Kdo by chtěl vychovávat děti k poslušnosti, když z nich můžeme vychovat lidi s dobrým úsudkem, kritickým myšlením a vysoce rozvinutou schopností pro kreativní myšlení, lidi s empatií k sobě i ostatním, kteří si cení integrity a svého pocitu víc než názorů autorit?

I pro většinu dospělých je těžké neposlouchat autority, když neměly jako děti dovoleno diskutovat s vlastními rodiči.

Děti, které jsou vychovávané k poslušnosti, jsou často příliš zaneprázdněny rozhodováním, zda být za vzorné, nebo se cítí příliš ustrašeně, aby si mohly věci promyslet včetně důsledků, které bude mít jejich jednání na druhé. Jejich motivace je spíše vyhnout se trestu, než činit to, co je správné. Autoritativní rodičovství dává dětem pocit, že by měli dělat to, co jim bylo řečeno, ať se jim to líbí nebo ne, ať se cítí dobře nebo špatně, a ne „odmlouvat“.

Pro většinu dospělých je obtížné postavit se autoritám, pokud jim nebylo dovoleno diskutovat s vlastními rodiči. Výcvik poslušnosti může vést k náchylnosti k přílišnému ovlivnění vrstevníky nebo autoritami ať už jsme děti, dospívající nebo později dospělí.

Abychom měli odvahu vyjádřit své obavy a názory tváří v tvář autoritě nebo tlaku vrstevníků, musíme být schopni zůstat silní a celkově v klidu a jistotě sami v sobě. To si většina z nás přeje pro své děti, zvláště v době dospívání!

Chceme-li jednat s pevností charakteru, dělat to, co cítíme jako správné navzdory tlaku autorit, musíme být vyrovnaní a soustředění natolik, abychom rozhodovali na základě svých přesvědčení o potřebách a pocitech druhých a současně s ohledem na vlastní pocity a potřeby.

Šokující výzkum

V posledních desetiletích se objevilo mnoho zajímavých společenských studií zkoumajících lidské chování a to, co ovlivňuje tendenci člověka jednat eticky a zodpovědně. Slavná průkopnická studie Stanley Milgrama, psychologa univerzity v Yale z roku 1961, připravila cestu mnoha dalším, které odhalily velmi podobné výsledky. Když se Milgram zeptal vysokoškolských studentů na odhad, kolik lidí by vyhovělo, kdyby osoba, která je autoritou, řekla, ať dají 400voltový elektrický šok jiné osobě, předpovídali, že maximálně 3% účastníků bude ochotno dát maximální šok. Ve skutečnosti to bylo 65%. 36 z 40 lidí pokračovalo v tom, co jim bylo řečeno. Během experimentu byl každý účastník požádán, aby stiskl tlačítko, o kterém si myslel, že dává „studentovi“ na druhé straně stěny elektrický šok s vyšším elektrickým napětím, pokud špatně odpověděli na otázky učitele. Mnoho lidí, i když věřilo, že „student“ na druhé straně skutečně dostává šoky a slyšeli jeho protesty a prosby o milost, včetně stížností na srdeční onemocnění, stále více trestalo a dokonce se rozzlobilo na účastníka na druhé straně. Přesto 36 z 40 lidí pokračovalo v tom, co jim bylo nařízeno až do konce. Dokonce i tehdy, když „student“ zmlkl, když zjevně dostal šok z přepínače označeného jako „Nebezpečí: vážný šok“, pokračovali na základě pokynů, že ticho je třeba chápat jako špatnou odpověď.

Milgramův experiment se stal v psychologii klasikou a ukázal nebezpečí poslušnosti.

