Zde jsou čtyři mocné vrozené hnací síly, které vedou děti k tomu, aby se vzdělávaly.

V mnohých svých předchozích příspěvcích jsem tvrdil, že děti přicházejí na svět biologicky předurčeny k tomu, aby se vzdělávaly. Důkazy vycházejí z pozorování úžasných schopností dětí učit se dávno předtím, než začnou chodit do školy (zde), ze způsobů, jakými se vzdělávají děti a dospívající v kultuře lovců a sběračů (zde), a ze způsobů, jakými se dnes vzdělávají děti v demokratických školách (zde a zde) a v rodinách praktikujících unschooling (zde a zde).

V tomto příspěvku bych chtěl podrobněji přiblížit biologický design pro sebeřízené vzdělávání. Domnívám se, že spočívá převážně ve čtyřech mocných hnacích silách, které existují u všech normálních dětí: zvědavost, hravost, společenskost a plánování. Základy těchto čtyř hnacích sil utvářených přírodním výběrem se v průběhu naší evoluční historie zakódovaly do naší DNA za účelem vzdělávání. Avšak naše běžné školy tyto hnací síly zcela záměrně potlačují – zejména první tři – v zájmu prosazování konformnosti a přinucení dětí držet se školních osnov. Sebeřízené vzdělávání naopak – jak tomu bývá v unschoolingových rodinách a demokratických školách – funguje tak, že umožňuje rozvíjení těchto přirozených hnacích sil. Zde trochu více rozeberu každou z těchto hnacích sil a popíšu, jak se vzájemně ovlivňují ve prospěch vzdělávání:

Zvědavost

Aristoteles uvedl své velké pojednání o původu poznání (Metaphysica) slovy: „Všichni lidé se přirozeně zajímají o věci.” Je to naprostá pravda. Od okamžiku našeho narození až – v mnoha případech – po okamžik naší smrti, jsme neobyčejně zvídaví. Během několika hodin po narození se novorozenci dívají déle na nové předměty než na ty, které již viděli. Jak se postupně zlepšuje jejich pohyblivost, nejprve jejich rukou od paží až po prsty a poté nohou, používají tuto pohyblivost k prozkoumávání neustále se zvětšujícího okruhu svého okolí. Chtějí porozumět předmětům ve svém okolí a zejména chtějí zjistit, co mohou s těmito předměty dělat. A proto se neustále zajímají o věci, stále něco zkoumají. A proto, jakmile začnou mluvit, kladou tolik otázek. Tato zvědavost u dětí s věkem neutuchá, pokud ji tedy školství nezadusí, ale nadále podněcuje čím dál tím sofistikovanější způsoby zkoumání a experimentování v okolí, jehož okruh se neustále zvětšuje. Děti jsou ze své podstaty vědci.

Hravost

Hnací síla hrát si slouží společně se zvědavostí ke vzdělávání. Zatímco zvědavost motivuje děti, aby se pídily po nových vědomostech a porozumění, hravost je motivuje k tomu, aby si procvičily nové dovednosti a používaly je kreativně. Děti na celém světě, pokud k tomu mají svobodu a mají spoustu kamarádů, tráví obrovské množství času hraním. Hrají si, aby se pobavily, ne se záměrem vzdělávat se, ale vzdělání je vedlejším produktem, kvůli němuž v průběhu evoluce vznikla mocná hnací síla hrát si. Děti si hrají v plném rozsahu svých dovedností, které jsou z dlouhodobého hlediska naprosto zásadní pro jejich přežití a blaho.

• Hrají si fyzicky, šplhají, honí se, bojují spolu, a tím jejich těla sílí a pohyby se stávají ladnými. 
• Hrají si riskantním způsobem, a tak se učí zvládat strach a pěstovat odvahu (zde).
• Hrají si s jazykem, a tak si osvojují jazyk.
• Hrají si sociálně, s ostatními dětmi, a tak se učí vyjednávat, hledat kompromisy, a vycházet se svými vrstevníky (zde).
• Hrají hry s implicitními nebo explicitními pravidly, a tak se učí dodržovat pravidla.
• Hrají vymyšlené hry, a tak se učí myslet hypoteticky a tvořivě.
• Hrají si s logikou, a tak se stávají logickými.
• Hrají hry, při nichž staví, a tak se učí stavět.
• Hrají si s nástroji vlastní kultury, a tak se stávají zručnějšími při jejich používání.

