Současná krize nám, mimo všechny neblahé důsledky, ukázala i nesmírnou závislost populace na systému povinné školní docházky. Ve chvíli, kdy si organismus vytvoří příliš velkou závislost na nějaké substanci, byť sebevíc toxické a devastující, její nárazové odstranění pak velmi pravděpodobně způsobí kolaps celého organismu. V takové chvíli již není okamžitý návrat k přirozenému stavu věcí prakticky možný. V případě pozitivně vnímaného jevu, kde si jen naprostá minorita vůbec uvědomuje, o jak zrůdnou věc se jedná, to platí dvojnásob. Společnost si nedokáže představit život bez povinné školní docházky. Ne proto, že by takový život nebyl možný, ale pouze kvůli tomu, že nenávratně pozměnil celý zbytek společnosti a běžný život nás všech. Zapustil tak hluboké kořeny, že zbavit se ho již nebude možné bez dlouhodobého a pozvolného procesu rekonvalescence. A to jak v praktickém životě lidí, tak i v jejich mysli.

Dostáváme se do situace, kdy si mnoho rodičů nepřeje opětovné otevření škol. Teprve hrozba potenciálně smrtícího viru nutí některé lidi k tomu, otevřeně prohlásit, že se hodlají vzepřít povinné školní docházce a svoje děti tento školní rok do školy neposlat. Pomůže to něčemu? Prozatím to příliš slibně nevypadá. Konečný cíl – návrat k normálnímu životu prakticky nikoho nevede ke skutečně podstatnému zamyšlení ohledně smyslu povinné školní docházky jako takové. Některé drobné náznaky ve všeobecném mínění zde přeci jen zaregistrovány byly. Jsou lidé, kteří uvažují nad smyslem vzdělání jako takového. Začínají si pozvolna uvědomovat, že vzdělávání nemusí nutně spočívat ve trávení času ve školních třídách a že krátkodobá absence diktátů a matematických cvičení pravděpodobně nepoznamená budoucí kariérní život jejich potomka.

Namísto tohoto fundamentu je však pozornost obracena k těm problémům, které jsou teprve důsledkem celé této mašinérie. „Dobrá, možná děti školu zas tak nepotřebují, ale musí přeci postoupit do dalšího ročníku, aby pak mohly jít dál na střední školu“, „Co budeme dělat my rodiče, když musíme do práce a nechceme nechat děti samy doma?“, „Můj syn by to sám doma klidně zvládl, ale není schopen se bez mojí pomoci dokopat k učení, které na něj jeho učitel neustále valí.“ Všechny tyto neřešitelné problémy jsou jen důsledkem prvotního narušení společnosti existencí povinné školní docházky – jednotného systému, bez kterého si dnes již mnozí nedokážou představit život.

Lidé se chtějí vrátit ke svým původním, relativně snesitelným životům. Ptají se, kdy bude po všem a jejich děti se budou moci vrátit opět do škol. Nikdo se neptá na to, co s námi udělala školní docházka jako taková. Nikdo se neptá, co je to skutečné vzdělání a jak moc se liší od nucené školní výuky.

V nejlepším možném případě by si byli lidé uvědomili, že žít se dá i bez školní docházky. Děti by se mohly pozvolna vracet do normálního života. Bez nutnosti promarnit polovinu dětství sezením ve školních lavicích. Někteří rodiče by se jednoduše rozhodli svoje děti do státní školy už neposlat. Ani teď, ani nikdy jindy a naši politici by nějakým zázrakem uznali, že vzdělávat se dá i jinak, bez nutnosti absolvovat povinné kurikulum. Jenže takhle se to nikdy nestane. Omezenost naší představivosti ohledně toho, co je to vlastně vzdělávání, je vidět už na tom, kolik lidí řeší, jak zajistit povinné metrové rozestupy v případě 30 dětí ve školní třídě.

