„Více se člověk naučí hledáním odpovědi, než samotnou odpovědí.“ – Lloyd Alexander

Jsem nadšený učitel a zároveň stále zapálený student.

Učitelem jsem se stal, když jsem pomáhal Evě vzdělávat doma naše děti – dobře, ona udělala většinu práce, ale já jsem pomáhal s matematikou a trochu i s ostatním. Nyní také skrze online kurzy učím o návycích, psaní blogů, jednoduchosti a dalších oblastech.

Kromě toho však jsem celoživotní student – pořád se něco učím a příliš ani nezáleží co: od výroby chleba, přes jazyky, šachy, psaní nebo fitness.

Za všechny ty roky studia a snahy předávat své vědomosti dál jsem se naučil dvě základní věci (týkající se vlastně toho samého):

1. Většinu toho, co jsem se naučil, jsem se nenaučil ve škole.
2. Většina toho, co se moji žáci (a děti) naučili, se naučili sami.

Tyhle dvě jednoduché lekce vám mohou dodat spoustu nápadů a rad k učení. Na pár z nich se podíváme a třeba v nich najdete něco užitečného.

Proč by mělo učení probíhat samostatně

Jeden ze základních pilířů našeho modelu alternativního vzdělávání, které s Evou doma vedeme, je, že děti neučíme samostatné předměty. No vlastně je neučíme vůbec nic – sami převezmou zodpovědnost za učení a učí se, protože je to zajímá a ne protože jim řekneme, že se to musí naučit.

Přesně takhle jsem se učil v dospělosti, takže vím, že to funguje.

Když se mě moji učitelé (ačkoliv to byli úžasné osobnosti) snažili něco ve škole naučit, často jsem ztratil zájem a naučil jsem se v podstatě jen to, co jsem potřeboval na test. Nebylo to proto, že by šlo o nudný předmět, ani protože by učitel byl uspávač hadů, ale prostě mě předmět nezaujal. Chtěli, abych se něco naučil jen proto, že si mysleli, že bych měl, a to prostě není nejlepší motivace k učení. Sami učitelé se látku naučili, protože se o ni zajímali: buď je vysloveně bavila, a nebo to zkrátka potřebovali vědět, aby mohli dělat, co dělat chtěli.

Jediný případ kdy jsem byl přinucen k učení, bylo, navnadili-li mne učitelé natolik, abych se o látku začal sám zajímat. Ale pak jsem se ji vlastně učil sám – ve třídě jsem ignoroval všechna vyrušení a po škole jsem pokračoval doma nebo v knihovně v učení.

Když vás někdo protáhne za ručičku jednotlivými kroky, tak se neučíte – ne, vlastně jen posloucháte někoho vykládat o tom, jak něco funguje. Pravé učení začíná, až když se snažíte to „něco“ uvést do praxe: pochopit, zkusit to a neuspět, pár věcí pozměnit, zkusit to znovu a přitom za pochodu řešit spousty drobných problémů.

A přesně tohle tohle ti nejlepší učitelé vědí a snaží se své žáky motivovat a donutit nabyté znalosti hned využít v praxi.

Když jsem dospěl, naučil jsem se spousty věcí sám. To, co jsem si jen přečetl, jsem většinou v zápětí zapomněl. Ale jak už to bývá, věci s kterými jsem si pohrál, ozkoušel a osahal, jsem si zapamatoval.

Nenaučil jsem se psát blog tím, že bych si přečetl článek jak na to, ale až když jsem s jeho psaním začal… a světe div se, píšu ho už pět let. A stejně se moji žáci nenaučili Zen filosofii, meditaci a psaní blogu tím, že bych jim poradil nějaký geniální poučky… ale tím, že si to vyzkoušeli sami.

Teprve když se prsty začnou pohybovat a nohy tančit, začíná to pravé učení – ne když něco čtete nebo posloucháte.

