Ve svobodných školách fungujících podle vzoru slavné školy Sudbury Valley se toho děti učí daleko více, než by se na první pohled zdálo.

Sedíme v hlavní společenské místnosti naší školy a pokoušíme se na papír dostat ty nejdůležitější lekce, které nám vzdělávání v Sudbury školách dává, když najednou si uvědomíme, že nás od našeho „úkolu“ neustále něco odvádí. Sledujeme chvíli chaotickou aktivitu kolem sebe – Jeff, člen personálu, a Sonya, čtrnáctiletá studentka, se zabývají nějakými matematickými problémy. Sonya chce být veterinářkou a snaží se udělat vše, co je potřeba, aby svého cíle dosáhla. (Už kontaktovala Cornellovu universitu, aby zjistila, jak se tam nejlépe dostat.) Jedenáctiletá Cody a patnáctiletá Madison vykládají každému, kdo projde kolem, medicinské karty. Pětiletý Eli a šestiletý Kiran porovnávají nové karty do Magicu a probírají při tom záhadu prohazovače žvýkaček (ve školním obchůdku si mátová a skořicová žvýkačka podle všeho vyměnily nádoby). U vchodu do místnosti, kde bude probíhat každodenní schůze soudní komise, se už řadí její členové, ale patnáctiletá Nataša, jedna z jejích správkyň, musí nejprve najít náhradníka za nemocného zástupce pěti až devítiletých. Úspěch! Osmiletá Sofie se záskoku ujme. Lisa, člen personálu, debatuje s šestnáctiletým Davidem o tom, jestli když na etiketu pet lahve napíše „pramenitá voda“, bude to stačit k tomu, aby omylem nedostal něčí vodu z kohoutku. Pak se objeví chlapík, který měl dovézt nějaké potraviny do základní školy Zena – veřejné školy, která sídlí ve stejné ulici jako ta naše. Přestože se nachází jen pár kilometrů od nás, nenašli byste instituci, která by se od naší Hudson Valley Sudbury School v ulici Zena mohla více lišit.

Pak nám ale došlo, že nás všechno to dění kolem vlastně od našeho úkolu vůbec neodvádí. Jak jinak bychom měli vysvětlit naši filozofii, než z pohledu samotných studentů. Jen prostřednictvím jejich zkušeností můžeme vzdělávání na školách typu Sudbury věrně popsat. Abyste ale filozofii Sudbury škol pochopili, musíte nejprve vymazat všechny předsudky a zažité představy, které o vzdělávání máte. Vzdělávání na Sudbury školách se velice výrazně liší od jakéhokoli jiného typu vzdělávání, se kterým se můžete potkat na státních či soukromých školách. Je třeba být ochotný zpochybnit svá dosavadní přesvědčení a důvěřovat základním principům života.

Sudbury školy nepracují s žádnými nařízenými nebo předem určenými osnovami. Za každou část svého vzdělávání nesou zodpovědnost sami studenti. To znamená, že mohou po celou dobu svobodně rozhodovat o tom, jak naloží se svým časem, a tím i o tom, kterým směrem se bude jejich vzdělávání a život ubírat. Jeden z našich rodičů to pojmenoval jako „učení založené na motivaci studenta“. Filozofie Sudbury škol bere na vědomí fakt, že se člověk učí nejlépe ve chvíli, kdy motivace přichází zevnitř a ne z nějakého vnějšího zdroje jako jsou rodiče, učitel nebo státní osnovy.

Sudbury školy jsou řízené participativní (účastnickou) demokracií. Ve školní radě, která se schází jednou týdně, má každý student a každý člen personálu rovné zastoupení a hlas. Tato rada rozhoduje o všech každodenních věcech nezbytných pro chod školy. Předsedá jí jeden ze studentů a probíhá podobně jako třeba schůze obecního zastupitelstva. Není tu žádný ředitel, žádná vyšší autorita a žádné právo veta.

