„Naše děti se učí neustále – každou chvíli každého dne. Jestliže je chceme naučit myslet dříve, než konají, musíme je nechat myslet dříve, než konají. Když je chceme naučit dělat moudrá rozhodnutí, musíme je nechat rozhodování trénovat. Pokud je chceme naučit přemýšlet jako dospělí, musíme jim vysvětlit, jak dospělí myslí.“ – L. R. Knost

Dává to smysl, že? Měli bychom podporovat a přijmout u dětí takové kvality, jaké bychom u nich chtěli mít v dospělosti. S takovým tvrzení bude stěží někdo polemizovat. A přesto někdy očekávání, která od dětí máme, tento signál nevysílají.

Očekáváme poslušnost.

Je pro nás jednodušší, když naše děti vykonávají, co jim řekneme, bez otázek. Ale je to skutečně něco, co v nich chceme podporovat? Co byste si mysleli o dospělém, který by byl nejlépe popsatelný jako „poslušný“? Nepovažovali byste to za preferovanou kvalitu. Místo očekávání poslušnosti, bychom se asi měli zaměřit na lepší propojení a komunikaci. Mají-li děti pocit, že mohou mluvit a že jejich hlas má cenu, je o mnoho snazší řešit problémy společně. A je to také mnohem méně stresující! Místo neustálého rozhodování a vynucování pravidel, buďte partnerem pro společné řešení.

„Neposlušnost není problémem, pokud poslušnost není cílem“ – Daron Quinlan

Odpíráme možnost výběru.

Ustavujeme libovolná pravidla, aniž bychom dětem ponechali svobodu rozhodnout se. Říkáme jim, kdy spát a kdy vstávat, kdy jíst a kolik, co si oblékat, kdy si mohou hrát a kdy musí přestat, kam mohou jít a že mají „být opatrné!!“ Představte si, jak by bylo frustrující, kdyby po Vás někdo vyžadoval žití podle jejich rozvrhu. Vím, že je kontroverzní tvrdit, že například chodit spát v určený čas není pro děti potřebné. Ale zkuste, místo odmítání této myšlenky, posoudit, proč to tak cítíte. Co vás přivedlo k takové víře? Nemohli byste to zkusit? Vaše děti vás mohou jenom překvapit tím, jak jsou schopny naslouchat vlastnímu tělu.

Omezujeme pocity.

Zdá se, že se společnost staví odmítavě k dětským pocitům. Jakmile dítě pláče, vždy se objeví někdo s rozptýlením pozornosti, syknutím pro ztišení nebo útěchou: „Všechno je v pořádku.“ Někdy však není vše v pořádku a prostě se potřebujete vyplakat, ne? Představte si svého partnera, jak vám v takových chvílích říká: „Ššš, nic se neděje, podívej, tady je čokoláda!“ Dobrá, pravděpodobně bych snědla čokoládu, ale příliš by mě neuchvátilo takové zamítnutí mých pocitů. Samozřejmě, není příjemné slyšet rozzlobené dítě, ale rozhodně mu nepomůže odbývání. Nechme je cítit, co cítí.

Očekáváme dokonalost.

„Častokrát jsou děti trestány za své lidství. Není jim dovoleno být nevrlé, neuctivé, mít negativní přístup nebo špatné dny. Přitom my, dospělí, se tak chováme pořád!“ – Rebeca Eanes

Všechno nebude neustále dokonalé. Ve skutečnosti bude někdy všechno špatně! Bez ohledu na to, jací jste rodiče. Dejte si, i s dětmi, pauzu.

Co je cílem rodičovství? Mít perfektně se chovající dítě, které dělá, co mu řeknete, nikdy nedělá nepořádek, je vždy potichu, slušné a nikdy neodmlouvá? Pokud ano, pak bude rodičovství bojem. Nejen, že tyto cíle nejsou realistické, navíc jsou přesně protikladem toho, jakého dospělého chceme vychovat. Nevím, jak ostatní, ale já upřednostňuji vychovávání takových dětí, které se nebojí mluvit, vědí, že jejich hlas má sílu, mají spoustu zkušeností s děláním rozhodnutí, jsou samy motivované, sebevědomé a šťastné. Mám pocit, že mnoho tradičních očekávání od výchovy jsou k těmto cílům v přímém rozporu. Také chci živit těsné a pozitivní spojení s dětmi. Nechci proti nim bojovat, ale pracovat s nimi. Proto ta tradiční očekávání ignoruji. Dávám dětem mnohem více důvěry. Ta malá lidská stvoření jsou úžasná a schopná, když dostanou příležitost.

Jaká očekávání máte od svých dětí? Trváte stále na některých, jež by mohly negativně ovlivnit váš vztah? Čeho se snažíte zbavit, abyste dosáhli hlubšího spojení?