Obyčejní lidé, kteří prostě dělají svou práci, se bez jakéhokoli zvláštního nepřátelství mohou stát agenty ve strašném destruktivním procesu. I když jsou destruktivní důsledky jejich práce jasné a je od nich požadováno, aby vykonávali kroky neslučitelné se základními morálními standardy, poměrně málo lidí disponuje prostředky potřebnými k tomu, aby odolalo autoritě (Milgram, 1974). “

Milgramovy pokusy byly původně inspirovány obranou německého nacisty Adolfa Eichmanna v procesu po skončení druhé světové války, že se prostě řídil pokyny, když nařídil smrt milionů Židů.

Nedávno se stal v USA případ, kdy podvodník, který předstíral, že je policista, požádal vedoucího pracovníka o spolupráci s domnělým vyšetřováním zaměstnance obviněného z krádeže. Podařilo se mu přesvědčit manažery, aby při osobní prohlídce ponížili své zaměstnance.

Vychováváme děti k tomu, aby věřily, že je toto normální a přijatelné.

Dospívající dívka odpověděla na to, proč poslechla a svlékla se k osobní prohlídce přes svůj nesouhlas: „Moji rodiče mě naučili, že když dospělý řekne, abyste něco udělali, tak to uděláte. Nemyslíš, posloucháš.“ Její šéf, který nařídil osobní prohlídku, řekl:  „Myslím, že dělám jen to, co se má dělat.“

Není sama, která si myslí, že dodržet pokyny autority znamená „dělat to, co se má dělat“.

Hluboce zakořeněné podmiňování

První vztahy vytvářejí šablonu pro budoucí vztahy.

Zacházíme se svými dětmi a vychováváme je tak, aby chápaly, co je normální a přijatelné ve vztazích. Výše uvedené příklady vystupují jako obzvláště extrémní, avšak vztah mezi násilníkem a obětí se běžně objevuje v domácnostech, školách, na pracovištích, v politice a mezi zeměmi. Dokud nebude autoritativní systém založený na trestech považován za špatný a nebezpečný, zůstane nepříjemnou skutečností, neboť jednotlivci spolu soutěží a navzájem se obviňují.

Lidé všech věkových kategorií, jejichž jednání mají negativní dopad na jiné, obecně vědí, že se necítí dobře, a nedělají to, co je to správné. Je to velmi těžké pro jednotlivce, pro rodiče s dětmi, aby se vymanili z tohoto cyklu, obzvláště pokud toto byla norma, když vyrůstali. Přesto výchova v raném dětství funguje automaticky, pokud si nedáme hodně práce se zkoumáním, přehodnocením a zpochybňováním víry, která nám již neslouží.

Pokud rodič pravidelně křičí na své dítě, může pak opravdu očekávat, že jeho potomek vyroste v dospělého, který nebude takové chování tolerovat u svého partnera nebo šéfa?

Většina rodičů samozřejmě doufá, že jejich dítě bude mít stabilní zdravé vztahy s partnerem a spolupracovníky, se kterými bude mluvit s úctou a respektem a bude umět překonávat nevyhnutelné rozdíly a výzvy, kterým bude čelit. Stejní rodiče nechtějí, aby z jejich dítěte vyrostl člověk, který by křičel, verbálně zneužíval, manipuloval nebo ohrožoval svého partnera nebo zaměstnance.

Pokud rodič pravidelně křičí na dítě a ponižuje ho, může očekávat, že jeho dítě nevyroste v dospělého, který snáší takové zacházení od svého partnera nebo šéfa, nebo někoho, kdo s ostatními jedná stejným způsobem? Dospělí, kteří vyrostli v autoritativní domácnosti, s menší pravděpodobností pochopí, že jejich vztah je nefunkční a že si zaslouží lepší. Mají tendenci buď agresivně bojovat, nebo se poddávat, spíše než prosazovat své jasné hranice. Dospělí, kteří vyrostli v rodině, kde bylo vzájemné spojení a respekt, i když se objevily konflikty a rozdíly, budou mít jasno, že rozdíly můžou být překonány ve vzájemném respektu.

„Mír nelze udržovat násilím. Toho lze dosáhnout pouze pochopením. „~ Albert Einstein.

