Žádné učební osnovy, žádné známky, žádné zkoušky. Mnoho rodičů v Indii žijících převážně ve městech se odvrací od současného vzdělávacího systému, aby se jejich děti mohly učit to, co samy chtějí.

Třináctiletý Dhrupad Mathur nikdy nechodil do školy. Jeho starší sestra Asawari (nyní 19 let) opustila školu po čtvrtém ročníku. „Škola je příliš strukturovaná, přehlíží zájmy a volby dítěte,” zdůvodňuje jejich otec Ratnesh, jenž pracuje v reklamě.

Skanda Sridhar (11 let) absolvoval ve škole pouhé dva ročníky. To proto, že jeho matka Sunitha přišla na to, proč po dobu několika měsíců hledal výmluvy – „Bolí mě břicho, nech mě doma.“ „Učitel ho uhodil, protože jeho písmo nebylo dost dobré. Měla jsem zlost a ze školy jsem ho odhlásila,” říká Sunitha, která ve městě provozuje školku.

Nejen rodiny Mathur a Sridhar, ale nejméně 15 000 indických rodin neposílá své děti do škol jednoduše proto, že jim více záleží na štěstí dítěte a rozvoji jejich potenciálu, než na certifikátech a schopnosti vydělávat peníze. „Tento trend, jakkoliv menšinový, se rozvíjí hlavně ve větších městech, s Bengalúru a Puné v čele,“ poukazuje Manish Jain, alternativní pedagog z Udajpuru. „Lidé ve městech jsou finančně zajištění, často umělecky založení, zcestovalí a otevření experimentům.“ (Z textu se může zdát, že unschooling, nebo prostě vzdělávání mimo hlavní proud financovaný státem je jen pro bohaté, ale není tomu tak. Dokonce i v indických slumech ti nejchudší zakládají vlastní školy, aby zajistili dětem vzdělání podle svých představ. Více o tomto fenoménu píše prof. James Tooley v knize The Beautiful Tree. – pozn. SU) 

Jaká jsou pro a proti této novodobé pedagogiky? (Unschooling není druhem pedagogiky a už vůbec to není nic novodobého – pozn. SU.) Rodiče jsou už zvyklí na zvědavost a skepticismus. I my jsme jim položili několik otázek před unschoolingovou konferencí Learning Societies’ unConference, která se bude konat příští měsíc v Bengalúru, a zúčastní se jí přes 500 rodičů, dětí a alternativních pedagogů.

Co dělají

Děti rozhodně nezahálejí. Učí se abecedu, základní počty, periodickou tabulku, učí se o demokracii a světových válkách, stejně jako běžní školáci, ale hodně jinak. Provozují tzv. sebeřízené vzdělávání. To znamená, že si můžou samy vybrat, co se chtějí naučit (kódování, hudbu, tanec, sporty, filmovou výrobu, vaření nebo dokonce denní snění) a jak se chtějí učit (z knih, od odborníků nebo od rodičů, z internetu, na stáži nebo cestováním). Nemají žádné osnovy, žádný časový plán a žádná očekávání.

Myšlenka unschoolingu vychází ze skutečnosti, že děti jsou nadšení studenti. Dejme jim nástroje, aby mohly objevovat svět. Jakmile přijdou na to, co je skutečně zajímá, mohou se jít vyučit, získat vzdělání v rámci nezávislých projektů nebo se přihlásit na vysokou školu prostřednictvím soukromých zkoušek (NIOS a IGCSE).

Janani Eswar z Bengalúru opustila školu ve dvanácti letech. Dnes je jí 22, pracovala už pro více než 25 škol, dva semestry vyučovala na univerzitě Azim Premji a zúčastnila se panelové diskuze na konferenci ve Vancouveru jako expertka navrhující učební plány s důrazem na spojení člověk – příroda. To proto, že díky unschoolingu mohla svůj čas věnovat turistice, lezení po stromech a fotografování ptáků a hmyzu. „Nikdo se mě neptal na certifikáty. Jeden člověk řekl druhému, že dělám svou práci dobře a já získala další práci. Vydat se do reálného světa bez certifikátů vyžaduje ale hodně sebevědomí a ochotu se učit,” říká.

Minulý rok se Malvika Raj Joshi z Bombaje dostala na technologický institut v Massachusetts díky svým programovacím dovednostem. Ironií je, že její přihláška na IIT (Indický technologický institut) byla zamítnuta, protože nevlastní vysvědčení z 12. ročníku.

Kde se učí

Většina vzdělávání probíhá doma, kdy rodiče nechávají děti objevovat svět za pomoci učebnic, různých aktivit, projektů a výuky. Pokud se rodiče řídí navrženými osnovami, stává se z toho homeschooling (domácí vzdělávání). Pokud se nedrží dané struktury, je to unschooling. Často je to kombinace obou dvou metod.

Unschoolingová komunita je ve spojení přes Facebook formou skupin jako Homeschoolers Bangalore a The Village – sdružení domácího vzdělávání, nebo přes aplikaci pro zasílání zpráv Telegram, jako Bangalore Home Educators, Zonal Co-ops a Roadschoolers. „Pokaždé, když se ve škole objeví nějaký incident (jako vražda nebo znásilnění), počet žádostí o členství prudce vzroste,” říká Sandhya Viswan, administrátorka Homeschoolers Bangalore.

Některé děti navštěvují alternativní vzdělávací prostory, kde jsou učitelé nahrazováni tzv. průvodci. Aarohi Life Education, BeMe nebo Prakriya Green Wisdom School, to je jen pár příkladů z Bengalúru a okolí. Ale udajpurský Shikshantar Resource Center for Homeschooling, Unschooling, Gap Year, Walkouts, Self-Designed Learners založený v roce 1998 je průkopník unschoolingového hnutí v Indii. Jakkoliv je unschooling revoluční, rozhodně není levný. Rok na Aarohi vychází až na `1.2 lakh (1.600 EUR) (téměř dvouletý průměrný plat – bez záruky – pozn. překl.), a na BeMe `1.05 lakh (1.300 EUR). K tomu je třeba připočítat výlety a tréninkové kempy.

