Stromovka, sobotní odpoledne. Grétka sedí jako špunt na prolézacím hradu a sveřepě blokuje průchod ostatním dětem. Většině z nich je to fuk a lezou si jinudy. Většině, až na blonďatého, asi šestiletého chlapce.

Moje nejčastější strategie v podobných případech, kdy mé děti netlučou jiné děti lopatkou do zátylku, je zdýchnout se z dosahu a předstírat, že jsem se na hřišti ocitla nějakým zvláštním nedopatřením a že ti dva špunti ke mně rozhodně nepatří.

Zpoza křoví a kudlibabek pak se zatajeným dechem sleduju, jak jsou děti úžasné v tom, že si dokáží spoustu věcí bez násilí vyříkat a hlavně vyřešit ke všeobecné spokojenosti mezi sebou. Bez pomoci dospělého elementu.

Stačí jim dát šanci a automaticky nepředpokládat, že

– dojde k bitce
– selžu jako rodič, když okamžitě nezasáhnu
– mě za rodičovské selhání udeří matka druhého dítěte pomyslnou lopatkou do zátylku.

Jenže tentokrát jsem se zdýchnout nestačila a blonďáček byl zjevně malý aspirant na nejbystřejší dítě roku. Vyignoroval Grétku-špunt a zaútočil svou otázkou přímo na mě:

„Čí je ta holčička? Ta je vaše?“

Asi kdyby se mě ptali na sociálce nebo u doktora, odpověděla bych, že ano. Jenže dětské hřiště ve Stromovce není sociálka.

„Ne ne, ta není moje. Je svoje,“ odpovídám chlapečkovi.

Malý Einstein se zdá být zmaten. Očividně moje odpověď nezapadá do jeho vesmíru. Chudák. Asi tam ještě dneska stojí a dumá.

Komu ale vlastně patří děti?
Rodičům?
Škole? Společnosti? Státu?

Proč automaticky předpokládáme, že když máme za dítě zodpovědnost, tak nám i patří?
Proč za něj jednáme a rozhodujeme v situacích, kdy by si dokázalo poradit samo?
Proč podceňujeme jeho schopnost navrhnout funkční řešení?

Když se o tom bavím s jinými rodiči, docházíme ke společnému jmenovateli.

Bojíme se důvěřovat.

Je to tak těžké.
Ve společnosti, kde jsme „byli naučeni, že je nezbytné“

– zamykat své domy a auta
– nechat na pláži na dece jednoho hlídače, když se jdeme koupat
– držet si tašku v MHD dvakrát obtočenou kolem zápěstí.

Když je základní princip podezírat, očekávat nejhorší a prověřovat, jak pak máme s lehkostí věřit svým dětem? A jak mají děti důvěry nezneužívat, když jim svým chováním vůči jiným lidem ukazujeme, že je vlastně docela běžné důvěru zneužívat?

Já věřím, že to ale jde.
Věřím, že dítě nemá ve chvíli, kdy se narodí, žádný, (po klausovsku) opakuji žádný důvod zneužívat naši důvěru. To, že zkouší hranice, je jasňačka. Ale křiváctví a podrazům ho (třeba i nechtěně nebo nepřímo) učíme bohužel my.