Vánoce pomalu klepou na dveře a mně se vybavuje jedna událost, která se právě o Vánocích udála. Od té doby uběhlo sice víc než šedesát let, přesto si na ni pořád pamatuji.

Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, svátky, během kterých víc než kdy jindy vzpomeneme na všechny své známé, přátele i na ty, kteří již mezi námi nejsou. Svátky, které sebou nesou radost, ale i trochu nostalgie. Často si vzpomenu na vánoční svátky, které jsem prožíval jako dítě, na štědrovečerní procházky po Brně, ale i na krásné, přímo ladovsky bílé a mrazivé vánoce prožité na Vysočině. Většina vzpomínek je po letech jen matných a útržkovitých, jedny mi však utkvěly v paměti natrvalo.

Je mi tak sedm, možná osm let a mám problémy se psaním. Ne, nejde o to, že bych psát neuměl. To jsem se naučil poměrně snadno. Ale podle rodičů „drápu jak kocour“, jedno písmenko malé, druhé velké, no prostě hrůza, která se nedá přečíst. A tak jsem den co den seděl nad sešitem a psal a psal a psal, jedna popsaná stránka střídala druhou, ale výsledky pořád ani zdaleka neodpovídaly vynaloženému úsilí a už vůbec ne představám rodičů. Nic platné nebyly ani pohlavky, kterých bylo bezpočet, nepomáhal ani zákaz chodit ven mezi kamarády. Až jednou. Máma kdesi objevila sešity na těsnopis. Těch linek v nich, až přecházel zrak. A psací „maraton“ pokračuje dál. Ale ani tentokrát nejsou výsledky právě ocenění hodné. „Od čeho tam máš ty linky? Podívej se, jak to vypadá! Tady to máš pod linkou, tady přes linku, tady ti to lítá kdesi v luftě“…

Čas plynul, Vánoce byly přede dveřmi, a já se pořád marně učil krasopisu. Nějaký pokrok jsem snad udělal. Ale představám rodičů o tom, jak má vypadat úhledně napsaná věta, pořád neodpovídal. „Jestli budeš takhle pokračovat, tak ti Ježíšek nic nepřinese“, začínala další lekce psaní. Bezvýsledně. Přivést umění písma k dokonalosti se mi nedařilo a nedařilo. Na Ježíška už jsem dávno nevěřil, a tak jsem si s dárky asi moc těžkou hlavu nedělal a navíc, už jsem byl vůči všem snahám rodičovstva nejspíš úplně apatický.

Je tu Štědrý večer. Dojídáme slavnostní večeři a těším se na rozsvícený stromeček a samozřejmě na dárečky. Táta, stejně jako každý rok, musí odejít od stolu. „Cink, cink“, ozývá se s pokoje cinknutí zvonečku a po chvíli se pode dveřmi objevuje slabý proužek světla. To jsou svíčky na stromečku. Už už se se sestrou chystáme otevřít dveře a vrhnout se ke stromečku, ale máma nás zastavuje. „Ještě ne. Musíme chvilku počkat nebo Ježíška vyplašíte.“ Táta se vrací a po chvilce čekání už stojíme před stromečkem.

Začínají se rozbalovat dárky, ale ať hledám, jak hledám, pro mne není pod stromečkem nic. Žádná hračka, dokonce ani žádná knížka, která pod stromečkem nechyběla nikdy. Bylo to velké zklamání. Pro osmiletého kluka snad až příliš velké. Samozřejmě jsem se dal do breku. „Nebreč. Je to tvoje vina,“ pustil se do mě táta. „Říkali jsme ti přece, že když se s tím psaním nepolepšíš, Ježíšek ti nic nepřinese.“ Byl jsem z toho nešťastný a zbytek Štědrého večera jsem probrečel v posteli.

Z následujícího svátečního rána si moc nepamatuji. Jen to, že jsem se probudil propocený a třesoucí se zimnicí. Zbytek už vím jen z vyprávění sestry. Horečka, se kterou jsem se probudil, byla natolik vysoká, že rodiče museli zavolat pohotovost. Doktor ale nezjistil žádnou příčinu. Podle všeho jsem měl být úplně zdravý, ale nebyl. Předepsal tedy jen Acylpyrin, a pokud horečka nepovolí, budu muset do nemocnice.

Ani další den jsem na tom nebyl o moc líp. Horečka sice klesla tak, že jsem začínal vnímat svět kolem sebe, ale pořád byla vysoká a rodiče mě neustále chodili kontrolovat. Nevím, který z nich dostal ten nápad, ale před obědem přišli za mnou do pokoje a přinášeli knížky pohádek a pár hraček. Ráno prý to všechno leželo pod stromečkem. „To ti Ježíšek asi přinesl v noci, když už jsme všichni spali.“

Jako zázrakem bylo do večera po horečce a byl jsem zase zdravý. Když se na mě navečer přišel podívat doktor, byl jsem už úplně v pořádku. O čem potom s rodiči mluvil, to jsem se nikdy nedověděl, faktem ale zůstává, že hodiny strávené nad sešitem s perem v ruce se od té doby staly minulostí. 

Krasopis, tak jak si ho rodiče představovali, jsem nakonec také zvládl. Dopracoval jsem se k němu ale až po dlouhých letech. Snad mi k tomu pomohlo i to, že už mě k němu nikdo nenutil. Ta potřeba naučit se psát takovým způsobem, ta vznikla kdesi uvnitř mě samotného.