Hra není přestávka od vzdělávání, hra JE vzděláváním. Děti se naučí mnohem více hrou, a s mnohem větší radostí, než by se mohly naučit ve třídě. (Více informací o tom, co se děti naučí hrou zde.)

Společenskost

My lidé jsme nejen nejzvědavějšími a nejhravějšími savci, ale jsme také nejvíce společenští. Naše děti se rodí na tento svět s instinktivním chápáním toho, že jejich přežití a blaho závisí na jejich schopnosti navázat vztah s ostatními lidmi a učit se od nich. Všichni lidé, především však ti mladí, chtějí vědět, co lidé v jejich okolí vědí, a chtějí se podělit o své myšlenky a vědomosti s ostatními. Antropologové uvádějí, že děti na celém světě se naučí mnohem více, když sledují a poslouchají lidi kolem sebe než jakýmkoli jiným způsobem.[1]

Naším jedinečným uzpůsobením pro společenský život, který nesmírně zvyšuje naši schopnost učit se jeden od druhého, je jazyk. Téměř jakmile umí děti mluvit, začnou klást otázky. Nechtějí, abychom jim říkali o věcech, které je nezajímají, ale téměř vždy se ptají na věci, které je zajímají. Jazyk nám umožňuje, abychom mezi sebou sdíleli nejrůznější informace. Díky jazyku můžeme komunikovat nejen o tom, co je tady a teď, ale také o minulosti, budoucnosti a hypotetických situacích. Jak poznamenal filozof Daniel Dennett v kapitole o jazyce a inteligenci: „Srovnávání našich mozků s mozky ptáků nebo delfínů nemá téměř vůbec žádný smysl, neboť naše mozky jsou v podstatě spojeny do jednoho kognitivního systému, jenž převyšuje všechny ostatní. Jsou propojeny díky inovaci, která zaplavila právě náš mozek, a nikoli mozek ostatních druhů.“[2] Ti, kteří se vzdělávají sebeřízeně, se dychtivě a přirozeně zapojují do této sítě. Dnes je díky internetu tento kognitivní systém mnohem větší než kdykoli předtím. Mladí lidé s přístupem k internetu mají přístup k celému světu hypotéz, myšlenek a informací. Sebeřízené vzdělávání nebylo nikdy snadnější.

Plánování

My lidé máme mnohem více než všechny ostatní druhy schopnost myslet dopředu. Ve skutečnosti jsme k tomu nuceni. Nereagujeme pouze na bezprostřední situace: my předvídáme budoucí situace, plánujeme je a snažíme se tyto plány naplňovat. Z našich základních vzdělávacích hnacích sil je právě tato nejvíce vědomě kognitivní a rozvíjí se mnohem pomaleji než ostatní. S přibývajícím věkem jsou děti čím dál tím více schopnější a motivovanější plánovat víc a víc dopředu. Toto je hnací síla, která podněcuje děti, které se vzdělávají sebeřízeně, aby se zamýšlely nad svými životními cíli, ať už velkými nebo malými, a aby záměrně vyhledávaly znalosti a cvičily se v dovednostech potřebných k dosažení těchto cílů. Kognitivní vědci označují tuto schopnost vytvářet plány a uskutečňovat je jako sebeřízené výkonné fungování.  Výzkum těchto vědců ukazuje, že děti, které mají dostatek volného času, aby se samy anebo s ostatními dětmi mohly věnovat hraní a zkoumání bez zasahování dospělých, si tuto schopnost osvojí v mnohem větší míře než děti, které tráví více času aktivitami strukturovanými dospělými.[3]  To není žádným překvapením. Když si děti vymýšlejí své vlastní aktivity, bez kontroly dospělých, neustále si procvičují schopnost vytvářet plány a uskutečňovat je. Dělají chyby, ale učí se z nich.

[1]  Lancy, D. F., Bock, J., & Gaskins, S. (2010). Putting learning into context. In D. F. Lancy, J. Bock, & S. Gaskins (Eds.), The anthropology of learning in childhood, 3–10. Lanham, MD: AltaMira Press.

[2] Dennett, D. C. (1994). Language and intelligence. In J. Khalfa (Ed.), What is intelligence? Cambridge: Cambridge University Press.

[3] Barker, J. et al (2014). Less-structured time in children’s lives predicts self-directed executive functioning. Frontiers in Psychology, 5, 1-16.