“Co tu děláš?”, “Ty nejsi na Erasmu ve Francii?”, ptali se mě překvapeně mí “spolužáci” na PedF.
Moje odpověď je ještě více zarazila.
“Ne, ale jsem tu jen omylem.”, odvětila jsem s úsměvem.

Rozhodla jsem se říct sbohem dalším rokům stráveným na Pedagogické fakultě UK v Praze.
Rodina, blízcí, kamarádi… se ptají proč? Vždyť jsi zkoušky dala v pohodě?
Nechápou, že tu nejde o výsledky, o zkoušky, o známky…
Poprvé v životě jsem sebrala odvahu a řekla dost.

V době studia na gymplu jsem se téměř každé ráno budila s tlakem v žaludku. Seděla jsem v lavici, cítila jsem hromadějící energii, která mnou lomcovala. Chtěla se proměnit v palivo pro učení, tvorbu, objevování.
Ale nemohla.
Musela jsem ji zkrotit a poslušně sedět minimálně 6 hodin v lavici. Poslouchat, zapisovat si do sešitu a hlavně se nesnažit věci pochopit. Jelikož za otázky, začínající slovem “Proč”, jsem se stala pro některé učitele skvělým terčem pro vybíjení si zlosti.

Pak přišly dotazy typu, “Co chceš dělat po maturitě?”.
Jenže nikoho nezajímá, co doopravdy chci. Všichni se, ačkoli ne vždy napřímo, ptají,
“Na jakou chceš vysokou?”
Mít jen gympl znamená, že “nic nejste”.
Jak je možné, že po 13 letech ve škole nás stále ještě společnost vnímá tak, že nic neumím a kvůli tomu musím absolvovat dalších pět let na vysoké?
Ke všemu tři bakalářské roky jsou často jen přípravou na magisterské studium. Stejně jako gympl je přípravou na vysokou…

Jenže já se rozhodla přestat se na “něco” připravovat. Na co nás vysoká škola připravuje? Na budoucí zaměstnání?
Na jaké? Když do té doby nedostaneme svobodu poznat, co nás doopravdy baví, pro co jsme se narodili? Mnohdy se pak neřídíme srdcem, ale rozumem a nebo ambicemi rodičů…

Přihlášky na VŠ jsem podávala na poslední chvíli a dost zoufalá. Vůbec jsem nevěděla, co chci.
Chtěla jsem nejraději na VŠ nejít, dát si rok na rozmyšlenou. Ale tento nápad byl doma tvrdě zamítnut a já nesebrala dostatek odvahy se rodičům postavit.

Léto jsem strávila ve Francii. V září se zapsala na Pedf s ambiciozním cílem změnit vzdělávací systém.
Prošla jsem prvním semestrem. Přijali mě na Erasmus. Začalo mi docházet, že to tady nebude pro mě. Opět se připlížily pocity marnosti, že nevím, co dál. Odjela jsem na dva měsíce do Francie. Zapsala se do druháku. Jak se blížil začátek semestru,
čím dál tím častěji se ozýval hlásek ptající se:
“Proč to dělám? Proč se chci zas trápit?”.

Téměř ze dne na den jsem se definitivně rozhodla. Končím!
Poprvé jsem vzala zodpovědnost za svůj život a vzdělávání do vlastních rukou. Poprvé vím, že nic nemusím. Ale zároveň jsem si vědoma, že nade mnou stojí ten největší kritik – Já. A nejlepší učitel – Život.

Poprvé se mohu naplno věnovat tomu, co mě baví a jde mi. Mám malý psí cvičáček. Vedu lekce výchovy, tréninky agility, starám se o organizaci. Snažím se v této oblasti stále vzdělávat.
Hledám nové příležitosti a zkušenosti z jiných oborů. Což je i důvod, proč teď píšu tento článek.

Vysokou školu nezavrhuji, jen potřebuji získat čas, abych zjistila, jaká je má cesta. Můj čas, který si doteď přivlastňovalo spoustu jiných lidí v přesvědčení, že oni vědí lépe, jak s ním naložit.