Před časem jsem zde kritizoval povinnou školní docházku coby naprostou státní zrůdnost; protože se jedná o poměrně netriviální téma, začal jsem pouze kritikou povinné školní docházky ukončenou slibem, že se k tématu ještě vrátím – a jak jsem řekl, tak činím. Zatímco minule jsem vysvětlil důvody, proč považuji povinnou školní docházku za obrovské zlo, v tomto článku bych se rád zaměřil na to, co bychom si počali bez ní, neboť jde o velmi citlivé téma a mnozí se domnívají, že zrušení této povinnosti by mohlo mít pro naši společnost katastrofální (nebo alespoň neblahé) následky; já jsem však přesvědčen, že zrušení povinné školní docházky potřebujeme jako sůl.

První věc, kterou většina lidí typicky namítne, bývá, že rodiče přestanou své děti vzdělávat, když je k tomu stát nebude nutit; obávám se však, že nejde o nic než bohapustou iluzi. Proč? Tak především vzdělávání neprobíhá jen ve školách, děti se (samy i za pomoci rodičů) vzdělávají prakticky neustále, ale i co se škol týče, tak přece obrovské množství lidí studuje školy střední i vysoké, aniž jim to stát nařizuje, povinnou mají „jen“ základku; není důvod se domnívat, že kdyby základní vzdělání nebylo povinné, drtivá většina lidí by jej stejně neabsolvovala. Bezesporu by se však našli i tací, již by možnosti neúčastnit se státního vzdělávacího systému pro své dítě využili; to jsou ale nějací hrozní rodiče, kteří na své děti nedbají, takže bychom jim to měli nakázat, říkáte si? Ne tak rychle, prosím…

Ano, někteří z těch rodičů možná patří mezi pochybné existence, jejichž jedinou starostí je, kde sehnat další dávku, takže je jim srdečně jedno, co bude s jejich dětmi; zdaleka to však není jediná možnost! Existuje spousta rodičů, jimž na potomcích bezesporu velmi záleží, a právě proto by je do školy nedali; a důvodů mohou mít celou řadu – od výhrad k tomu, co a jak se ve škole učí (mně osobně například velmi vadí propaganda státu, vlastenectví a podobně), přes nespokojenost, že jejich dítě se musí podřizovat autoritě, kterou mu někdo určí, bez ohledu na kvality dotyčného učitele, až po individuální potřeby každého jedince (některým dětem škola nijak zvlášť nevadí, jiné v ní vysloveně trpí). Ano, na všechny výše uvedené námitky můžete odpovědět, že vaše osobní preference jsou jiné (například jste vlastenci, vnucenou autoritu považujete za prospěšnou, protože „dítě se naučí poslouchat“ a své strachy a utrpení podle vás též nejlépe překoná tím, že je jim vystaveno a „otrká se“), nicméně z toho rozhodně neplyne, že rodiče, již nedají své dítě do školy, na něj kašlou; jen mají na výchovu jiný názor než vy.

A kdo má pravdu? Inu, s ohledem na to, že každý jsme jiný a každý máme úplně jiné potřeby, na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď; přesně to, co může jedno dítě „otrkat“, to může jiné zlomit a celoživotně poznamenat. Co tedy s tím? V systému, který je založen na tom, že musíme nalézt uniformní řešení pro všechny, správná odpověď bohužel neexistuje; neznám větší domýšlivosti, než když státní úředníci a politici nutí rodičům, jak mají vychovávat své děti, aniž je vůbec kdy viděli či znali. A vy všichni, kdo požadujete povinnou školní docházku, jste si vážně jisti, že víte, jak děti vychovávat, lépe než jejich rodiče? A pokud ne, proč jim tedy chcete nutit něco tak zásadního a upřednostňovat svůj úsudek o dítěti, o jehož existenci ani nevíte, před úsudkem těch, kdo s ním strávili celý život?

Lze namítnout, že i když tedy mezi rodiči, kteří nechtějí dávat děti do školy, nejsou jen takoví, co na své potomky kašlou, dost možná mezi nimi takoví také budou; a není tedy lepší raději donutit všechny? I kdyby to mělo pomoci jen jedinému dítěti! Jenže problém drtivé většiny úvah začínajících na: „I kdyby to mělo pomoci jedinému…“ spočívá v naprosté ignoraci nákladů; ano, ono by to mohlo někomu pomoci, ale jiným zase bezesporu uškodit (pro příklady netřeba chodit daleko – oběti šikany, ale konec konců i její iniciátoři, mezi těmi všemi se určitě najdou tací, které to celoživotně poškodilo; a to nemluvím o situacích, kdy se vše vymkne kontrole a někdo přijde až k vážným zraněním či smrti). Nelze na jedné straně argumentovat způsobem: „I kdyby to mělo pomoci jednomu dítěti,“ zatímco na druhé straně takové jednotlivé případy ignorovat s tím, jde o výjimky – ony i pochybné existence, které se o své potomky nestarají a je jim úplně jedno, co s nimi bude, patří mezi výjimky.

Někdo by mohl říci, že pro podobné případy tu máme statistiky; jenže jak chcete něco takového měřit? Jakými jednotkami postihnout, jak moc komu škola pomohla a jak moc komu uškodila? Zejména v případech, kdy má povinná školní docházka podle svých zastánců pomoci, tedy „krkavčí rodiče“ odpírající svým dětem vzdělání, ta škola ani nemůže být všespasitelná; děti dysfunkčních rodičů, již na ně kašlou, mají hrozný život, chybí jim typicky mnohem podstatnější věci než vzdělání, ergo bývají právě školou typicky označeni jako „problémoví“ a snaha učitelů „srovnat je do latě“ často vede jen k dalšímu stresu a tlaku, jenž se může projevit různě, někdy i třeba agresí vůči spolužákům a podobně.

Statistikami sice můžeme měřit takové věci jako třeba podíl negramotných v populaci (osobně jsem přesvědčen, že v dnešní době, kdy číst a psát potřebujeme na každém kroku, by i v případě zrušení povinné školní docházky procento negramotů zůstalo stejně zanedbatelné jako nyní), nicméně gramotnost (byť je velmi důležitá) není vše; a problémy, o kterých hovořím v minulém odstavci, přece nemůžeme ignorovat jen proto, že jsou na ně statistiky krátké. Nemluvě o tom, že omezovat někoho na svobodě pod hrozbou násilí (protože přesně to povinná školní docházka je) a obhajovat to nějakými statistikami, shledávám morálně absolutně neobhajitelným.

Takže co bychom si bez povinné školní docházky počali? Myslím, že více méně totéž, co doposud; většina lidí by své děti i nadále posílala do škol. Určitě by se našli rodiče, již by to odmítli; někteří proto, že k tomu mají nějaké závažné důvody, jiní zas proto, že na své děti kašlou. Komu by to jak moc pomohlo a jak moc uškodilo, je reálně naprosto nezměřitelné; a agregace těchto výsledků je zhola nemožná, ergo každý závěr bude více či méně spekulací. Brát však někomu svobodu na základě spekulace je mnohem horší, než mu ji na základě jiné spekulace nevzít. Bude zrušením povinné školní docházky někdo trpět? Ano, zajisté se někdo takový najde; jiní však zase trpět přestanou. Připadá vám to nelidské? Vadí vám, že děti „krkavčích rodičů“ budou bez povinné školní docházky „úplně v háji“? No… to ony jsou ale už teď – jestli vám na nich záleží, běžte, vyhledejte je a pomáhejte jim; nenuťte ale ostatní, aby kvůli tomu ubližovali jiným dětem.