Rodičovské taktiky zrcadlící násilí – článek pojednávající o běžných rodičovských taktikách, které odráží praktiky používané při domácím a sexuálním násilí.

Pokud se při své práci setkáváte s traumaty a zneužíváním, může to často zapříčinit, že uvažujete o každodenním, zdánlivě normálním chování, které odpovídá zneužívání, ovládání a násilí. Někdy si takového chování všimnete na rodinném příslušníkovi nebo se stanete netolerantní vůči některým formám vyjadřování. A někdy si všimnete svého vlastního chování nebo hodnot, které máte potřebu v sobě konfrontovat a zbavit se jich.

Tento článek bude pro mnohé náročný. Psát ho bylo těžké. Také jsem rodič, mám dvě děti, které rychle vyrůstají. Nejsem dokonalý rodič. Často vtipkuji, že rodičovství je spíše jako mít doma váš vlastní sociální experiment, který provádíte po dobu 18 let, a až na konci vidíte, co se z toho vyvinulo.

Když se stanete rodičem, nemáte tušení, jak se chovat. Byli jste jednotlivcem nebo párem dospělých, kteří zvládnou uvařit večeři a neotrávit se, a máte být někým, kdo je zcela a naprosto zodpovědný za nový lidský život. V určitém okamžiku nás toto uvědomění zasáhne, my si sedneme a řekneme si: „Sakra. Zvládnu to?“

Jdeme na to z různých úhlů. Zkoušíme spoustu taktik. Čteme knihy o rodičovství. Zpovídáme ostatní rodiče. Kopírujeme vlastní rodiče. Ptáme se googlu. Píšeme na fóra a žádáme o radu. Všichni objevujeme věci, které fungují, a věci, které nikoliv. Rodičovská faux pas jsou běžná. Chyby jsou běžné. Rodičovská zklamání jsou běžná.

Víte, co dalšího je běžné?

Sexuální a domácí zneužívání. Velmi běžné. Jako člověk máte větší pravděpodobnost, že budete ve vztahu obětí násilí a znásilnění, než že budete mít zelené oči. Zamyslete se nad všemi lidmi, které znáte (dokonce i vámi), kteří mohou mít zelené oči. Miliardy lidí. Technicky máte asi 10krát vyšší pravděpodobnost, že budete ve vztahu zneužíváni nebo znásilněni, než že budete mít zelené oči (Eaton a Paterson-Young, 2018). A zelené oči považujeme za docela obyčejné, že? Stále si však myslíme, že zneužívání je vzácné nebo že je to něco, co si lidé vymýšlejí, aby získali pozornost. Ale přitom neslyšíte lidi říkat: „Zelené oči, ty jsou tak strašně neobvyklé. To si vymýšlíš. V žádném případě nemůžeš mít zelené oči!“

Každopádně, zneužívání je běžné. Rodičovství je také běžné. Co má tedy naše rodičovská taktika společného se zneužíváním?

Přemýšlela jsem o tom a myslím si, že je tu větší souvislost, než se domníváme.

Nemluvím o rodičích, kteří skutečně zneužívají své děti, znásilňují je nebo jim ubližují, ale o těch, kteří to nedělají. Respektive o těch, kteří si myslí, že to nedělají. O těch, kteří používají uznávané, společensky přijímané rodičovské styly, které zrcadlí zneužívání, aniž by o tom vůbec věděli. Spousta z nás. Možná většina.

Co to pro nás, populaci rodičů, bude znamenat, když si uvědomíme, že některé z našich vybraných taktik výchovy dětí ve skutečnosti odrážejí sexuální a domácí násilí a zneužívání?

Normalizujeme násilný vztah v našem rodičovství?

Měli bychom být překvapeni, že dospívající a mladí dospělí nedokáží poznat násilníky, když se k nim vlastně násilně chováme taky?

Zde jsou některé příklady chování rodičů a způsobů výchovy, které v sobě ukrývají násilí.