Protože neexistují žádné závazné učební plány, je obtížné přesně říci, co se který žák učí. Učí se cokoli, co považuje za dostatečně důležité, aby se to chtěl naučit: čtení, psaní a základní matematiku. Ale stejně tak by někdo mohl přisoudit důležitost malování, fyzice, jízdě na skateboardu, šití, vaření, tesařství, studiu čínštiny… Výčet by mohl pokračovat do nekonečna. Studenti získávají cenné životní lekce už jen tím, že jsou součástí kultury Sudbury školy. John Taylor Gatto, který byl dvakrát oceněn jako učitel roku státu New York, ve své eseji „Školní učitel šesti lekcí “ ostře kritizuje současné formy povinného vzdělávání na státních školách. Gatto popisuje skryté lekce, které nás kultura povinného vzdělávání učí. Lekce jako „buď ve třídě, do které patříš“, „učit se dá jen prostřednictvím působení zvenku“, „podléháte hierarchii nadřízených“, „vaše sebeúcta by měla záviset na tom, jak vás hodnotí nějaký pozorovatel“ a „jste pod neustálým dohledem“. Tyto „skryté“ lekce se neučí otevřeně. Nikdo se nepostaví před žáky a neřekne: „podléháte hierarchii nadřízených“. Tyto lekce jsou jednoduše obsažené v kultuře daného prostředí, a chce-li žák v této kultuře uspět, musí se přizpůsobit jejím pravidlům. Studenti, kteří se nepřizpůsobí, si vyslouží označení „problémoví“ nebo dokonce dostanou lékařskou diagnózu ADHD a léky, které je otupí natolik, aby nenarušovali danou kulturu.

Sudbury školy také mají lekce, které učí kultura jejich prostředí. Jde však o lekce na hony vzdálené těm, které učí kultura povinného vzdělávání.

Zatímco jsme se potýkali s psaním tohoto článku, zeptali jsme se několika našich studentů: „Jaké to je, být žákem v Sudbury škole?“ Zde jsou jejich odpovědi:

Osmiletý Monty, který byl v kuchyni zabraný do hry s lego vojáčky, nám řekl:

„Když mě moje mamka poslala do školy v Kalifornii, moc se mi tam nelíbilo. Bylo to tam jak ve vězení. Nebyl jsem tam volný. Pořád jsem musel dělat matiku, která mě nebavila. Nedaly se tam vůbec dělat věci, který jsem chtěl dělat. A pak jsem přišel do téhle školy a je to tu skvělý. Jo, mám se tu dobře.“

Sedmiletá Katya, která byla na celý den vykázána do výtvarné místnosti, protože obtěžovala ostatní, řekla:

„Nikdo vám tu neříká, jak máte žít svůj život, tady můžete SVŮJ ŽIVOT ŽÍT.“

Montymu a Katye svoboda, která je základem kultury Sudbury škol, velmi prospívá. Nikdo studentům neříká, kde musejí být, co musejí dělat, komu mají naslouchat nebo co se musejí učit. Každý žák si jde svou vlastní, nezávislou cestou. Stejně jako nenajdete dva naprosto totožné lidi, neprochází žádní dva žáci stejnou cestou učení. Někteří studenti věnují všechnu svou energii hudbě, jiní umění a další matematice nebo fyzice. Ale důležitější než cokoli z toho, k čemu svou svobodu využijí, je to, že tu svobodu mají. Nejočividnější lekce, které se skrývají za svobodou, jsou samostatnost a důvěra. Tím, že našim žákům dáváme svobodu rozhodnout se, co budou dělat, jim sdělujeme, že jsou samostatnými  bytostmi se samostatnými potřebami, cíli a touhami. Také jim tím říkáme, že jim ve využívání této svobody důvěřujeme. Tyto skryté lekce budou vždy důležitější než to, jak nebo zda se naučili kvadratickou rovnici. Proto k této svobodě cítíme ten nejvyšší respekt a pečlivě ji strážíme.

Genialita škol typu Sudbury spočívá v tom, že dáváme na roveň svobodu a zodpovědnost. Pětiletý Eli, kterého jsme zastihli spolu s jedním starším studentem uprostřed karetní hry Magic, nám řekl: „Nejlepší na téhle škole je, že se naučíte nedělat špatný věci, jako třeba dělat nepořádek.“ Zodpovědnost a svoboda se spolu setkávají v soudní komisi. Tento orgán se skládá z jednoho člena personálu a pěti studentů tak, aby byla zastoupena každá věková skupina ve škole. Soudní komise má za úkol zajistit, aby se dodržovaly zákony a principy stanovené školní radou. Problémy se tu řeší pomocí vyšetřování, obvinění a trestů. Zúčastnění podrobně popisují problémy, navrhují řešení a přednášejí obhajobu dotčené osoby. Studenti mají vůči tomuto orgánu zodpovědnost vztahující se ke členství, výpovědím a upřímnosti.  

Tím, že někomu předáme zodpovědnost, mu vlastně říkáme, že kultura našeho prostředí věří, že na to mají – že dokáží postarat se o sebe, vybrat si svou cestu, dokáží být nedílnou a aktivní součástí širší komunity, kterou pomáhají utvářet. Sudbury školy mají od svých žáků velmi vysoká očekávání. Život tu není snadný. Je tu prostor pro dělání chyb, ale každý musí za svá rozhodnutí přijmout zodpovědnost. Studenti zodpovídají za své vzdělávání, chování, interakce s ostatními a za svou komunitu. Mají svobodu dělat si, co chtějí, ale současně zodpovědnost nenarušovat svobodu druhých.

