V Summerhillu ale nikdo žádné nálepky neřeší. Všechny děti jsou zde brány prostě jako lidi. Nikdo nikdy nikde nezmiňuje jejich diagnózy, protože to prostě není věc k řešení. Lidé tu jsou respektováni a přijímání takoví, jací jsou. Způsobují-li problémy, řeší se tyto velmi efektivně na shromážděních.

Zoe doslova řekla: „Ptáte-li se mě, kolik takových dětí tu máme, musím odpovědět, že nevím, protože mě to nezajímá.“

Samozřejmě tam jsou, ale jsou vnímáni (jako ostatně každý) jako obohacující prvek, nikoli jako problém. Ostatně, každý jsme trochu divný, ne?

Nemyslete si ale, že v Summerhillu vládne nějaká idylka. Je to skutečný život, žádná bublina. Vzdělávání je vedlejší produkt, protože to hlavní, co se v Summerhillu děje, je prostě život a společná starost o komunitu.

Nikdo nikoho nenutí půl dne sedět v klidu v lavici, děti mohou celé dny řádit venku, takže tu nikdo nemá „problémy s učením“. Denně se tu řeší skutečné problémy každodenního života, děti běžně chodí do města, nejsou naivní, vědí „o čem je život“ mnohem lépe než děti v běžných školách.

Extrémně dobře vycházejí s ostatními lidmi, neboť to je jedna z nejdůležitějších dovedností, žijete-li v komunitě, na jejíž fungování máte reálný vliv.

Díky respektujícímu prostředí je sebepřijetí summerhillských dětí na velmi vysoké úrovni, ať jsou jakékoli. Protože vědí, že nejsou porouchaní, nejsou něco, co je potřeba spravit, jsou prostě lidé, jako my všichni. Krásní ve své různosti. A tím, že žijí v prostředí, kde jsou přijímání jako lidé, přijímají i sami sebe a je pro ně mnohem snazší vytvářet respektující vztahy s dalšími lidmi i mimo summerhillskou komunitu.