Výhled z okénka školního autobusu byl mým prostorem ke snění. Ke snění o místě, kde bych nemusela nosit to, co mi bylo diktováno. Abych vypadala jako 300 dalších dětí v našich stejnokrojích. S logem označujícím, kam patříme, které ale vůbec nevyjadřovalo, kdo jsem.

Modrý svetřík, bleděmodré tričko, šedá sukně a vlněné punčocháče. A jako tečka černé kožené kecky.

Nechtěla jsem být v tom autobuse s těmi dětmi.

V té uniformě. Směřujíc do toho místa strachu, zostuzování a stresu.

Chtěla jsem, aby mě nechali si hrát, bloumat, abych mohla zůstat  sama sebou. Až dosud jsem měla dost sebedůvěry na to růst, dýchat, přetáčet se, vidět, cítit, uchopovat, chodit i mluvit. Teď jsem se učila zpochybňovat své rozvíjející se schopnosti a nedůvěřovat jim.

Neměla jsem na vybranou. Musela jsem „to překousnout“ (klasický dospělácký postoj). Musela jsem se naučit zcela otupět.

Každým dnem se kousek po kousku odštípával kousek mého „já“.

A právě na těchto cestách autobusem jsem učinila slib.

Slib, který jsem v sobě uzamkla, s vírou, že jednoho dne zaklepe a připomene mi všechny tyto pocity, které ve mně školní život vyvolával.

Ve svých dávných moudrých šesti letech (a věřte mi, že je to velmi moudrý věk, byla jsem tomu svědkem u svých dětí) jsem si slíbila:

„Pokud budu někdy mít děti, tak je nikdy, nikdy, nikdy nepošlu do školy.“

V mých šesti letech to pro mě znamenalo jen to, že bych mohla být doma, hrát si se svými hračkami a vydávat se ven za dobrodružstvím a šplháním po stromech. To bylo tak všechno. Víc jsem to neřešila.

Jen jsem věděla, že nechci, aby se mé děti cítily tak, jak jsem se cítila já každý den v tom školním autobuse a ve třídě, na hřišti, na shromážděních, ve frontách na oběd, u jídelních stolů.

Prostě jsem tam nechtěla být a dělat, co mi přikazovali, a co mě posouvalo někam úplně mimo mou podstatu. 

Uzavřela jsem se a otupěla vůči každodenní bolesti, počítajíc dny do mého vysvobození. Dělala jsem, co mi řekli, zapadla jsem do řady, byla jsem ta hodná holka, i když ne ta chytrá. Snažila jsem se usmívat a doufala jsem, že to odvede pozornost učitelů od těch hrůz v podobě pravopisu, čtení či matiky.

V oněch chvilkách zírání z okénka autobusu jsem snila o místě, kde bych se nemusela učit o tom hrubiánském Tudorovi – útržky, které stresovaly mou mysl, umění, které bylo nucené.

Představovala jsem si místo, kde bych mohla šplhat po prolézačkách, balancovat na dřevěných kládách, cítit se bezpečně s dospěláky, být sama sebou, ale hlavně sakra nosit své vlastní oblečení jako vyjádření toho, kdo jsem.

Proč tohle nebylo tím místem? Proč jsem musela chodit do školy a zaplácávat se logikou a strachem? Proč musíme vypadat stejně jako všichni ostatní? Proč nás nikdo neposlouchal? Proč nám nikdo nedůvěřoval? Proč si někteří učitelé myslí, že ví všechno nejlíp? Proč všechny mé snahy učinit dojem prošly bez povšimnutí?

Ten slib jsem si občas v průběhu svých školních let připomínala. Nebyl to odhodlaný cíl, spíše takový vznešený záměr. Každopádně jsem neměla tušení o jiných možnostech, až do… Až do svých 12 let, kdy jsem se dozvěděla o Summerhillu.

Ale to jsem musela počkat, až tam pošlu své děti, abych si ten sen splnila.