Kontrolování, organizování a ochraňování snižuje aktivitu a zdraví dětí

Většina mých článku o svobodné hře pojednává o duševních přínosech, které dětem tato aktivita přináší (např. zde ). Dnes se ale budu zabývat především přínosy tělesnými. Děti si hrají, často velmi energicky. Jsou takové od přírody. Tímto způsobem rozvíjejí svou fyzickou kondici a schopnost pohybovat se koordinovaně. V posledních letech se ale příležitosti k tomu, aby si děti mohly takto svobodně a energicky hrát, podstatně snížily. A s tím ruku v ruce klesla i fyzická kondice našich dětí. V tomto článku představím některé výzkumy, které ukazují, jak negativní vliv na zdraví a fyzickou zdatnost našich dětí má jejich neustálé kontrolování, nadměrné ochraňování a organizování všech jejich aktivit.

Výlety do parku pod dohledem dospělého nemohou nahradit volné hraní na ulici

V minulosti bylo běžné, že děti od 4 či 5 let věku trávily velké množství času venku s ostatními dětmi z okolí bez toho, aby na ně někdo dohlížel. Dnes je něco takového spíš ojedinělý jev. Rodiče, kteří to dovolí, riskují, že budou obvinění ze zanedbání péče o své děti. Aby tento nedostatek nějak kompenzovali, snaží se brát své děti alespoň do parku, nebo s nimi dělat nějaký sport. Výzkumy ale ukazují, že toto jako náhrada za ztracenou svobodnou hru nestačí.

Ve studii provedené ve švýcarském Curychu na počátku devadesátých let porovnával Marco Huttenmoser (1995) pětileté děti ze čtvrtí, kde bylo stále běžné hrát si venku, bez dozoru dospělých, s těmi, které žily v podmínkách, které takovou svobodu neumožňovaly, především kvůli husté dopravě v okolí. Budu o těchto dvou skupinách hovořit jako o „svobodných“ a o „omezovaných“ dětech. Huttenmoser zjistil, že rodiče „omezovaných“ dětí sice brávali tyto děti častěji do parku, aby si tam děti mohly pod jejich dohledem hrát, ale nedělali nic pro to, aby nějakým způsobem kompenzovali nedostatek svobody, kterým „omezované“ děti trpěly. Naproti tomu „svobodné“ děti trávily celkově více než dvojnásobek času venku, byly aktivnější, měly dvakrát víc kamarádů a lepší motorické i sociální dovednosti než jejich „omezovaní“ vrstevníci. Huttenmoser na základě svého zkoumání dospěl k závěru, že vycházky do parku selhávaly v kompenzaci ztracené svobody, protože (a) rodiče neměli trpělivost nebo čas zůstat v parku tak dlouho, aby své děti nechali dosyta vyhrát; (b) kontrola ze strany rodičů omezovala děti do té míry, že si nehrály energicky a nezkoušely nové výzvy; (c) v parku obvykle nebyla žádná stálá skupina, takže možnosti budovat nějaké sociální vazby mezi dětmi byly značně limitovány a (d) parky obecně nabízely mnohem méně možností ke hře než ulice. Prostředí parku zkrátka není tak variabilní, děti si navíc nemohou dojít domů pro cokoliv, co zrovna k dané hře potřebují. Jediný způsob hraní, který se v parku objevoval častěji než na ulici, bylo hraní na prolézačkách. Oproti tomu pobíhání, hlučení, ježdění na kolech nebo tříkolkách, bruslení, budování bunkrů, hraní si s hračkami, kreslení křídami, týmové hry, míčové hry, hry, které si děti samy vymyslely, to vše se na ulici odehrávalo v mnohem větší míře než v parku.

V parcích je energická hra omezována dospělými a podporována přítomností dalších aktivních dětí

Další výzkum, provedený výhradně v parcích, odhalil, že děti, které si zde smějí hrát s ostatními bez dozoru dospělých vymýšlí mnohem různorodější a živější aktivity, než děti stejného věku, které jsou stále pod dohledem. Jednu takovou studii provedl Myron Floyd a jeho kolegové (2011) v dvaceti náhodně vybraných parcích v Durhamu v Severní Karolíně. Výzkumníci procházeli park v různých časech a zaznamenávali úroveň aktivity (energická, umírněná nebo sedavá), pohlaví a odhadovaný věk dětí, které sledovali. Zaznamenávali také teplotu, přítomnost či nepřítomnost někoho dospělého, přítomnost či nepřítomnost nějakého jiného aktivního dítěte a další vlivy ovlivňující dané prostředí. Z jejich pozorování vyplývá, že nejvýznamnějším faktorem brzdícím energickou aktivitu byla právě přítomnost rodiče nebo jiného dospělého, zatímco nejvýznamnějším faktorem, který naopak takovou aktivitu zvyšoval, byla přítomnost jiného aktivního dítěte. První faktor snižoval aktivitu dětí o 50%, druhý faktor tuto aktivitu zvyšoval o 370%.

V další studii, provedené v parcích v Tampě a v Chicagu, zaznamenával John Spengler a jeho kolegové (2011) úroveň aktivity desetiletých a mladších dětí. Podle jejich zjištění byla pravděpodobnost, že děti, které se účastnily svobodné hry, budou aktivnější, třikrát vyšší než u těch, které se účastnily aktivit organizovaných dospělými.