Fyzický útok a násilí

Dobře, pojďme začít s tím, co je zřejmé. Někteří lidé oprávněně chápou, že se jedná v každém případě o násilí. Ale co rodiče, kteří vám řeknou, že děti potřebují pořádnou facku, abyste je srovnali do latě? Rodiče, kteří děti plácají, štípají, strkají do nich, bouchají a tahají je, napodobují přesně to, co by jim dělal násilník. Jak tyto děti, až budou starší, poznají, že jsou v násilnickém vztahu, když jsme tento typ chování používali my sami? Pokud je během celého jejich dětství udeříme pokaždé, když se naštveme a ztratíme nad sebou kontrolu, proč by opouštěly násilnického partnera, který je praští pokaždé, když se naštve a ztratí nad sebou kontrolu? Jak jim vysvětlíme, že to není v pořádku od partnera či partnerky, ale od nás ano?

A jak můžeme naučit své děti, aby se nestaly násilnickými rodiči vůči svým vlastním dětem, když jsme jim předali tento vzorec chování? Jak můžeme říct našim dětem „nebij jiné dítě, to je velmi špatné chování”, když my sami je bijeme?

Křik

Křik na děti je více méně přijímaný po celém světě. Dělají to rodiče, pečovatelé, učitelé, dělá to veřejnost i policie. Křičet na děti se zdá být nějakým právem dospělých. Děti na sebe nesmějí křičet, nesmějí křičet na dospělé, ale my na ně křičet smíme.

Někteří lidé křičí do dětských tváří, křičí ve vzteku, křičí, když jsou frustrování – někteří dokonce říkají, že křik používají jako „šokový faktor“, kterým se dá „dostat k dětem“.

Skutečností je, že učíme děti a dospívající, že pokud na ně jejich partneři nebo přátelé křičí, je to známka toho, že jsou v násilnickém vztahu. Proč by však měli rozpoznat křik jako hrubost vůči sobě, když strávili léta posloucháním našeho vlastního křičení? Můžou si myslet, že lidé, kteří je mají rádi, na ně budou křičet? Můžou si myslet, že křičet na vlastní děti je normální? Můžou si myslet, že křik je dobrý způsob, jak se k někomu dostat?

Nadávání

Podobně jako fyzické násilí a křičení, i nadávání může změnit způsob, jak dítě chápe sebe a své vztahy. Možná vás zajímá, co mám na mysli výrazem „nadávání“, protože mnozí rodiče si pravděpodobně řeknou, že to nikdy nedělali.

Já ale mluvím o tom, že našim dětem říkáme, že jsou ‘hloupé‘, ‘troubové‘, ‘pitomci‘, ‘budižkničemu‘, ‘špatné‘, že nás ‘obtěžují‘, jsou ‘zbytečné‘, ‘tvrdohlavé‘, že ‘je nám z pohledu na ně na nic‘, že jsou ‘tlusté‘, … a o mnoha dalších slovech a nálepkách, o kterých vím, že je někteří lidé používají, když mluví o svých dětech nebo se svými dětmi.

Když tyto informace budete číst takto „černobíle“, budete se cítit špatně. Ale jak často rodiče ztrácí kontrolu nad situací a uchylují se k nadávání a křičení? Pravděpodobně poměrně často. Kolik z nás si to uvědomilo nebo je na to někdo upozornil? Spousta z nás.

A jak budou reagovat ty stejné děti, když se ocitnou ve vztahu s partnerem, který jim bude říkat, že jsou hloupí nebo zbyteční? Co nás proboha nutí si myslet, že tyto děti by rozpoznaly a opustily násilníka, který se k nim chová stejně, jako se k němu chovali rodiče během dětství?

A co další rafinované věci, které jako rodiče děláme? Hrozby, vedení k poslušnosti, kontrolování dětí? Jak to může zobrazovat někoho, kdo týrá druhé?

