Jako rodiče (současní nebo budoucí), se snažíme chápat fyzické a emocionální potřeby dětí. Hledáme informace o kojení a jeho významu pro optimální zdraví dětí. Vybíráme potraviny, kterými děti krmíme, a hračky, které jim kupujeme. Pročítáme výzkumy o vývoji dětí, takže jsme schopni jim poskytnout vhodné zážitky pro jejich vývojou etapu.

Přemýšlíme o našem vlastním dětství a představujeme si, jak bychom mohli dělat věci jinak než naši rodiče, nebo možná stejně jako oni. Pokud jste jako já, možná jste strávil nějaký čas přemýšlením o tom, jak vychovat chlapce, aby se v tomto světě nechoval sexisticky. Protože jsme mnohonárodnostní rodina, přemýšlela jsem i o tom, jak mu pomoci pochopit, kdo je v kontextu rasy a kultury. Chceme tvořit udržitelný svět pro naše děti i budoucí generace, takže jsme se vědomě rozhodli žít v souladu s našimi hodnotami.

Často však jako rodiče děláme málo pro to, abychom dětem pomohli chápat širší společenskou a kulturní dynamiku, která formuje náš pohled na děti, dětství a instituci rodičovství. Naše dominantní kulturní paradigma vnímání dětí a rodičovství je založeno na strachu, kontrole a nadřazenosti. Využíváme školy, církve a dokonce i samotné rodičovství k tomu, abychom popírali základní právo dětí; právo, aby k nim bylo přistupováno s respektem a důvěrou. Jsme kultura, jejíž pohled na rodičovství, děti a dětství má kořeny v adultismu. Adultismus je tichý, skrytý jed v našich vztazích mezi dětmi a dospělými a v naší kultuře jako takové.

Co je adultismus?

Má oblíbená definice adultismu pochází z článku, který napsal Dr. Barry Checkoway z University of Michigan v Ann Arbor. Měla jsem možnost s ním krátce pracovat, když jsem spoluvedla Program meziskupinových vztahů tamtéž, a domnívám se, že jeho popis nejen že definuje adultismus, ale také osvětluje, jak funguje.

Ve svém článku Dospělí jako spojenci definuje adultismus jako „… veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.“ Pokračuje tvrzením, že – kromě vězňů a několika dalších institucionali­zovaných skupin – jsou životy mladých lidí kontrolovány více než životy jiných skupin lidí ve společnosti. Kromě toho si navíc dospělí vyhrazují právo trestat, ohrožovat, bít, odejmout “privilegia“ či ostrakizovat mladé lidi, pokud to považují za prospěšné k tomu, aby je mohli ovládat nebo vyžadovat „disciplínu“. Pokud by se jednalo o popis způsobu, jakým je zacházeno s jakoukoli skupinou dospělých, společnost by jej rychle rozpoznala jako formu útlaku.

Dospělí však obecně nepovažují adultismus za útlak, protože je to způsob, jakým se v mládí či dětství zacházelo s nimi samotnými; vnitřně se s tímto procesem ztotožnili.

Podstatou adultismu je, že mladí lidé nejsou respektováni (jako plnohodnotné bytosti – pozn. překladatele). Naopak, jsou méně důležití a v jistém smyslu horší než dospělí. Nelze jim důvěřovat, že se budou správně vyvíjet, a proto musí být učeni, ukázňováni, ovládáni, trestáni a vedeni do světa dospělých. Osvobození mladých lidí bude vyžadovat aktivní účast dospělých. Dobrým výchozím bodem je uvědomit si a pochopit, jak bylo s námi – dnešními dospělými – v dětství a dospívání špatně zacházeno, a jak my sami nyní následkem toho jednáme v duchu adultismu.(1)

Adultismus ovlivňuje všechny vztahy mezi dospělými a dětmi v naší kultuře. Má dopad na to, jak vnímáme děti. Ovlivňuje to, jak s nimi zacházíme a to, co cítíme, že máme jako rodiče právo dělat. Je institucionalizován ve školách, církvích i v našich právních a zdravotních systémech.