Jak se učí

Jejich mantrou je méně teorie, více projektů a praxe. Například: na BeMe v Kaggadasapuře vzrostl od jeho založení v roce 2014 počet přijatých dětí z 18 na 56. Týden začíná „parlamentním“ zasedáním, jehož se účastní děti do 16 let a 3 průvodci. Společně rozhodují o tom, které projekty musí do pátku zrealizovat (od založení farmářského trhu přes šití, vaření až po hrnčířství), kolik bude ten který projekt stát, a jestli je potřeba k jejich realizaci zapůjčit nářadí nebo přizvat odborníka.

Jednou za měsíc si děti vyberou volitelné předměty, které chtějí studovat (historie, kreativní psaní, kódování, vesmír, atd.), a zvolí místo, které chtějí navštívit. Vyhledají si o něm informace, připraví itinerář a vytvoří rozpočet.

Namrata Bhatt, spoluzakladatel BeMe, říká, „Děti jsou mnohem inteligentnější a vnímavější než si myslíme. A jelikož je to jejich prostor, je fér, aby to byli oni, kdo rozhoduje. Tady se učí o demokracii, plánování rozpočtu i vedení lidí.”

Nook je jedním z výukových center, založených bývalým technikem Abhijit Sinha na periferii Bengalúru v Kaggalipuře, v Kóčinu a v uprchlickém kempu v Ugandě. Je součástí projektu DEFY (Navrhněte si své vzdělání). Kaggalipurský Nook navštěvuje 30 místních dětí i dospělých, aby se učili elektronice, aquaponii či vyšívání, prostě všemu mimo internet. Nejsou tam žádní učitelé a je to zdarma.

Škola bez zdí

Unschoolingová komunita netvrdí, že jejich vzdělávací systém je lepší než běžné školy, ale že tyto školy jsou špatné už od základu.

Sandeep Anirudhan, který inicioval vzdělávací projekty jako jsou Občan Gurukul (předškolní zařízení provozované rodiči ve Whitefieldu, aby ukázal, jak mohou školy fungovat transparentně), vysvětluje: „Chybný je už základní předpoklad školní docházky – že děti jsou prázdné nádoby a potřebují být nakrmeny informacemi. Ale místo toho děti pozorují a učí se od prvního dne tempem, kterému ani dospělý nemůže stačit – mohou se naučit i několik jazyků najednou. A my děláme to, že je vytrhneme z jejich přirozeného učebního prostředí a na 15-16 let je zavřeme do cely zvané škola, aby se učily to, co je nebaví a co je jim často k ničemu.”

„Tento školní model musí co nevidět zaniknout,“ věří Jain, absolvent Harvardovy univerzity, který založil Shikshantar. Říká: „Indie prezentuje zajímavou dvojakost. Na straně jedné zástupy mladých vycházejí z dobrých škol a na straně druhé generální ředitelé tvrdí, že mají nedostatek dobrých pracovníků. Je to proto, že firmy stále častěji hledají zaměstnance, kteří jsou motivovaní, samostatní a nebojí se řešit problémy, což jsou věci, na které vás připraví unschooling a ne ti, kteří se honí za ‘americkým snem‘.”

Jain si může dovolit toto tvrdit. „Kampaň ‘Léčíme se z diplomové nemoci’ běží od roku 2009. Náš tým komunikuje s IT firmami, konglomeráty, mediálními skupinami, neziskovými organizacemi a poradenskými firmami, aby nabízeli unschoolerům rovnocenné příležitosti ke stážím a práci, protože jim se do ruky žádné certifikáty nedostanou. Spolupracujeme s více než 500 organizacemi.” Například v roce 2015 firma Ernst & Young, jedna z velké čtyřky účetních firem vyhlásila, že při nabírání zaměstnanců nebude brát v potaz tituly. „Proto je vhodné dokumentovat si každý projekt, stáž či spolupráci,“ radí.

Žádné od devíti do pěti

Ekologické zemědělství, zdravé vaření, solární projekty, výtvarné umění, hudba, filmová tvorba, fotografování a podnikání jsou tím, co většinou unschoolery táhne. Pracují ve společnostech nebo samostatně, ale zaměstnance „od devíti do pěti“ mezi nimi budete hledat těžko. Jednak nejdou s hlavním proudem a nevěnují se pracem generujícím peníze jako jsou IT nebo management, a navíc technici a manažeři tyto pozice opouští, otevírají si restaurace, zakládají farmy či různé startupy. “Něco je tedy zřejmě špatně,” věří Anirudhan.

Vkládáme víru do dětí

Školní docházka není dokonalá, ani tak unschooling. Jsou tu některé obavy. Jedna je, že pokud děti nechodí do školy, jak se socializují nebo jak si najdou kamarády? „Popravdě tento problém jsem nikdy neřešila. Mí synové se setkávají s dětmi z našeho domu nebo v kempech, na které jezdí,” říká Viswan. Například v Bangalúru se domácí školáci každý týden setkávají, aby si popovídali, hráli a jezdili na výlety. Ale nakolik si jsou rodiče svým výběrem jistí? „Unschooling vaše děti, ale i vás, soustavně připravuje na to, jak čelit výzvám i neúspěchům, a postupovat směrem vzhůru. Unschooleři jsou lidé činu a řešitelé problémů, a jistí sami sebou. A v tuto sebedůvěru vkládáme naši víru,” uzavírá Viswan.