Hrozby: plané i skutečné

Spousta vztahů s prvky násilí obsahuje hrozby. Některé hrozby jsou plané, některé jsou myšleny vážně. Nicméně život v situaci domácího nebo sexuálního násilí je extrémně stresující a traumatický. Je to podobné, jako kdybyste jako dospívající nebo dospělí žili s někým, kdo by vám neustále vyhrožoval, že vám rozbije vaše věci, zabaví vám telefon, zakáže vám vídat se s přáteli, prozradí vaše tajemství, zabrání vám vídat se s rodinou nebo vyhrožuje, že vám nedovolí jít ven nebo dělat něco, co je pro vás důležité.

Dokonce by to mohlo být stejné, jako kdyby vám dotyčný vyhrožoval, že vás opustí, najde si někoho jiného nebo vás za něco udá. Někteří lidé chápou, že násilník vyhrožuje planě, aby nad nimi získal kontrolu, ale jiní nikdy neví, zda jsou hrozby skutečné nebo ne. Ať tak či onak, slouží to k ovládání oběti a jejímu udržování pod kontrolou. Využívají jejich oblíbené nebo ty nejdůležitější věci, aby mohli vyhrožovat.

To mě přimělo přemýšlet. Při výchově to děláme běžně. Kolik rodičů vyhrožuje dětem tím, že jim zabaví jejich oblíbenou věc, zabrání jim vidět své kamarády, zakáže jim jít na jejich oblíbená místa nebo jim seberou jejich nejcennější věci? Kolik rodičů vyhrožuje dětem policií nebo dětským domovem? Kolik rodičů vyhrožuje svým dospívajícím potomkům, že je vykopnou z domu nebo že je opustí?

Realita je, že rodiče používají plané i skutečné hrozby vůči svým dětem jako prostředek, jak je ovládat. Jsou to velmi běžné způsoby výchovy dětí:

„Pokud to neuděláš, odnesu / rozbiju / zničím tvůj xbox.“

„Pokud se nebudeš ve škole chovat slušně, vyhodíme tě z domu.“

„Pokud si nezlepšíš známky, nebudeš se moci vídat s kamarády.“

„Pokud nesníš všechnu zeleninu, řeknu tvému učiteli, jak doma zlobíš.“

Lidé si neuvědomují, jak moc se tyto taktiky podobají týrání. To je přesně to, co tisíce obětí domácího a sexuálního násilí prožívá každý den.

„Pokud to pro mě neuděláš, nebudeš se moci vidět se svými rodiči.“

„Pokud to nepřestaneš dělat, opustím tě.“

„Pokud neuděláš, co chci, budeš mít ten mobil na půlky.“

„Pokud neuděláš, co chci, řeknu všem tvým přátelům, že jsi lhář.“

Je to stejná taktika. Může sice být použita odlišně, ale je v ní ukrytý ten stejný mechanismus. Hrozba něčím strašlivým jako prostředek k ovládání jiné osoby. Udržet je ve strachu z toho strašného, co se jim může stát, aby dělali, co chceme my.

Problém je zřejmý a spočívá v tom, že učíme děti žít v takovém kontextu dlouhá léta. A pak z nějakého nejasného důvodu očekáváme, že jako dospělí budou schopni rozpoznat násilnické chování v rámci partnerství. Říkáme jim, že každý, kdo jim vyhrožuje, aby nad nimi měl kontrolu, je zneužívá… ale to je přesně to, co jim rodiče a učitelé dělali celých 18 let. Jak to, že od nich je to v pořádku, ale od nového partnera ne? Proč by potom považovali toto chování za nenormální nebo zneužívající?

A jak můžeme říkat těmto stejným dětem, že takové taktiky nemají v rámci svých vztahů používat? Neměli bychom my být příkladem, jak vytvářet zdravé vztahy?

Odměňování děti, když dělají to, co chcete

Tento závěrečný part je zajímavý, protože popisovaná taktika je považována za pozitivní rodičovskou a profesionální techniku používanou pro komunikaci s dětmi a dospívajícími. Nicméně měli bychom vnímat paralely mezi pozitivní motivací pomocí odměn a pochval a vedením k poslušnosti v rámci sexuálního a domácího zneužívání.

