Často se setkávám s odpůrci liberální výchovy. Můžete od nich slyšet: „Když jsem něco provedl, dostal jsem pár facek a týden zaracha. Dnešním mladým se nesmí zkřivit ani vlásek!“. Nebo: „V dřívějších dobách, když jsem dostal pětku z písemky, rodiče mě seřvali. V dnešní době však jdou seřvat spíše paní učitelku.“

„Zkrátka a dobře. Ta dnešní liberální výchova pseudoalternativních hipsterských studentek humanitních oborů je cesta do pekel!“

V souvislosti s tím bych se rád přiznal k tomu, že já jsem jedno z těch dětí, které měly liberální výchovu. Moje maminka mi nikdy nic nezakazovala. Mohl jsem klidně zůstat do tří do rána vzhůru. A také jsem koukal na horory nebo na South Park. Hrál jsem spoustu hodin denně násilné videohry a nikdo mi neříkal, že bych s tím měl přestat. Stejně tak jsem mohl jít ven a vrátit se domů třeba o půlnoci.

Už ve školce jsem nechtěl jíst maso ani mléko. Když mi něco z toho nutili, moje maminka došla do školky a řekla učitelkám, že mi maso prostě nutit nebudou. Tečka! Vegetariánem jsem mimochodem dodnes.

A protože mě nikdo nenutil do učení, celou základní školu jsem sbíral pětky. Raději jsem hrál videohry a koukal na televizi, než abych se učil.

Lidé z okolí říkali mé mamce, že budu rozmazlený a vyroste ze mě bůh ví co.

V páté třídě už moje známky byly natolik špatné, že mě rodiče raději dali do zvláštní školy (později se „zvláštní školy“ přejmenovaly na „speciální školy“ a bůh ví, jak se podle zákona jmenují dnes, pokud ještě existují). Zvláštní škola je jako základní, jen o tři roky opožděná (násobilka se neučí ve třetí třídě, ale až v šesté). A tak jsem získal nálepku hlupáka z blbškoly, ze kterého nikdy nic nebude. Tehdy jsem začal i porušovat zákony – třeba jsem se dopouštěl drobného vandalství.

Ze zvláštní základní školy jsem mohl jít pouze na odborné učiliště, šel jsem se tedy vyučit prodavačem smíšeného zboží. Studium se mi však nelíbilo a nebavilo mě… ovšem… Tou dobou jsem si zařídil svůj první stálý internet (to byly doby, kdy postupně mizelo vytáčené připojení od Telecomu a přicházelo to, co máme dnes).

Svět internetu jsem nejdříve využíval na stahování her a různé hlouposti. Ovšem později jsem narazil na pár diskuzních webů a pročítal si, jak se lidé mezi sebou dohadují. A kromě toho, že si často nadávali sprostě, mě začalo fascinovat, jak někteří dovedli diskutovat na poměrně vysoké úrovni.

A tak jsem je pročítal a analyzoval, co vlastně píší. Bavilo mě sledovat, jak si hráli s logikou a jak dovedli vyvracet názory svých oponentů s velkou mírou kreativity. Nikdy je nezastrašilo, když někdo použil ad hominem nebo strawman argument a stále se drželi logiky. Mnoho z nich také bylo vzdělaných, citovali anglickou wiki, vyznali se ve statistikách, odkazovali se na odborná peer-review a já v tu chvíli zatoužil být jako oni.

Později jsem se do diskuzí také zapojoval, jenže všichni mě neustále kritizovali. Nejvíce asi za češtinu, jelikož jsem byl schopný napsat „já bich“ nebo „ženy říkali“ a tak dále. To mě donutilo se češtinu naučit. Když jsem měl češtinu na základní škole, nezajímala mě, a proto jsem se nic nenaučil, ale jak jsem zatoužil ji umět sám za sebe, tak to najednou šlo a dokonce mě to bavilo.

Začal jsem se vzdělávat sám. Pročítal jsem si wiki, učil se anglicky a zajímal se o celou řadu různých věcí…

Po dokončení učňáku jsem zatoužil jít výš a mít maturitu. V těch dobách maturita ještě něco znamenala. Už tehdy se ale její hodnota vytrácela a dnes je to prostě papír, který málokdo bere vážně. Přesto jsem šel na nástavbu.

Na nástavbě jsem velice rychle zaznamenal, že mám výrazný náskok v IT a v angličtině oproti ostatním. Zato jsem pokulhával třeba v chemii nebo matematice, takže jsem musel tyto předměty dohnat.

Po maturitě jsem zatoužil jít na vysokou. Tam jsem se nedostal, protože jsem nezvládl TSPéčka. Tehdy mi to připadalo jako konec světa, dnes už však ne, jelikož vím, že bych tam stejně nebyl šťastný.

Pak mám za sebou dvě VOŠky. První VOŠ byla ekonomicko-právní a na té jsem vydržel jeden rok, protože tam bylo spousta učení se zpaměti. Tehdy jsem si postupně uvědomil, že je se školstvím obecně něco v nepořádku a začal ho kritizovat na svém blogu. A to jsem nevěděl, že existuje něco jako SvobodaUčení.cz, kde to ostatní vidí stejně.

Ze školy jsem tedy po roce odešel a šel na průmyslovou VOŠ na IT obor. A tam už jsem měl programování a tvorbu webů… To byla také první škola, která mě opravdu bavila – aspoň v prváku. Úspěšně jsem ji dokončil. Největším problémem byla však matematika, kterou jsem prakticky nikdy předtím neměl (ve zvláštní škole byla jen násobilka, na učňáku matematika nebyla, na střední jsem se ji nejdříve hodně učil, ale pak jsem na ni kašlal, protože to nebyl maturitní předmět).

Jenže na průmyslovce byla matematika důležitá a bez ní to prostě nešlo. Nakoupil jsem si tedy hromady knih o matematice a každou noc jsem do půlnoci počítal. A takhle jsem se naučil všechno, co jsem nikdy před tím neměl – výrokovou logiku, rovnice (lineární, kvadratické), funkce, kuželosečky, logaritmy, derivace, integrály… A už to jelo.

Školu jsem úspěšně dokončil a našel si i práci v IT, v níž jsem více než spokojený.

Takže za mě osobně musím říct, že mi liberální výchova vůbec neublížila. Dokonce naopak – jsem vděčný, že jsem do ničeho nebyl nucen a postupně si našel cestu ke vzdělání (i dalším věcem) sám. Myslím, že si vzdělání dokonce daleko více vážím, protože jsem poznal časy, kdy jsem žádné vzdělání neměl, a tak vím, jakou má hodnotu.

Jelikož jsem „za vodou“ a mám hotové školy a stabilní práci, nemusím se nadále vzdělávat. Přesto to ale stále dělám – učím se španělsky a německy. Někdy experimentuji s různými programovacími jazyky. Zajímám se o ekonomii a hodně čtu. Kde jsou ty časy, kdy jsem psal „já bich“ a celý den hrál videohry?

Takže na závěr říkám – vychovávejte si děti, jak chcete. Ale pamatujte, že život člověka není předurčen v jeho dětství. Já jsem ta tzv. „oběť liberální výchovy“ a možná ze mě nevyrostl dokonalý člověk, ale vyrostl ze mě někdo, kdo miluje vzdělávání.

Druhý díl článku si můžete přečíst zde.