Přišla nám emailem další reakce na rozhovor DVTV se Zdeňkou Staňkovou. A protože se nám zase moc líbila, požádali jsme autorku, abychom ji mohli zveřejnit i na blogu. 

Milá Zdeňko,

už jsem od vás přečetla mnoho příspěvků a článků a nedá mi, abych vám nenapsala. Dost často se mi u vás totiž stává, že co čtu, zažívám i doma…

Mám šestiletého syna, od září bude domškolák. Teď je zapsaný ve školce, ale nechodí tam. Jsme spolu doma – je to dobrovolná volba nás obou a jsme šťastni.

Neumím být máma autorita. Máme mezi sebou svá pravidla, ale já nejsem ten, kdo by je tvořil… vše vždycky plyne tak, abychom byli spokojeni oba.. A jak jste psala o vaší práci, tak já jsem původně pracovala v kanceláři a vůbec mě to nebavilo. Těšila jsem se na mateřskou a na to, jak budu doma. Nejsem vůbec typ, co by vyhledával větší množství lidí. Doma jsem šťastná. A tak jsem při mateřské začala šít (ruční práce byly totiž už odmalinka moje). Z občasného šití se nakonec vyklubalo podnikání a já pracuji doma. Máme tedy dva platy a zároveň syn nemusí do školy – přesně souhlasím s tím, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody…

Sama si ještě dobře vzpomínám na dobu, kdy jsem šla do školky – byla to pro mě doslova muka a já brečela a brečela. Nezvykla jsem si nikdy. Škola už byla o trochu lepší, ale i tak jsem se trápila. Chystala jsem se vlastně z pohledu rodičů na život, který není lehký. Nakonec pro mě ta ,,příprava“ na život byla mnohem víc stresující než život, který teď žiju. Trpěla jsem bolestmi hlavy, nechutnalo mi jíst. Vše se změnilo až v době, kdy jsem začla žít podle svých představ a dělat, co mě baví… kupodivu teď ani neupotřebím tu všemi zdůrazňovanou socializaci, kterou jsem díky školce a škole prošla.

Syn je odmalinka hrozně zaujatý tím, co zrovna dělá. Když mu byly 4 roky, říkala jsem si, že to prostě nejde ho dát do školky, a tak jsem to odložila, že půjde až na povinný rok. Ten se přiblížil a já byla stále přesvědčená o tom, že ne. Že ho tam nedám, když tam sám nechce. V té době jsem se začla více zajímat a zjistila jsem, že je nás víc podobně přemýšlejících maminek a že (což pro mě bylo úžasné zjištění) je možné i domácí vzdělávání místo každodenní docházky do školy. Syn je také nadšený, že bude doma – je velký nadšenec do nářadí – brzy začal používat kladívko a hřebíky, prostě se vrhá do všeho. Říká si kutil – vynálezy a patenty :-). Zatím má pár kamarádů z vesnice, ale při slově škola říká, že by si východ našel a domů by trefil… Kolektivy ho stresují, ale podle sebe i podle manžela vím, že prostě každý na to není a jsem přesvědčená, že člověk se vždycky v daný čas naučí, co potřebuje (třeba i práci v kolektivu)…

Babičky a další lidi mě často zrazovali (musíš ho učit odmalinka, aby k nám jezdil, pak až vyroste, nebude nikam chtít jet atd.)… Já jsem si vždycky prosadila, co jsem považovala za nejlepší pro mě a syna a nikdy jsem ho nedala :-). Říkala jsem, že ono to přijde… a taky že jo. Teď v šesti letech jede k babičce a dědovi, je tam třeba dvě noci, bez pláče, bez stýskání… přijede vždycky spokojený. A tak to má být. Účastní se s námi nakupování (umí počítat peníze), pomáhá při úklidu dřeva…

Moc se mi líbilo, jak jste psala o vašem venčení pejsků. To by totiž byla přesně práce, která by nás taky bavila…Vaše dcerka je určitě moc fajn…

P.S.:

Když jsem řekla mé tchýni (mimochodem učitelka ve velké státní škole), že syn do školy prostě nechce a že nemám důvod ho tam nutit, víte, co mi poradila? Že před ním nemám vůbec mluvit o jiné možnosti, než že do školy musí. A že se s tím nakonec smíří a půjde tam… I unschooling je prý vymyšlený rodiči a dítěti někdo přeci musel říct, že doma mu bude lépe :-). Ale na druhou stranu mi jen sdělila názor a řekla, že je to na nás a respektuje to… toho si vážím.

Nikdy jsem nepochopila ,,spojenectví“, která spolu vytváří rodiče se školou, rodiče s prarodiči atd., aby dostali dítě, kam chtějí. A pak v pubertě jsou překvapeni, že se děti uzavírají a nechtějí si povídat. Synovi říkám všechno, povídáme si, sdílíme spolu zážitky a on ví, že i on může říct vše mně. Je to ale uplně přirozené… Stane se i to, že mám blbou náladu, tak mu rovnou řeknu, že se omlouvám, ale není to důvod ho poslat třeba k babičce. On prostě vidí, že to k životu patří a pak přijde on a řekne třeba, že se mu nic nechce a že bude ještě v pyžamu. I on může mít dny, kdy mu nejde stavba z lega nebo něco jiného a pro něho to má stejnou důležitost jako pro nás dospělé zase naše práce…