Strávila jsem více než dvě desetiletí úsilím o sociální spravedlnost ve vysokoškolském vzdělávání. Trvalo mi pět let, než jsem si jako rodič uvědomila, že útlak, s nímž jsem bojovala mimo svůj domov, byl hluboce zakořeněn v mém vlastním domově, v mém vztahu s mým prvním dítětem. Uviděla jsem, jak moje používání síly a má nadvláda nad ním byla přípravou pro útlak a diskriminaci, kterou bych na něj uplatňovala později. Adultismus vytváří živnou půdu všem ostatním formám útlaku.

Naše vztahy s dětmi – od chvíle, kdy se narodí – tvoří paradigma, skrz nějž budou vidět a poznávat svět. To je podstata socializace či enkulturace.(2) Vzhledem k tomu, že většina z nás v dětství zažila dominantní chování dospělých, domníváme se, že je takové chování normální, i když jsme proti tomuto bezpráví jako děti a dospívající bojovali.

Tato socializace podvědomě ovlivňuje, jak vnímáme děti a naši rodičovskou roli. Přesvědčení, že dospělí mají právo na nadvládu nad dětmi je odvozeno od hluboce zakořeněného kulturního přesvědčení o povaze dětství. Po celý náš život jsme zavaleni informacemi o tom, jak naše kultura pohlíží na svět.(3) Tyto informace zahrnují historii, zvyky a tradice, ale také zahrnují různá zkreslení (v orig. biases), stereotypy a předsudky o skupinách lidí, včetně dětí.(4)

Pohled na děti, který tvoříme, racionalizuje kontrolu a dominanci, protože naše kultura vnímá děti v kontrastu k dospělým. Vnímáme dospělé jako normu, k níž vztahujeme chování dětí. Definujeme rozdílnost dětí jako nedostatky, které je třeba překonat dlouhým procesem socializace prováděném rodiči, učiteli, školami a jinými osobami a institucemi.(5)

Proces socializace se uskutečňuje prostřednictvím naší větší institucionální (nebo strukturální) moci nad dětmi tak, aby se zajistilo, že budou dělat to, co my dospělí věříme, že je správné. Bývaly doby, kdy jsem věřila, že v mém případě je přijatelné používat moc nad dětmi, protože mé hodnoty a přesvědčení byly často mimo hlavní proud (přirozený porod, dlouhodobé kojení, společné spaní, nepoužívání fyzických trestů). Nechala jsem se zmást přesvědčením, že můj rodičovský přístup je lepší, protože jsem jej pečlivě zvážila a zvolila alternativu k hlavnímu proudu. Ale přesto: to, co jsem neeliminovala, byla to nejzásadnější a nejškodlivější přesvědčení v naší kultuře, že dospělí mají právo využívat svou moc nad dětmi.

Toto mocenské paradigma učí děti pochybovat o nich samých a spoléhat se na dospělé autority, které za ně činí rozhodnutí a určují, co je správné. Potřeba autonomie a sebeurčení je obětována pro potřebu pořádku a produktivity. Indoktrinace tohoto druhu je snazší, pokud vědomě ignorujeme či popíráme, že děti mají nějakou moc. Můžeme je indoktrinovat třeba i alternativními hodnotami, avšak i tak je použití naší nadvlády nad dítětem samo o sobě škodlivé a slouží naší dominantní kultuře.

Ztráta vlastní vnitřní autority a vlastního názoru v dětství vytváří živnou půdu pro naše instituce, které nás poté učí, že uplatňování moci a síly nad ostatními je jediný způsob, jakým může naše společnost vzkvétat, být produktivní a úspěšná. Takto vytváří adultismus živnou půdu pro všechny ostatní formy diskriminace a útlaku bující v naší společnosti. Vnímáme jako normální, že mocnější jedinci (dospělí) ovládají ty méně mocné (děti), aby je přiměli dělat to, co věří, že je správné. Protože účel nesvětí prostředky, nezáleží na tom, jaký je cíl těch, kteří ovládají. To, na čem záleží, je způsob, jakým užíváme naši moc a jak jednáme s dětmi.