Jak učit sebe i druhé

Opravdová práce učitele je nadchnout a následně žákovi pomoci přetavit nadšení v praxi.

A to samé platí, když se něco učíte sami.

Jak se tedy učit:

Nadchněte se pro něco. Jako učitel byste měli studenta nadchnout, nejlépe s ním projít všechny ty maličkosti, jež původně nadchly vás. Jestli se pro látku nenadchnete, nezaujme vás natolik, abyste se opravdu něco naučili – budete jen následovat pokyny, nic víc. Jak se ale nadchnout? Osobně mi často pomáhá dělat věc s dalšími lidmi a navzájem se motivovat; také čtení o úspěších ostatních, třeba i známých lidí, může být velkým přínosem.

Ponořte se do toho. Zaujme-li mě něco, přečtu o tom každý web a knihu, ke které se dostanu. Google a veřejná knihovna jsou nejlepší první krůčky a navíc zdarma. Antikvariát je hned další zastávka. Pro úspěšné naučení se čehokoliv lze vždy nalézt spousty zdrojů, a když ne, proč nezačít vytvářet svůj vlastní?

Postupujte pomalu. Nejhorší část začíná, když se pokusíte nově nabyté znalosti použít. Vysvětlím: můžete se naučit španělských slovíček kolik chcete, ale je to k ničemu, dokud se nepokusíte mluvit španělsky. Můžete přečíst sto knížek o šachu, ale nebudete vědět nic, dokud nezačnete hrát. Můžete si číst, jak programovat, ale nebudete to umět, dokud něco nezkusíte naprogramovat. Začněte malými krůčky, které vás moc nevyděsí. Než přejdete k složitému, soustřeďte se nejprve na zábavnější a jednodušší části.
Hrajte si. Učení nemá být práce, ale zábava. Jestli se něco učíte jen proto, že byste měli a ne proto, že vás to baví, dlouho u toho nevydržíte. Takže si hrajte, zpívejte a tančete. Naučíte-li se něco nového, s úsměvem to předveďte ostatním.

Přizvěte k učení ostatní. Ačkoliv se toho nejvíce naučíte sami, zábava je to tehdy, když se o to podělíte s druhými. Radši cvičím s přáteli a s Evou, než sám. Radši peču chleba pro rodinu, než pro sebe. Radši hraju šachy s mými dětmi než sám. Může vás to lépe motivovat – protože když už něco dělám s ostatními, chci, aby se mi dařilo.

Nebojte se změny. Občas se do něčeho ponořím jen na pár týdnů a pak se přesunu k něčemu dalšímu. A není na tom nic špatného. Takhle prostě naše nadšení funguje. Někdy se pro něco nadchneme na dlouho, někdy jen krátce, ale o to víc. Nebojte se nechat se občas jen tak unášet, třeba je další zajímavý ostrov hned za další vlnou.

Učení vám zabere měsíce a roky. Smiřte se s tím. Dozvědět se o něčem hodně věcí se sice dá snadno i za 2 či 4 týdny, ale opravdu naučit se to můžete až po měsících či letech. O psaní blogu jsem toho po 6 měsících věděl spousty, ale stejně jsem počkal dalších pár let, než jsem to začal učit ostatní. Neustále se učím něco nového, i po pěti letech psaní. To samé platí pro Zen filosofii – po sedmi letech už jsem toho o ní věděl celkem dost a teď mi už nedělá problém ji učit. Takže otázka zní: jak zkombinovat dlouholeté učení a častou změnu témat? Je to snadné, když vaše nadšení přejde, stačí se zaměřit na jiné části tématu. Za měsíc se toho hodně naučíte o víně, ale kdybyste byli třeba měsíc zaměření na cabernet sauvignon, pak zase na zinfadel a pak na rulandské modré? A pak byste se třeba rozhodli dozvědět se více o Oregonském RM, následně Kalifornském a nakonec třeba o (úžasném) Burgundském. Ačkoliv se budete přesunovat od tématu k tématu, v podstatě se budete dostávat stále hlouběji a budete toho vědět více. Nebo se můžete na chvíli přesunout úplně jinam a vrátit se, až získáte znovu nadšení.