To neznamená, že pozitivní motivace našich dětí je špatná, ale znamená to, že roky a roky ovládání a vychovávání našich dětí pomocí odměn a pochval je předurčuje pro vztahy, v kterých budou manipulovány k poslušnosti s využitím darů, odměn a chvály.

Pokud naše děti nechtějí něco udělat a my s nimi manipulujeme tím, že jim nabídneme dárek nebo pochvalu, je to přesně to, co dělají někteří násilníci a zločinci. Například:

Dítě ve věku 8 let, které nenávidí zeleninu:

„Pokud sníš všechnu zeleninu, dám ti sušenku. Musíš sníst všechno. Pak dostaneš sušenku za to, že jsi tak hodný. “

Dítě ve věku 12 let, které je manipulováno k poslušnosti:

„Pokud zkusíš tu vodku, koupím ti nová sluchátka. Musíš jenom zkusit tu vodku. Bude to v pohodě. Pak ti koupím ta nová sluchátka.“

Dítě ve věku 14 let, které je manipulováno k poslušnosti:

„Dám ti všechno, co chceš a potřebuješ, když se mě dotkneš. Jediné, co musíš udělat, je dát mi, co potřebuju, a dostaneš to, co si přeješ. “

Vidíte, že je to přesně to samé?

Identifikovat, po čem dítě nebo adolescent touží, a pak to použít jako odměnu za něco, co udělat nechce. Cíl může být různý (donutit dítě sníst mrkev versus pokus opít dítě a následně ho zneužít), ale taktika je stejná.

A když je taktika stejná a je používána každý den po dobu 18 let, proč očekáváme, že ji děti, když povyrostou, zaznamenají nebo identifikují, když budou manipulovány k poslušnosti za účelem sexuálního zneužívání a domácího nebo sexuálního násilí? 

Myšlenky na závěr

Milióny našich dětí budou ve vztazích zneužívány, znásilňovány nebo poškozovány. Mnozí z nás už to zažili. Různé charitativní organizace, vlády, odborníci, akademičtí pracovníci, aktivisté a vědci se snaží pochopit, proč je to tak rozšířené a proč lidé neumí poznat zneužívání. Tyto stejné skupiny se stále ještě drbou na hlavě, proč se děti a dospívající nemohou vymanit ze zneužívání a sexuálního vykořisťování.

Jedna věc, kterou vždycky říkám, když přednáším, je, že musíme přestat vidět manipulaci k poslušnosti a zneužívání jako obludnou, ojedinělou a nechutnou záležitost, která se týká jen hrstky lidí.

Musíme si uvědomit,  že tyto taktiky a mechanismy lidé běžně používají ke vzájemné komunikaci a manipulaci. Výsledek může být jiný, ale taktiky a přístupy jsou stejné. A miliony lidí zneužívají děti používáním takovýchto běžných každodenních taktik.

Co když nám to nedochází? Co když očekáváme, že děti (a následně i dospělí) identifikují chování, taktiky a přístupy násilníků jako škodlivé, přestože u rodičů a učitelů jsou naprosto normální?

Co když pokládáme základy pro zneužívání a kontrolu už od narození?

Co když způsob, jakým mluvíme a manipulujeme s našimi dětmi ve jménu výchovy, je vlastně učí, že zneužívání, kontrola, vyhrožování a uplácení jsou normální?

Nepoužívají násilníci a manipulátoři stejné taktiky jako rodiče, pečovatelé a učitelé, se kterými děti tráví 24 hodin denně?

Není divné, že máme tak vysoká očekávání od dětí a dospívajících? Není zvláštní věřit, že si uvědomí, rozpoznají a budou vhodně reagovat na chování a taktiky, které označujeme jako zneužívající a manipulativní, když se objevují v jejich životech už od narození?

Autor: Jessica Eaton

Web: https://www.victimfocus.org.uk

Email: jessica@victimfocus.org.uk

Twitter: @JessicaE13Eaton

Facebook: https://www.facebook.com/jessicaforenpsych

---