I když bojujeme proti rasové nespravedlnosti, za světový mír či za udržitelný svět, pokud v našich vlastních rodinách uplatňujeme právo silnějšího nad dětmi, pomáháme zachovávat nespravedlnost a útlak. Připravujeme děti na to, aby se smířily s životem ve světě, který je založen na právu silnějších ovládat slabší.

Jakmile jsem si toto uvědomila, pochopila jsem, proč je snaha o sociální spravedlnosti tak složitá práce. Ve chvíli, kdy jsem začala pracovat s vysokoškoláky a chtěla jim pomoci pochopit, jak v naší společnosti fungují rasismus, sexismus, heterosexismus či ableismus (diskriminace a sociální předsudky vůči lidem s postižením – pozn. překl.), oni už zažili 20 let nadvlády a kontroly. Přijali to jako něco normálního, protože všichni přece chceme lásku a uznání našich rodičů. V té době jsem ještě nechápala spojení mezi adultismem a všemi ostatními formami útlaku. Od té doby jsem však už pochopila, že právě to je to chybějící propojení.

Jestliže chceme vyvolat širší společenskou změnu a vytvořit svět, kde je spravedlnost základní hodnotou, pak musíme dodat odvahy sami sobě a odnaučit se adultismu, jemuž jsme byli vystaveni jako děti, a s nímž jsme se vnitřně ztotožnili jako dospělí. Musíme zpochybnit naši vlastní autoritu a moc, nejen moc a autoritu velkých korporací nebo zkorumpovaných vlád.

Musíme se zeptat sami sebe: „Jaký je vztah mezi nespravedlností ve světě a mým vztahem s dětmi?“ “Jak mohu žít svůj život tak, aby byly moje činy a moje názory v souladu?“ Nejde jen o hodnoty, s nimiž se ztotožňuji, jde také o to, jakým způsobem se chovám v každodenním životě k těm nejslabším. Změna, kterou chceme vidět ve světě, začíná u nás. Abychom jí dosáhli, musíme začít u toho nejdůležitějšího vztahu, který máme jako rodiče, a to s našimi dětmi. Podaří-li se nám zásadně eliminovat adultismus ve vztazích s našimi dětmi, celá další generace bude vidět svět jinýma očima.

Co je ještě důležitější: naše děti budou v dospělosti jednat v souladu s tímto novým pohledem na svět. Pokud jako děti nezažili, jaké to je být znevažován, ignorován a přehlížen, nebudou v dospělosti cítit potřebu dopouštět se nespravedlnosti na ostatních. Jestliže zažili důvěru, úctu a rovnost a přijali je jako své paradigma, budou oni tou změnou, kterou náš svět potřebuje. Tato změna, to výzva pro všechny z nás. Začíná u naší vlastní vnitřní práce jako rodičů, u odmítnutí a odstranění adultismu ve všech jeho formách v našich vlastních domovech a v životech dětí.

Druhá část Adultismus II: Jak se odnaučit adultismus.

1. Barry Checkoway, Adults as Allies, W.J. Kellogg Foundation, (July 5, 2010) 13.
2. Bobbi Harro, “The Cycle of Socialization” in Maurianne Adams, ed, Readings in Diversity and Social Justice (New York, NY, Routledge 2000), 16. See also Stephen A. Grunland and Marvin K. Mayers, Enculturation and Acculturation: A Reading for Cultural Anthropology, (December 26, 2010).
3. Harro, 16
4. ibid
5. Doris Buhler-Niederberger, “Introduction: Childhood Sociology, Defining the State of the Art and Ensuring Reflection,” Current Sociology, 2010 58: 159–160.