Dnes je samozřejmě výjimečné, aby šly děti do parku jen tak s kamarády a mnohem častěji jdou s rodiči. To vysvětluje, proč dnes v parcích vidíme tak málo energického hraní mezi těmi pár dětmi, které tam jsou.

Děti, které rodiče všude vozí, jsou méně aktivní a zdravé než ty, které mají dovoleno chodit samy

V minulosti, když děti někam chtěly, nebo potřebovaly, jednoduše tam došly nebo dojely na kole. Nyní je nejčastěji někdo odveze. Výzkumy ukazují, že děti, které smějí chodit do školy a na další místa samy, mají nejen více fyzické aktivity, ale i víc kamarádu a jsou jak tělesně, tak duševně zdravější než ty, které takovou nezávislost nemají (Brussoni a kol., 2015; Lubens a kol., 2011; Mitra a kol., 2014). Jako příklad studie zabývající se tělesným zdravím můžeme zmínit výzkum Aristidese Machado-Rodriguese a jeho kolegů (2014), kteří v Portugalsku zjistili, že sedmi až devítileté děti, které do školy pravidelně chodí pěšky nebo jezdí na kole, byly podstatně zdravější (na základě údajů o jejich krevním tlaku a sklonům k obezitě), než jinak srovnatelné děti, které do školy pravidelně někdo vozil.

Bezpečnost a „akademické ambice“ přeměnily centra dětské péče v centra sedavé aktivity

Podle odhadů 75% dětí mezi třemi a pěti lety věku navštěvuje v USA nějaké zařízení dětské péče (více Copeland a kol., 2012). To by jednoho vedlo k domněnce, že tato zařízení poskytují dětem dostatečný prostor k energické hře s ostatními dětmi. Tak tomu ale většinou není. Ve skutečnosti, výzkumy zmiňované Copelandem (a kol., 2012) naznačují, že děti v těchto zařízeních tráví v průměru 70% až 83% času vsedě a jen 2% až 3% času energickou hrou (a to do průměru nepočítáme čas, který děti tráví spánkem a jídlem). Skupinové diskuze s pracovníky dětských zařízení odhalují, že příležitosti pro energickou hru se velmi snížily z důvodu obav o bezpečnost dětí a, věřte nebo ne, „akademickou dráhu“ těchto dětí (Coepland a kol., 2012; Sandseter a Sando, 2016). Tlak rodičů uchránit děti i před těmi nejmenšími zraněními, zákony, které téměř jakékoliv pobídky k energické hře činí ilegální a strach ze soudních sporů, vyústily v nezajímavé a nemotivující hry, které tím pádem nejsou energické ani trochu. Vzrušující, přirozené a zdraví prospěšné aktivity jako šplhání, hraní na honěnou, souboje nebo skákání v kalužích jsou plošně zakázány. Zároveň tlak rodičů na to, aby se jejich děti učily, spolu se státem zaváděnými plány na učení se již v raném věku, vedly ke zvýšení času stráveného vsedě, kdy děti pojmenovávájí barvy, tvary, písmena nebo číslice místo toho, aby si hrály.

Jak již jsem zmínil předtím a v jiném kontextu, jako společnost jsme v přehnaných obavách o bezpečnost a akademickou dráhu našich dětí zašli již příliš daleko. Pravda je, že to, jak se chováme, vystavuje děti riziku tělesných a mentálních poruch a, jak jsem psal v jiném článku (zde), příliš brzká akademická příprava dlouhodobý intelektuální růst dětí spíše narušuje, než aby mu pomáhala.

Teď je řada na vás. Co si o tom všem myslíte vy? Pokud jste rodič nebo někdo, kdo se věnuje dětem, jste schopní bojovat proti těmto společensky nastaveným překážkám bránícím dětské svobodě vyrůstat tak, jak vyrůstat mají? Nebo věříte, že tato omezení nejsou zas tak špatná? Tento blog je, kromě dalších věcí také místem pro diskuzi a všechny názory jsou přijímány s respektem.

Zdroje:

Brussoni, M., et al (2015). What is the relationship between outdoor risky play and health in children? A systematic review. Int. J. Environ. Public Health, 12, pp 6423-6454.

Copeland, K., et al. (2012). Societal values and policies may curtail preschool children’s physical activity in

child care centers. Pediatrics, 129 (2), 265-274.

Floyd, M., et al. (2011). Park-based physical activity among children and adolescents. American Journal of Preventive Medicine, 41 (3), 258-265.

Hüttenmoser, M. (1995). Children and their living surroundings: Empirical investigations into the significance of living surroundings for the everyday life and development of children. Children’s Environments, 12(4), 403-413.

Lubans, D., et al (2011). The relationship between active travel to school and health-related fitness in children and adolescents: A systematic review. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, 8, 1-12.

Machado-Rodrigues, A., et al (2014). Active commuting and its associations with blood pressure and adiposity markers in children. Preventive Medicine, 69, 132-134.

Mitra, R., et al (2014). Do parental perceptions of the neighbourhood environment influence children’s independent mobility? Evidence from Toronto, Canada. Urban Studies, 5, 3401-3419.

Sandseter, E., & Sando, O. (2016). “We don’t allow children to climb trees: How a focus on safety affects Norwegian children’s play in early-childhood education and care settings. American Journal of Play, 8,178-200.

Spengler, J., et al (2011). Correlates of park-based physical activity among children in diverse communities: Results from an observational study in two cities. American Journal of Health Promotion, 25, e1-e9.