„Vzdělání je to, co zůstane, když je vše, co bylo naučeno, zapomenuto.“ – B. F. Skinner

Skinner ve svém citátu trefně naráží na problematický aspekt našeho způsobu vzdělávání, který se se školstvím už dlouhou dobu táhne. Jde o jistou samoúčelnost a o fakt, že nás školy učí něčemu, co velmi pravděpodobně zapomeneme; my jakožto studenti si často ani neděláme nárok být po dostudování intelektuálně obohaceni, moudřejší, uvědomělejší, od škol chceme především doklad o vzdělání. Měli bychom se ptát: jak jsme se ale do současného stavu dostali? Jak to, že nám často školy po letech studia a tisících hodin strávených učení nedokáží dát nic víc, než titul či maturitní vysvědčení? A přitom by nám toho mohly tolik nabídnout. Pokusím se vyslovit několik myšlenek obsahujících důvody, které si myslím, že vedly Skinnera k vyslovení jeho citátu, který je nepříjemnou pravdou o našem vzdělávacím systému, a zároveň se pokusím naznačit, co a proč změnit, aby tento výrok dále nebyl platným.

Malou nápovědu k zodpovězení položených otázek nám může dát krátký pohled do minulosti. Školství, jak ho známe dnes, je stavěno na novověkých principech. Tehdy, v počátcích hospodářské revoluce, byla vysoká negramotnost a informace a hlubší poznatky byly vzácné. Školství mělo zájem na tom, aby se z obyvatel stali potenciální dělníci se znalostmi potřebnými k vykonávání své práce, jež byla většinou jasně definovaná, bez nároků na kreativitu a inovaci, často manuální činnost. Znalostí se mezi lidmi velmi cenilo a školy byly místem, které je nabízely. Zásobárnami vědění v té době byli učitelé, případně knihy a encyklopedie. Škola nabízela to, co bylo jinak těžko dostupné. A i když vyučovací metody ani dříve nebyly dokonalé a žáci měli k učivu nevoli, stále je motivovala vize účelnosti učení a memorování údajů.

Tento model školství se s malými inovacemi udržel až dodnes. Máme dnes promyšlenější a ucelenější systém, lepší pokrytí, máme k dispozici moderní techniku. Hlavní, co školy nabízejí, je ale stále předání poznatků z určitých oborů, jež byly získány někdy dříve někým jiným. To už však není atraktivní. Informace jsou dnes na každém kroku a my se můžeme o předmětu svého zájmu dozvědět díky elektronickým knihám a internetu během několika minut. Většina při této skutečnosti ztrácí jakoukoli vnitřní motivaci učit se, co nám škola předkládá. A je dobře známé, že právě vnitřní motivace je oním plamenem ženoucím nás za poznáním a tím, co dělá z procesu učení jednoduchou, přirozenou a efektivní činnost. Nedostatek vnitřní motivace se bohužel škola snaží vyrovnat patřičnou dávkou motivace vnější, tedy skrze systém známek a hodnocení, které ve svém principu na naši psychiku působí jako malé úplatky, abychom dělali to, co vlastně dělat nechceme a co bychom jinak vůbec nedělali. Tento přístup ke školství má mimochodem dalekosáhlý důsledek – na systém založený na vnější motivaci si během školních let zvykneme natolik, že nemáme problém jej přijímat ani v pozdějším pracovním životě, kdy se mnozí z nás věnují činnosti, jež je vnitřně nenaplňuje, a dělají ji jen pro odměnu. Věřím, že kdybychom neprošli „přizpůsobovací fází“ v podobě především základních a středních škol, bylo by pro zaměstnavatele mnohem těžší přilákat zaměstnance k práci pouze vidinou peněžní odměny.

Náš přístup ke školství potřebuje fundamentální změny. Nedá se tvrdit, že by byl vždy špatný a neúčinný, naopak – stávající systém přispěl obrovskou měrou k rozvoji gramotnosti, vzdělanosti a myšlení lidí po celém světě. Nemůžeme se na něj však spoléhat v dnešním světě, měnícím se tak rychle, že málokdo dokáže předpovídat, jak bude svět vypadat a jaké na nás budou požadavky, až se mladí dostanou do produktivního věku. Nejdůležitější schopností, jakou můžeme od školy získat, je kreativní a zároveň kritické myšlení schopné hledat nové cesty a nová řešení problémů, jež nás čekají. Bezduché učení látky, jež se v mnoha předmětech za posledních několik desetiletí v podstatě nezměnila, nám v této výzvě těžko pomůže.

Musíme se také oprostit od myšlenky tvrdé kázně a téměř militaristického přístupu ve školách. Fakt, že tento přístup dříve produkoval poměrně dobré výsledky, není relevantní pro současný svět. Je třeba se dívat dopředu a hledat aktuální řešení. Jedním z pilířů je uvolnění striktních učebních plánů a snaha naučit každého naprosto totéž bez ohledu na osobní zájmy a preference. Namísto nich bychom měli do škol zavést prvek svobody, který umožní samostatné a touhou po poznání vedené učení. Mnohé vzdělávací experimenty vedené v různých částech světa ukazují sílu a efektivitu svobodného učení, založeného na vnitřní motivaci a touze dozvědět se něco nového. Tyto pokusy zahrnují například experiment Sugaty Mitry s umístěním počítačů s internetovým připojením do malých odlehlých indických vesnic, kde s nimi místní mohou činit, co se jim zlíbí. Ukazuje se, že lidé se velmi rychle naučí používat internet jako zdroj informací a pouze kladením vhodných otázek, nabádajících k zamyšlení, je můžeme přivést k tomu, aby tito lidé strávili dlouhé hodiny studováním složitých témat v cizích jazycích.

Školy by nám více než znalosti měly poskytovat oporu a vedení, předání zkušeností spíše než znalostí. Informací je dnes tolik, že neopatrný člověk se v nich snadno ztratí, a úkolem školství by mělo být tomu zabránit a pomoci každému najít správnou cestu. Předkládat fakta již ale nemusí. Potřebujeme, aby nám školy pomohly s hledáním sebe sama, s formováním našich osobností. Sdílením důležitých myšlenek formou debat a diskusí by nás měly vést k samostatnému myšlení. Potom, i když zapomeneme konkrétní probíraná témata a i když si nebudeme pamatovat diskuse, kterých jsme se účastnili, zůstane v našem podvědomí nesmazatelná stopa, jež nás navždy ovlivní. A potom už si nebudeme moci vzdělání spojovat s něčím, co se dá zapomenout.

Článek vznikl jako středoškolská studentská esej ve formě reakce na úvodní Skinnerův citát. Autora k napsání vedly vlastní zkušenosti s neefektivitou našeho vzdělávacího systému, pozitivní dvouletá zkušenost s individuálním studijním plánem a bezplatnými online kurzy a také dlouhé zkoumání alternativních metod výuky a moderního vzdělávání – především díky přednáškám TED, TEDx Prague a blogu Peoplecomm.cz.