Nemyslím si, že by děti měly dostávat za úkol číst konkrétní knihy. Také si nemyslím, že by mělo být dětem určováno, jak dlouho nebo kdy mají číst. Nemyslím si, že by čtení mělo být povinné.

Některé z největších námitek, které na toto téma slýchám, jsou od lidí, kteří se díky úkolům v hodinách angličtiny dostali ke knihám, na které dodnes vzpomínají: Kdybych nemusel(a) číst Pýchu a předsudek, pravděpodobně bych ji nikdy nepřečetl(a). Ráda od lidí slyším, že objevili věci, které mají rádi, ať už se tak stalo jakkoli. Nicméně předpoklad, že nátlak je nejlepší cestou, jak někomu vnutit, aby měl něco rád, pokládám přinejmenším za znepokojující.

Povinnost není tou nejlepší cestou, jak podnítit vášeň.

To by mělo být jasné. Proti komukoli, kdo miluje knihu, kterou musel povinně přečíst ve škole, stojí minimálně dva další lidé, kteří tu samou knihu ze stejného důvodu nenávidí a kteří se rozhodli, že od tohoto autora už nikdy nic nepřečtou (nebo že už nepřečtou žádnou klasiku, případně už nikdy nebudou číst). Lidé nemají rádi, když jsou nuceni do věcí, které nechtějí dělat, a často si vybudují silný odpor k činnosti, kterou byli nuceni dělat.

Povinnost ukazuje naprostou nedůvěru k dítěti. „Vím, co je pro tebe nejlepší, takže bys to měl(a) udělat a mělo by se ti to líbit.“ V seznamu povinné literatury není prostor pro to, aby dítě udělalo vlastní rozhodnutí, aby mohlo prozkoumat to, co ho nejvíce zajímá. A v předepsané době pro čtení nebo vedení čtenářského deníku je také málo prostoru pro vlastní tempo dítěte, jeho vlastní priority a jeho vlastní cíle, což činnost, která by měla být zábavou, mění v nudnou povinnost. Každá oblast učení, o které dítě nemůže samo rozhodovat, mu vysílá další signál o tom, že je nedostatečné způsobilé, nedá se mu věřit a je neschopné se samo učit, což je jedna z nejsmutnějších zpráv, které dítě může dostat.

Kdo sdílí, ten se skutečně stará. Nadšení je často nakažlivé. Pokud existují knihy, které měly na někoho velký vliv v průběhu jeho dospívání, nebo které jsou důležité z kulturního hlediska, nebo o kterých si myslíme, že by se dítěti líbily, pak je skvělé navrhnout, aby si je dítě přečetlo, půjčit je z knihovny a nechat na hromádce knih „myslím, že se ti budou líbit“, začít je číst nahlas… Je úkolem dospělých, aby děti vystavovali zkušenostem, navrhovali, sdíleli své nadšení. To vše by ale mělo proběhnout bez donucování.

Vytvořit si k příběhům osobní pouto. Jako někdo, kdo skutečně hluboce miluje romány, kdo pochází z rodiny čtenářů, jsem přesvědčena o tom, že je důležité, aby si lidé vytvořili k literatuře svůj vlastní jedinečný vztah, a to nejen k literatuře, ale obecně k psanému slovu (nebo mluvenému slovu, audioknihy jsou skvělé, pokud je to vás šálek kávy). Jak my všichni, kteří milujeme knihy, víme, může být jejich četba kouzelným zážitkem, ovšem pouze za předpokladu, že zůstanou třešničkou na dortu a ne vnucenou brokolicí světa učení: jezte ji, protože je pro vás dobrá, ne proto, že dobře chutná.

V zásadě nikdo nemůže kontrolovat, co se jinému líbí nebo co má rád, co ho zajímá nebo co ho naplňuje. Vše, co máme, je vliv, a když ho používáme nadšeně a zároveň s respektem, můžeme našim dětem vnést do života vzrušující a nádherné zážitky. Bez donucení.