Výhled z okénka školního autobusu byl mým prostorem ke snění. Ke snění o místě, kde bych nemusela nosit to, co mi bylo diktováno. Abych vypadala jako 300 dalších dětí v našich stejnokrojích. S logem označujícím, kam patříme, které ale vůbec nevyjadřovalo, kdo jsem. Modrý svetřík, bleděmodré tričko, šedá sukně a vlněné punčocháče. A jako tečka černé...