Zatím žádné komentáře

Už máš holku?

Když jste byli malí, také jste tak moc měli rádi otázky od dospěláků?

Kdy půjdeš do školy? Do jaké chodíš třídy? A hlavně – čím budeš, až vyrosteš?  Jak má asi takový malý capart vědět, čím bude, když v tu chvíli velká část profesí, ze kterých bude vybírat, ještě neexistuje?

Tak si človíček něco vymyslí. Aby ty velké a moudré lidi, jejichž otázky jsou jistě správné, nezklamal nesprávnou odpovědí. Tak se zamyslíme… Co třeba ta nejúžasnější práce na světě? Popelář!

Na popeláře se moc šťastně netváří. Mají to krásné velké oranžové auto, jsou celý den venku a jak je super, když koulí tou popelnicí! (Dneska už mají většinou kolečka, ale i tak.) A navíc – jsou celý den na vzduchu, ať je počasí jakékoli, hýbou se, spoustu toho vidí a vozí se za jízdy venku na autě! Musí se držet, aby nespadli! Práce snů. Ale nezdá se, že by rodiče jásali radostí.

Tak kosmonaut? Nereálné. A co třeba… Účetní? Projektový manažer? Nebo jen manažer? Nebo kdo ví? Hlavní je najít odpověď, se kterou se “moudří” dospělí spokojí. Nejlépe něco, kde se sedí celý den v kanceláři a bere hodně peněz. Co na tom, že lidské tělo je evolucí stvořeno k pohybu? Dnešní svět je o sezení. A to nemyslím vězení.

A to už naskakujeme do vzdělávacího systému, který nás cca 20 let mele směrem k průměrnosti. 9 let základka, 4 roky gympl, 7 let VŠ (dá se to za 5, ale kdo nic neopakoval či neprodlužoval?) A sny pomalu mizí…

(A teď prý už je povinná školka – honem, děti, do stáda!)

Od základky pilně trénujeme a připravujeme se na život – poslouchej, co ti paní učitelka říká, seď a hlavně nevyčnívej! Batoh s učením těžký tak, jako já sám, domácí úkoly se musí a hlavní náplní života dítěte je uzavřený svět jedné velké budovy se jménem škola.

Šup do průměrnosti. Doteď si pamatuju, jak jsem se cítil, když se v první třídě objevila otázka, kolik je 3 – 5. Tři mínus pět. Já to věděl! Hlásím se, chci se svými znalostmi pochlubit – a co řekla paní učitelka? “To ještě neumíme.” Ač jsem to v tu chvíli nevěděl, právě jsem si udělal obrázek o našem vzdělávacím systému. Názor, který mě neopustil. Ba naopak jsem se v něm postupně utvrzoval. Musíš říkat jen to, co chtějí ostatní slyšet. Oni to přece vědí líp. A stal jsem se v tom dost dobrým.

Prošel jsem gympl – jednu paní učitelku jsem fakt neměl rád – tak jsem se na ni usmíval a říkal jí, co chtěla slyšet. A byl jsem šikovný chlapec a ona mě asi měla i ráda.

S pubertou přišla další úžasná otázka. “Už máš holku?” Šup do tanečních. Člověk se stydí, ostýchá, nevěří si. Myslel jsem si, že hlavní je, aby mě všichni měli rádi, v tomto případě, aby o mě holky měly zájem. Abych neudělal ostudu. Abych nevyčníval. A pořád ta otázka – už máš holku? Která se ti líbí? Běž za tamtou, ta je zajímavá! Fakt super, když vás rodiče “jemně” postrkují. Nepamatuji si, že by mi kdo řekl – víš, jak to chodí? Až budeš chtít poradit, tak přijď. Klidně se zeptej. Ne. „Už máš holku?“ Co na tom, žes nikdy žádnou nebalil, že celý život žiješ v systému, kde všechny informace získáváš pouze v teorii od autorit zatímco tiše sedíš, teď šup do praktického života a nikdo ti neřekne, jak na to, ale očekává se, že to s bravurou zvládneš a všichni se posadí na zadek.

Nikdo mi neříká, že chybovat je lidské. Že chybami se člověk učí. Nikdo mi neříká, že budu mít víc vztahů a časem se to naučím. Nikdo mi neříká, že jsem fakt dobrej a zvládnu to, i když třeba ne napoprvé. Slyším jen – už máš holku? A cítím se fakt blbě, protože ji teď vlastně ani nechci, ale myslím si, že bych měl chtít, protože to všichni okolo dávají najevo… Už je ti 16 a ty ještě nemáš holku??? Nebo se ti nějaká líbí, ale stydíš se ji oslovit, protože si nevěříš… Že by někdo řekl – život je super a ty stresy k tomu patří, nakonec všechno zvládneš a bude to fajn? Už máš holku?

Na vejšce totéž – jen jsme byli součástí ještě většího stáda s ještě menším vztahem k pedagogům. V osobním životě už nějaké zkušenosti tak nějak přišly. A objevila se další otázka. “Už máš práci?”

Historie se opakuje. Nikdo se neptá – co tě zajímá, co tě baví, co bys chtěl dělat, co tě těší, jak by sis chtěl vydělávat, jak s tím chceš pomoct, poradit. Vlastně jo, na střední mě vzali na nějaké psychotesty. Že prý mám dobré prostorové vidění a jde mi matika. Takže architekt! Šup na kurzy kreslení. Vůbec mě to nebavilo, ale když mi to tak v testu vyšlo, tak tam teda jdu…

Jsem na vejšce. Ne na architektuře. (Zážitek z přijímaček si nechám na jindy, ten stál za to.) Už máš titul? Už máš práci? Jako kdyby práce bylo něco, co musíme mít. Jako kdyby holka byla něco, co musíme mít.

Kde jsou otázky typu: CO BYS CHTĚL??? Co tě baví? V čem jsi dobrý?

A jak si tím můžeš vydělávat?

Třeba na to je nějaká práce. A třeba ne. Třeba na to je nějaká škola. Třeba ne.

Kde je otázka: Jsi šťastný?

Víš, jaké to je být šťastný? Co děláš pro to, abys byl? Chceš s tím pomoct?

A na co se ptali v životě vás?

Na co se ptáte vy ostatních? Dětí? Kamarádů?

Na co se ptáte sebe?


Přečtěte si také