S touto zodpovědností přichází obrovský respekt. S touto svobodou přichází přirozený pocit štěstí, přátelství, konverzace a život.

Šestnáctiletý Alexei nám pověděl:

„Když řeknete nějakýmu děcku, že můžou dělat, co chtějí, ale že věříte, že udělají to správné, vezmou si to – zvlášť ty mladší – k srdci. Rády posouvají hranice, ale když není nic, proti čemu by tlačily, zklidní se a pustí se do práce.“

Ale práce, o které mluví Alexei, nevypadá jako práce. Pětiletý Eli nám řekl: „V jiných školách musíte celý den pracovat, tady si můžete celý den hrát.“ Hraním ale nemyslí něco na způsob „přestávky“. Přestávka je definována jako „přerušení práce“. V Sudbury školách se ale hra nepovažuje za přerušení práce – považuje se za součást „práce“ ve škole. Dělení žákova času na „učení“ a „přestávku“ nám dává skrytou lekci o tom, že učení není zábavné, kdežto přestávka je zábavná, že hra není důležitá, kdežto učení je důležité. Žáci v Sudbury školách nerozlišují práci a hru, učení je zábavné. Cokoli hrají, hrají to s velkým nadšením a nasazením. Pracují když si hrají, jako muzikanti pracují, když dělají hudbu, jako doktoři pracují v medicíně. A hrají si když pracují, jako si spisovatelé hrají s jazykem a tesaři se dřevem.

Studenti a školní personál si hrají neustále a hrají si společně. Tak jako mizí hranice mezi prací a hrou, stejně tak se stírají i věkové hranice. Věková rozmanitost je tajnou zbraní Sudbury škol. Žádné oddělování nebo seskupování na základě věku tu nenajdete. Místo toho tu potkáte společenství lidí s různými dovednostmi a různými zájmy. Patnáctiletí čtou šestiletým a sedmiletí radí šestnáctiletým, jak jezdit na skateboardu. Namísto soupeření, které vzniká ve skupinách dětí stejného věku tím, že se začnou navzájem srovnávat, tu funguje kolektiv, kde přátelé přirozeně jeden druhému pomáhají na cestě životem. Personál v Sudbury školách zastává mnoho rolí: dotváří věkovou pestrost, je vzorem zodpovědného chování a stará se o administrativu spojenou s provozem školy. Členové personálu jsou přáteli a spoluhráči, partnery do diskuse, poradci, rodičovskými postavami a co je hlavní, vytvářejí prostor, který umožňuje každému z žáků rozvíjet jeho svobodu, důvěru a zodpovědnost.

Studenti, kteří prošli vzděláváním v Sudbury škole, jsou nezávislí. Mají zodpovědnost za sebe a mají zodpovědnost za své společenství. Umí se nadchnout pro věc a dokáží se pohotově vyjadřovat. Díky své samostatnosti vědí, jak se svými životy chtějí naložit a soustředí se na dosažení svých cílů. Díky zodpovědnosti a důvěře, kterou dostali, jsou sebejistí a schopní těchto cílů dosáhnout. Když si některý ze studentů podá přihlášku na vysokou školu, uchází se o práci nebo chce navázat vztah a předvede takovou úroveň samostatnosti, zodpovědnosti a sebedůvěry, má velkou šanci na kladné přijetí. Vyšší než ti, kteří prostě jen podstupují další krok své cesty, jenž společnost považuje za důležitý.

Před týdnem se nás na jednom setkání zeptal rodič potencionálního žáka: „Jak na vaší škole poznáte, že se žákům daří…?“ Poznáme to i bez všemožných hodnocení nebo známek, bez vyhodnocování nebo testování. Poznáme to, protože to vidíme každý den. Vidíme to na sedmileté holčičce, která volávala rodičům každou hodinu a teď jim zavolá už jen jednou denně. Vidíme to na šestiletém klukovi, který nesnášel loučení s matkou, a který teď pokaždé vyběhne z auta a řítí se do školy, ze které se mu na konci dne nechce domů. Vidíme to na našich náctiletých, kteří se rozhodli převzít zodpovědnost za naše společenství, hlásí se do administrativních skupin  a dychtí po tom být vzorem pro mladší studenty. Vidíme to v poznámkách jako: „Těším se na všední dny, ne na víkendy.“ nebo: „Můžu si tu nahlas a špatně zpívat a necítit se při tom trapně.“ a: „Takže když bude sněžit a do školy se dostane je jeden člověk z personálu, musíme i tak mít sněhové volno?“. Vidíme to u jedenáctileté dívky a desetiletého kluka, kteří se dobrovolně přihlásili do komise jednající o přerušení studia jednoho dvanáctiletého, protože sami měli dříve problémy se zvládáním hněvu.