Chceme, aby naše dítě bylo otevřené a upřímné, ale umíme se vyrovnat s jeho upřímností?

Modelování a validace morálního kompasu

Když jsem sledovala Milgramův experiment na YouTube se svým synem, řekl: „Mami, to je divné, že neposlouchají nepříjemné pocity ve svém těle.“ Ale aby děti vyrůstaly a naslouchaly tomu, co se děje v jejich těle, mysli a srdci a tomu, jak se momentálně cítí, musí mít tento morální kompas vymodelován a ověřen v rodině.

Naše reakce na děti je mohou pozvednout, nebo je ničit, posílit je, nebo oslabit.

Může pomoci už to, že se jednoduše budeme dětí ptát „jak to cítíš?“ a budeme mluvit o tom, co cítíme jako správné nebo nesprávné my rodiče. Ale celkově je třeba, aby naše děti mohly nejen protestovat a stěžovat si, ale aby tyto pocity byly skutečně slyšeny a oceňovány. Musí jim být umožněno vyjednávat, je třeba je povzbuzovat k vyřešení problému a zapojit je do rozhodování ve věcech, které se jich týkají.

Naše reakce na děti je mohou pozvednout, nebo ničit, posílit, nebo oslabit. Musíme si velmi dobře uvědomovat, jak a k čemu je vedeme. Tím, že důsledně projevujeme zájem a bereme v úvahu jejich pocity a potřeby, můžeme jim pomoci být dospělými, kteří si uvědomují, že s každým by se mělo jednat s empatií a respektem.

Chce to opravdu HODNĚ zkušeností a odhodlání, abychom si dokázali uvědomit své úrovně stresu a tónu hlasu, abychom našli způsoby, jak si vyventilovat a vyřešit svůj hněv a vědomě se vrátit do stavu dostatečné koncentrace, abychom skutečně naslouchali a dokázali komunikovat s respektem. Je mnohem jednodušší, zvlášť když jsme ve stresu, zastrašit své dítě nebo dospívajícího a donutit je, aby dělali to, co jim bylo řečeno, ale má to nezdravé důsledky pro rodiče, dítě, celou rodinu a celou společnost v dlouhodobém horizontu.

Jak můžeme podporovat naše děti, aby odolávaly vydírání a zastrašování těch, kteří nad nimi mají moc?

Stud a zastrašování

Když bylo mému synovi devět, učitelka ho přistihla, jak pracuje na její karikatuře s nápisem Nezajímám se o pocity lidí, zajímám se jen o pizzu (předtím se přiznala, že je velkým fanouškem rychlého občerstvení, zejména pizzy). To se stalo těsně po pěkně dramatické události, kdy učitelka hlasitě vyplísnila jednu dívku, která se rozbrečela v průběhu hry. Když se můj syn snažil hájit dívku, učitelka ho agresivně stopla a obvinila ho z odmlouvání.

Když stál před třídou, učitelka řekla mému synovi, že by se měl stydět (ano, vím!) a zeptala se ho: „Co by na to řekli tvoji rodiče?“ Když mi můj syn později o tom všem vyprávěl a došel k tomuto bodu, můj manžel a já jsme se na sebe podívali a řekli: „To je zajímavá otázka, co si myslíš, že bychom si mysleli?“. Můj syn řekl: „Myslím, že by moji rodiče vůbec nebyli potěšení vaším nedostatek dobrých komunikačních dovedností.“ A my jsme pocítili velkou úlevu. Ano, celá věc byla dost nepříjemná, ale učitelce se nepodařilo ho donutit, aby se cítil provinile. Zachoval si svůj smysl pro vlastní úsudek a vědomí, jak by se mělo jednat s dětmi. Věděl také, že učitelka nedokázala pochopit, co je tak špatného na nadávání dítěti kvůli pláči, protože nevyrůstala v prostředí, kde by se s negativními pocity zacházelo s respektem.