Devět ročníků základní školy s následným postupem do další instituce zakončené jednotnou maturitní zkouškou… místnost o 30 místech s tabulí… zvonek označující konec každého 45 minutového bloku… To je ten nezbytný stav, bez něhož bychom jako společnost nemohli prý nadále fungovat. Kdyby nějaká dostatečně fundovaná zdravotnická organizace prohlásila, že pro učení je zcela nezbytný pohyb, že to bez něj, kvůli nedostatečnému okysličení mozku zkrátka nejde, tak by byla pravděpodobně ve školním systému zavedená na počátku každé vyučovací hodiny povinná tříminutová pauza, určená ke krátkému pochodování na místě vedle školních lavic. Existuje jedna naprosto nezbytná podmínka k učení a tou je dobrovolnost – možnost rozhodnout se, co, kdy, kde, jak a jestli se chci momentálně učit. Vlastně je to jediná podmínka (když pomineme základní fyzické a společenské potřeby), která je pro učení třeba. Jenže taková podmínka nebude nikdy uznána systémem násilného donucovacího aparátu.

Co je to vzdělávání? Mnozí si to neumí představit. Typickým obdobím velice efektivního vzdělávání byla doba, zhruba od narození až po dosažení cca 6 let věku. Právě v tomto období se toho každý z nás naučil dost možná víc, než kolik se toho naučí za celý zbytek života. Lidé toto dokonce tak zhruba chápou. Přesto jsou přesvědčeni o tom, že následný násilný proces, který skutečnému vzdělávání zasadil obrovskou ránu – začátek povinné školní docházky – je tím skutečným vzděláním. Skutečnost je taková, že právě ty hodiny a roky života, které mladý člověk strávil nuceným vzděláváním, patří k tomu vůbec nejneefektivněji využitému času, jaký si v procesu učení umím představit. S devastujícími účinky na sebevědomí člověka i na jeho budoucí život. V období školního věku se děti největší měrou vzdělávají stále ještě v období odpoledních a večerních hodin, v tom vzácném čase, který jim ještě nebyl zcela ukraden. V době, kterou většina lidí nazývá jako „volný čas“. Kdykoliv se věnují činnostem, o které mají skutečný zájem, kdykoliv vedou debatu s někým z dospělých či vrstevníků, nebo zažívají radost při úspěšném řešení problémů všedního dne. Nejlepší forma vzdělávání je pak taková, kdy si v danou chvíli vůbec neuvědomujete, že se učíte. Bez tohoto opravdového vzdělávání, nikoliv bez školní docházky, by tito zastávači nuceného vzdělávání nebyli schopni vůbec ničeho, od znalosti, jak si vyprat prádlo v pračce, až po schopnost fungovat v rámci běžného pracovního procesu, nebo se orientovat ve složitých mezilidských vztazích.

Během současné karantény však dopadla nutná opatření velice špatným způsobem. Žáci by se možná mohli postupně vracet ke skutečnému vzdělání, ale to jenom za předpokladu, že by je učitelé nezačali zavalovat domácími úkoly. Řeči o nezbytnosti udržení „vzdělání“ (vyplňování neskutečného množství školou zadávaných úkolů) za každou cenu i na dálku, zašlapalo jakoukoliv naději na návrat k normálnímu učení už v zárodku. Povinná školní „docházka“ se bezostyšně nacpala lidem až do jejich obýváků. Rodiče musejí zůstávat doma se svými dětmi často jenom kvůli nesmyslným požadavkům škol. Představa, že je potřeba stát svým dětem za zády 24 hodin denně, že potřebujeme školu jako jejich odkladiště, abychom mohli vůbec chodit do práce, pramení opět ze stavu společnosti, povinnou školní docházkou poznamenané.

Často se mluví o tom, že rodiče musí „nahrazovat pedagogy“, že nezvládají svoje děti učit. Jako by bylo každé učení vysoce kvalifikovaná práce, na kterou se normální smrtelník nezmůže. Rodiče nezvládají učit svoje děti? Nikoliv, rodiče jsou více, než schopni učit svoje děti přirozeně fungovat v životě. Maximálně mají problém, provádět s nimi úkony nařízené státním vzdělávacím institutem, protože s tím má skutečně běžný smrtelník problém. Především proto, že se jedná o naprosto absurdní způsob, jak předávat vědomosti.