Vyzkoušejte se. Můžete se toho hodně odnést,naučíte-li se rychle spoustu věcí, přezkoušíte se a pak se ke studiu vrátíte, abyste zaplnili mezery, pak se znovu otestujete a tak dále dokud to nebudete znát zpaměti. Není to sice ta nejzábavnější forma učení, ale dokáže být velice efektivní. Nebo se učte hraním a hru využijte k tomu, abyste ozkoušeli svoje znalosti.

Nesouhlaste hned se vším. Pokuste se nesouhlasit se vším, co o daném tématu slyšíte či přečtete, i když to pochází z úst největších odborníků. Zaprvé, i experti se můžou mýlit a v podstatě nic neví jistě, dokud jejich bádání někdo nezpochybní. Zadruhé, i kdyby měli pravdu a vy ne, tímhle nesouhlasem se toho můžete spoustu naučit. Nejenom, že jste si museli všechno pořádně srovnat, než jste začali prodávat váš názor, ale taky jste si tím vytvořili jistou alternativní teorii. Pak si svou teorii vyzkoušíte, a i když to dopadne špatně, budete o tématu vědět mnohem víc, než kdybyste na začátku prostě souhlasili. Nechápejte mě špatně – neříkám, abyste nesouhlasili s ničím, ale čím víc se budete vzpouzet a nesouhlasit, tím víc se naučíte. Na druhou stranu to musíte udržet v mezích – nelpěte přespříliš na svých špatných teoriích a pokuste se nesouhlasit slušně.

Učte to. Není lepší cesta jak upevnit své znalosti, než pokusit se předat je dál. A nevadí, když o dané problematice nevíte úplně všechno, dokud se to nebojíte přiznat. Například já jsem šachový začátečník, ale když se něco dozvím, pak to naučím své děti. Ony vědí, že nejsem žádný šachový velmistr (nebo mistr) a stejně je dokážu naučit něco, co neznají. A když to udělám, sám tomu vždy porozumím ještě o něco lépe. Abyste něco někoho naučili, musíte si to totiž nejprve srovnat a zvážit, co vlastně chcete učit a dokázat látku zformulovat tak, aby se to celé dalo snadno pochopit. Ze zpětné vazby navíc odhalíte chyby své i žáků.

Podprahové učení. Často se dopouštíme omylu a myslíme si, že ovládáme náš mozek, že jsme něco jako programátoři říkající mozku co si má pamatovat, jak si to má pamatovat a co si naopak pamatovat nemá. To však není pravda. Naše mysl pracuje opravdu záhadně a jen těžko ji můžeme zcela ovládat. Nezřídka se stane, že si mysl vyrazí na výlet, chopí se toho nejpodivnějšího nápadu a nasaje z něj víc, než myslíme. Později, když chceme zjistit, co jsme se všechno naučili, zjistíme, že vlastně víme něco, o čem jsme neměli tušení, že to víme. Důležité je se co nejvíce otevřít a vstřebat vše, co jde. Občas naše mysl jen tak mimoděk pojme i látku, kterou se naučit nesnažíme. Ta se může shodou okolností hodit později.

Pište o tom blog. Dokážete nasát tuny informací a můžete si je i vyzkoušet, ale když si sednete před počítač, zamyslíte se a pokusíte se je sdílet s druhými (tak, jako to zrovna teď dělám já), donutí vás to se nad tím zamyslet a srovnat si to v hlavě stejně, jako byste se to pokoušeli učit. Blog je skvělý nástroj pro reflexi a sdílení všeho, co jste se naučili. A je to zdarma.

„Jediná věc limitující mé vědomosti je moje vzdělání“ – Albert Einstein