Další podobný zážitek měla moje dcera, když jí bylo deset. Učitelka tance jí vynadala, že pláče v okamžiku, kdy toho na ni bylo moc. Moje dcera je velmi hodná a klidná a měla jsem větší obavy o její schopnost postarat se o sebe než u syna, který je přirozeně více extrovertní. Ale v tomto případě, když ji učitelka přikázala, aby „přestala plakat a dělat rozruch“, moje dcera řekla skrze slzy: „Já se můžu cítit rozčíleně a můžu plakat, já se potřebuji vyplakat.“ V tom okamžiku učitelka přestala nadávat a tiše řekla dceři, aby jí tedy pověděla, co ji tak rozčílilo.

Zachování důstojnosti a integrity dětí

Nemůžeme chránit naše děti před nespravedlností, ublížením a zastrašováním navždy, ale můžeme podpořit jejich zdravý obraz sebe sama, integritu a jejich právo být respektován a slyšen. Pro mě je vítězstvím, když mají děti odolnost, aby se vnitřně ochránili před zastrašováním, i když je pravděpodobné, že autorita (možná nevědomky) tvrdě pracuje na tom, aby ji dítě poslouchalo. Dítě, které může bezpečně přinést stresující situace domů, aby je otevřelo a zpracovalo v míře, která je potřebná k tomu, aby ze sebe vše dostalo a jeho pocity byly slyšeny a přijaty, pravděpodobně vyhledá pomoc spíše než to, které vše skrývá se strachem, až se budou dít skutečně zásadní věci – a to se týká dětí, dospívajících i dospělých.

Pokud rodiče říkají: „No jo, to je život kamaráde“, nebo ještě hůře straní druhé osobě, pak je dítě v obrovském vnitřním konfliktu.

Je to naše naslouchání, empatie a pochopení, které dává našemu dítěti silnou a pečující podporu, kterou potřebuje, aby mohlo odložit své frustrace, když bylo zasaženo obtížnými interakcemi s ostatními.

Je to tak snadné v naší zaneprázdněnosti hbitě bombardovat naše děti opravováním, požadavky, kritikou a upřednostňováním našich řešení, když věci nejdou hladce. Nicméně díky kreativitě, učení a trpělivosti je toho hodně, co můžeme udělat, abychom ochránili důstojnost a integritu našeho dítěte a pomohli mu rozvíjet schopnosti řešit problémy.

Místo: „Podívej se, co jsi udělal!“ můžeme říci: „To nevadí, zkusíme něco vymyslet, nějaké nápady?“

Místo toho, abyste řekli: „Přestaňte se okamžitě hádat, jak se to chováte?“, což bezpochyby jen přidá k jejich již vypjatému stavu a způsobí, že se děti cítí vinny a nepochopeny, můžeme říci něco jako: „Teda, cítím tady dost napětí, můžu nějak pomoct? „a pomoci jim, aby se zklidnily natolik, aby si mohly vyříkat své názory a mohly pochopit, jak to vnímá ten druhý a společně prozkoumat možná řešení.

Otevřme naše srdce, mysl a uši tomu, co se dětem děje, zvlášť když jsou naštvané a vyvedené z rovnováhy. Pomozme našemu dítěti, aby se cítilo jako cenný a obohacující člen rodiny a společnosti s důležitým hlasem.

Když je svobodná vůle dítěte skutečně respektována, dítě ji mnohem pravděpodobněji využije moudře a nezávisle.

O autorce:

Genevieve Simperingham

Genevieve je hrdou matkou 13leté dcery a 19letého syna. Ačkoli měla štěstí a naučila se hodně z toho, co je zapotřebí k navázání pevného pouta předtím, než se stala rodičem, stále pokračuje v učení se a má tu čest pracovat se stovkami rodin. Jejím posláním a vášní je přinést mírumilovnou rodičovskou výchovu do co nejvíce rodin a organizací.