Je dítě člověk?

Jste-li osoba mladší 18 let, jste podle zákona nezletilý, resp. dítě. Dle Úmluvy o právech dítěte má každé dítě právo na vzdělání. Potud nic kontroverzního. I česká Ústava, resp. Listina základních práv a svobod, která je její součástí, hovoří o nejrůznějších právech, nicméně také o jedné povinnosti, která se vztahuje právě jen na osoby mladší 18 let a fakticky tak jejich ostatní práva, která pro osoby starší 18 let vnímáme jako automatická, omezuje. Mluvím o povinné školní docházce.

Ve školském zákoně se dočteme, že “školní docházka je povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku.” Je-li vám méně než 18 let, nemáte prostě stejná práva jako osoby starší = dospělí. Proč? Nabízejí se dvě možná vysvětlení. Nebo vlastně tři.

• Dospělí jsou sobci, považují děti za méněcenné bytosti a chtějí je za všech okolností mít pod kontrolou. Upírají dětem jejich práva pro svůj vlastní prospěch.
• Dospělí mají skutečnou a hlubokou starost o vývoj dětí, myslí to s nimi dobře, ale domnívají se, že děti nejsou dostatečně kompetentní, a proto je nutné, aby je dospělí hlídali a starali se o jejich bezpečí. Upírají dětem jejich práva pro jejich vlastní prospěch.
• Nějaká kombinace obojího.

V ČR má tedy dítě právo na vzdělání, avšak zároveň povinnost toto vzdělání získat docházkou do školy. To znamená, že dítě má právo (“zdarma”) využívat ke svému vzdělání školu placenou státem (tedy nikoli zdarma, protože cokoli stát někomu “dá zdarma”, je placeno z našich vlastních daní). To se týká i škol soukromých, neboť i ony dostávají od státu tzv. normativy. 

Z povinné školní docházky tedy prozatím není úniku. Co tedy můžeme dělat, abychom našim dětem pomohli co nejlépe přestát dobu, kdy podle zákona zřejmě ještě nejsou lidmi se všemi právy, která jim náležejí?

Co můžeme udělat hned?

Jaké jsou tedy reálné možnosti plnění povinné školní docházky? Existují školy státní, soukromé a církevní. Z nich si můžete vybrat prakticky jakoukoli. Další možností je individuální (domácí) vzdělávání, které si ale nemůžete jen tak vybrat – jedná se o výjimku, kterou musí povolit ředitel ZŠ, v níž je vaše dítě zapsáno k povinné školní docházce. Pro děti v individuálním vzdělávání pak vznikají různé komunitní “školy” či skupinky, do nichž může vaše dítě docházet.

A jak se popasovat s tou povinnou školou, pokud nemůžete nebo nechcete své dítě vzdělávat doma a zároveň – tak jako já – hluboce nesouhlasíte s jakýmkoli donucováním kohokoli k čemukoli?

Tak třeba:

1. Nepřikládejte důležitost známkám a vnějšímu hodnocení. Pomozte dítěti zvládnout minimum, které po něm škola chce a hlavně: stůjte vždy za ním. (V tom vám může pomoci facebooková skupina, kterou jsem založila, a kde na dotazy, jak se bránit bezpráví ve školách kromě informovaných rodičů odpovídají a s jejich řešením pomáhají i právníci a učitelé. Skupinu najdete na facebooku pod názvem Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy.)
2. Buďte upřímní a otevření, sdělte svůj názor. “Žijeme ve státě, který dětem nařizuje chodit do školy. Já nesouhlasím s čímkoli, co není dobrovolné, ale pokud se nepodřídíme, hrozí nám sankce. Pojďme to zkusit společně zvládnout tak, aby nám v tom bylo co nejmíň špatně.”
3. Vzdělávání nerovná se škola. Ukazujte dítěti, že existuje mnoho různých způsobů poznávání světa, a že vzdělávání se rozhodně neodehrává pouze na půdě nějakých institucí k tomu určených.
4. Mějte respekt. K sobě, k dítěti, k lidem, kteří vykonávají tzv. nekvalifikované práce. Dávejte najevo, že lidi nehodnotíte podle získaných titulů, ale podle jejich skutečné osobnosti a činů.
5. Nepodmiňujte svou lásku k dítěti. A už vůbec ne známkami a pochvalami.
6. Naslouchejte svému dítěti. To, co vám chce s nadšením sdělovat, bude pravděpodobně to, co jej nejvíc baví, a proto to s vámi chce sdílet. Ať už je to Minecraft, stavba z klacíků nebo nakreslený obrázek.
7. Nepodceňujte neřízenou hru! Pro všechna zvířata (a člověk je – ať chceme nebo ne – taky jen zvíře) představuje hra ten nejdůležitější učební proces.
8. Dejte dětem šanci setkávat se s různě starými lidmi. To je přirozené a obohacující, na rozdíl od věkové segregace ve školách.
9. Objevujte a učte se společně. Cílem není získání vědomostí, ale radost z procesu objevování.
10. Dělejte to, co máte rádi. V práci i ve volném čase. Není nutné ani žádoucí přizpůsobit celý svůj život vašemu dítěti. Vaše dítě potřebuje cítit, že se pro něj neobětujete, že život s ním je fajn, že je super dělat to, co nás baví, a že je potřeba se společně domlouvat a plánovat tak, abychom byli všichni v pohodě a necítili se být tlačeni do něčeho, co nechceme.
11. Nebojte se chybování a dopřejte dětem i sobě možnost zažít důsledky svých činů. Děti se učí především nápodobou. To nejlepší, co pro ně v roli dospělého můžete udělat, je znát vlastní potřeby a intenzivně pracovat sám na sobě.
12. Netlačte na výběr střední či vysoké školy. Spíš pomozte dítěti najít jeho vlastní vášeň. Cestu si už najde samo. A pokud ne, buďte připraveni, až si přijde pro radu.

A hlavně: důvěřujte sobě i dětem. Výše uvedené tipy jsou jen pro vaši inspiraci. Hledejte svou vlastní cestu, buďte kreativní a dejte na svou intuici. Vy jste tvůrci svého života. Dejte dětem možnost být tvůrci toho jejich.