Děti nepotřebují neustálý dohled dospělých. Docela by jim stačilo mít možnost trávit dětství s jinými dětmi, ať už samy, nebo za dohledu třeba i malého množství dospělých. Ale dobrovolně. Dětem prý chybí sociální kontakt. Nechyběl by jim, kdyby prakticky všechny děti nemusely denně trávit čas ve školách. Už mnohokrát jsem slyšela i prohlášení, že školní docházka dětem „zajišťuje sociální kontakty“, jako kdyby snad neexistoval jiný způsob, jak mohou děti trávit čas s vrstevníky, než na základě školní docházky. Dětem nechybí školy, chybí jim maximálně kontakt s jinými dětmi. A nucená školní docházka je opět systém, který i tuto sociální funkci zajišťuje v té vůbec nejhorší možné kvalitě. Už proto, že pro zdravé fungování sociálních skupin, bez vzniku toxických a násilných sociálních jevů, musí mít každý člen možnost takovou skupinu kdykoliv opustit.

V poslední době mají rodiče strach z nebezpečné nákazy. Teprve to je nutí k tomu uvažovat nikoliv nad povinnou, ale dobrovolnou školní docházkou. Proč ale nikdo nemluví o tom, jak devastující vliv na fyzické i psychické zdraví má nucená školní docházka jako taková? Tím se doposud nikdo netrápil? Existuje nepřeberné množství možností, jak mohou děti trávit svůj čas, jak se učit a jak jim zajistit mezilidský kontakt. Tím, že jsme kdysi nahnali děti do školních lavic, jsme je zcela připravili o smysluplné dětství, takže si teď už ani neumíme představit, že by tomu mohlo být i jinak. To je smutná realita současného systému. Jednotná školní docházka neusnadnila rodičům péči o děti. Naopak, zcela rozbila původní rodinné i sociální vazby. Uvrhla nás do závislosti, které se budeme jen velmi těžko zbavovat. Alespoň v naší hlavě ještě dlouho potrvá, než se budou moci děti vrátit ze školních lavic zpátky do svých domovů a ven mezi ostatní děti a začít normálně žít.

Zachovat za každou cenu tento systém, kdy se jistá skupina lidí musí povinně scházet na jednom místě, přepisovat texty, nalévat si do hlavy informace, které jim v takové podobě nedávají žádný smysl a velmi brzo po následujícím testu je opět zapomenou? To je to nejdůležitější, bez čeho bychom nemohli ani žít a co musíme za každou cenu udržet v chodu, i kdybychom při tom měli vypustit duši? To jako vážně?

Existuje jedna pozitivní zpráva. Je možné, že se alespoň po určitou dobu bude místo povinné školní docházky realizovat docházka dobrovolná. Teprve výjimečné okolnosti donutili naše politiky zvážit i tuto alternativu. Najednou je to možné. Náhle je tu možnost nějakou službu využívat, nebo nevyužívat, místo aby každý hlasoval o životech všech ostatních. Proč to nejde i normálně?

V současném stavu by rodiče skutečně nebyli schopni svoje děti v plné míře odhlásit ze státních škol. Valná většina by je jistě chtěla nadále využívat. To nebrání vůbec ničemu v tom, aby se školní docházka změnila z docházky povinné, na docházku dobrovolnou. Nikoliv jenom po dobu trvání vnější hrozby, ale už napořád. Neexistuje žádná morální obhajoba nuceného systému, když je tu stále možnost, alespoň prozatím, takové služby využívat nebo nevyužívat. Moje největší přání? Aby byla povinná školní docházka už konečně trvale nahrazena dobrovolnou školní docházkou a aby stát jednou pro vždy zanechal tohoto absurdního nuceného barbarství. A když ne, tak tu bude alespoň nějaká šance na precedentní stav, po který bude platit sice jen krátká, avšak dobrovolná školní docházka. A to je pořád lepší výchozí pozice.