Zdravím Vás a chtěla bych Vám napsat, jak se moje děti samy už nějakou dobu vzdělávají.

Mám dítě v domácím vzdělávání už 2. rokem spolu s jeho šestiletým bráchou, předškolákem. Jen bych chtěla podotknout, že jsou to úplně normální, obyčejné děti.

Hodně toho bylo napsáno o škodlivosti počítačů a elektroniky obecně, taktéž o tom, jak je potřeba dítě něco naučit a regulovat mu jeho volný čas. Tak bych chtěla napsat jen moji zkušenost, jak jsem dítě vůbec nic neučila, žádný volný čas mu neregulovala a samo se naučilo anglicky v průběhu cca 2 let.

Kluci mají doma volný přístup k elektronice odjakživa, v jakémkoliv rozsahu, kdykoliv, žádné zákazy u nás doma nejsou. Starší syn elektroniku miluje, rád hraje hry. Za poslední dva roky se naučil nejen obrovské množství IT znalostí, ale také anglicky. A tím myslím opravdu mluvit a psát anglicky, jako já za dobu, kdy jsem žila v Anglii. Od něj se to pak naučil mladší, šestiletý brácha.

Před dvěma dny starší syn pomohl někomu na internetu v angličtině změnit si username v nějaké hře na mobilu! (Přikládám fotky jejich konverzace, protože to fakt stojí za to, synovi bylo teď čerstvě 8 let). Ke svým hrám si potřeboval najít na YouTube nejen jak se hry hrají, ale také jak spolu lidé online komunikují. Zjistil, že je to v nějaké cizí řeči a protože strašně moc chtěl hrát s nimi online, tak se tu řeč sám naučil! Z těch „stupidních“ videií na YouTube. Naučil se něco málo i japonsky a rusky. Ale také česky!

„Mami, víš, že „svět“ se píše svĚt a ne svJEt? Když jsme tuhle hráli s Honzou Minecraft multiplayer, tak on tam napsal „svět“ s Ě. Do tý doby jsem si myslel, že se to píše JE! Divný, co?“ (Honza je o 3 roky starší než můj syn). Stejně tak pochytil spoustu věcí z matematiky – sčítání a odčítání dvoj a víceciferných čísel, fyziky – elektrický obvod a přírodovědy – na Václaváku dokáže určit z jakých kamenů jsou budovy postavené, díky kamenům a „surovinám“ v Minecraftu!

Je škoda, že ty děti tak brzdíme v seberozvoji a v tom, aby se naučily přesně to, co skutečně v životě využijí nebo co je opravdu zajímá. Místo toho se musí učit kolik obyvatel má Česká republika. Proč by měla tahle informace být dětem jakkoliv v životě prospěšná? Koho to zajímá? Copak to nevidíme?

Ještě přidám názor mého osmiletého syna na závislost dětí na elektronice, který mi včera předal. Usínali jsme a syn mi řekl:

„Mami, já bych chtěl jednou pracovat z domova.“
Já: „Vždyť můžeš.“
Syn: „Třeba něco s počítačema, na ty jsem fakt dobrej, to by mě bavilo!“
Já: „No, jasně!“
Syn: „Mami, jsem tak rád, že mi nezakazuješ počítač. Proč to vlastně někde takhle mají?“
Já: „No, co tak slyším od rodičů nebo jsem si přečetla z diskuzí, tak možná mají strach o ty děti, aby taky byly na vzduchu, chodily ven, měly i jinou zábavu, než jen ty počítače. Možná mají strach, aby to dítě nebylo závislé a nesedělo pořád jen u tý elektroniky.“
Syn: „Ale proč ne? Co je to za blbost? To si jako myslí, že dítě bude hrát celej život? No tak bude několik let jen hrát. Ale já taky budu jednou pracovat a žít život venku. Tak proč bych nemoh teďka pár let hrát na PC?“

Nemám doma ani agresora, ani dítě, které se u PC nenají, nevyspí. Nemá rád agresi jakéhokoliv druhu, přestože bitky na PC hraje. Nesnáší, když brácha bojuje s mečem. Do lednice chodí víc než já, celý den, a jeho nejčastější věta je: „Mami, co máš za jídlo?“ A spát chodí v době, kdy jdu já, dobrovolně, protože už nechce být v pokoji sám, ale chce být se zbytkem rodiny. Jeho nejoblíbenější hra je s bráchou se honit po mojí posteli, překvapivě to není PC hra 🙂