garantem dobré přípravy na život pouze v případě, že potřeby dítěte máme od počátku v úctě, že dítě učíme vnímat je, ne ignorovat, a pomáháme mu je naplňovat mírumilovným způsobem, dokud se to nenaučí samo. Že své potřeby člověk může považovat za východiska, samozřejmě v kontextu soužití ve společnosti, kde potřeby má každý jako jednotlivec a potřeby sdílíme i společné.

Co se týče nenadaných a nemotivovaných dětí – v šesti letech chodí do školy. Tím ztrácejí podstatný prostor a čas pro své vlastní projevy, pro svou cestu. Takže výše zmiňovaní kritici vlastně nedokáží říci, jak by se to s těmito dětmi dále vyvíjelo. Otázkou je, co může přinést lepší ovoce – podrobení dítěte tradiční škole, kde se pro něj stane jeho nálepka ještě zřetelnější, nebo pobývání ve společenství lidí, z nichž většina s nadšením následuje svůj vlastní zájem a jemu samému je vyjádřena důvěra hledat a následovat jeho vlastní? Možná dítě označené jako málo talentované a motivované potřebuje více času na krystalizaci a vytrvalejší projevovanou důvěru a podporu. Je vyzýváno – vnímej, co tě těší, zajímá, kde je radost. A možná potřebuje jiný, speciální, spíše respektující přístup.

Jak si představujete ideální situaci v oblasti vzdělávání na celospolečenské úrovni?

Ideální situaci nemám promyšlenou a zformulovanou, ale vycházejíc z momentální situace by bylo velkým posunem vpřed, pokud by se rozšířily možnosti volby.

Vedle stávajících škol (kterým přeji, aby byly vylepšeny, nakolik se dá) ať mohou existovat svobodné školy (např. typu Sudbury Valley) a prostor mezi nimi ať je vyplněn širokou paletou alternativních škol. A samozřejmě ať je podporováno i domácí vzdělávání ve svých mnoha formách.