Vidíme to v textech dvou našich náctiletých žáků. Jedním z nich je čtrnáctiletá Sonya, která dva roky čekala, než mohla zažít bezpečné prostředí naší školy a natrhat si v něm svou kytici:

„Škola je pole plné květin. Ve státní škole stojíte uprostřed něj a oni vám říkají, které květiny je nejlepší trhat. Jsou tam červené květy matematiky a modré květy vědeckých předmětů. Někdy vám řeknou, že máte trhat ty zelené češtiny, jindy ty fialové společenské vědy. Váš učitel půjde vedle vás a povede vám ruku, aby vám ukázal, jak se ty květiny trhají a co udělat dál, když ji máte v ruce. Ukážou vám, jak ji pečlivě uložit do vaší kytice znalostí tak, aby z ní nevypadla.

V Sudbury škole vás postaví doprostřed toho pole plného květin. Nikdo vám neříká, co máte trhat a kdy to máte utrhnout. Dají vám celé to širé pole a můžete se toulat, kde chcete. Když narazíte na tu nejkrásnější květinu, možná se zastavíte a pozorně se na ni podíváte. Všimnete si při tom drobných žilek, probíhajících okraji. Okvětní lístky se před vámi rozevřou. Podíváte se dovnitř a objevíte v nich žluté, červené a oranžové skvrnky. Opatrně, abyste nezlomili stvol, květinu zlehka vytáhnete ze země a otočíte s ní pomalu mezi konečky prstů, nejprve na jednu a pak na druhou stranu. Pak, hned jak jste se na ní podívali, víte všechno, co se o ní dá vědět. Přidáte ji k trsu květin, které už máte v ruce. Některé děti kolem vás mají v rukou spoustu červených matematických květin, jiné hodně zelených češtinek. Ale nakonec si každý z nich natrhá svou vlastní krásnou kytici.“

A vidíme to na patnáctileté Natashe, která každý týden dojíždí z New Jersey, aby mohla být v naší škole.

„Kdykoli se mě někdo zeptá, jak se mi líbí v té nové škole, říkám jim vždycky, že ji miluju a že je absolutně úžasná! Jinak se to ohromné štěstí, které na téhle škole zažívám, prostě nedá popsat. Sudbury škola Hudson Valley mi v podstatě odemkla dveře do úplně nového způsobu žití. Bez váhání můžu říci, že to bylo jedno z nejdůležitějších a nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala, a nikdy toho nebudu litovat. Vzdělávání v Sudbury škole mi tolik změnilo život! Minulý víkend jsem byla na oslavě, kterou pořádal můj otec, na kterou přišla spousta mých příbuzných a rodinných přátel, se kterými jsem se neviděla už několik měsíců. Když viděli ten naprostý obrat v mém přístupu, byli ohromení. Byla jsem nejveselejší a nejšťastnější od doby, kdy mě viděli jako malou holku. Tenhle víkend jsem naladěná stejně – teď už pořád jen dobře. Už nejsem pesimista, ale spíš optimista a dívám se na svět se zájmem, zvědavostí, radostí a klidem v duši.

Každým dnem je ze mě více a více samostatný člověk a méně a méně naprogramovaný stroj. Za poslední dva měsíce jsem získala lepší představu o tom, co bych chtěla dělat v dospělosti, než za uplynulých patnáct let. Také mám poprvé v životě nějaké cíle a motivaci. Moje motivace vychází z chuti učit se to, co mě zajímá – politiku, aktivizmus, právo, cizí jazyky, dějiny, filozofii, umění a literaturu. Prostředí, kterým jsem v téhle škole obklopená, mě také učí a rozvíjí moje organizační, komunikační a vůdčí dovednosti. Sudbury škola Hudson Valley je jako láskyplné, demokratické společenství úžasných a různorodých lidí. Každý tu může být – a obvykle je – tvým kamarádem, ať už jde o členy personálu, nebo dvakrát mladší (nebo starší) děti. Je to místo, kde existuje opravdová svoboda a spravedlnost pro všechny!

Sudbury školy jsou naprosto demokratické, jak je vidět na fungování soudní komise a školní rady. Všichni jsou si rovni, bez výjimek. Vím, že tahle škola není pro každého, ale myslím si, že by mohla být pro většinu lidí. Pokud by byli opravdu ochotní vyzkoušet ji a otevřeli se tomuto naprosto odlišnému způsobu učení, byli by ohromení a prospívali by tu. Nikdy se nebojte změny – mohli byste se vydat úžasnými cestami, pokud si to dovolíte.“