Tak mě Lu zase jednou vyškolila. A ukázala mi naprosto přesně, jaký je její preferovaný styl učení se novým věcem.

Před pár měsíci si vymyslela a vyrobila stojánek na tužky. Z kelímku, lékařských špachtlí a dalších propriet. Protože ze svého projektu měla radost, rozhodla se nabídnout jeho výrobu i dětem na naší střídavce. Koupily jsme tedy kelímky a Lu se včera rozhodla spočítat, kolik jich je. Jen tak, pro radost. Měla jsem možnost ji při tom pozorovat a zkoumat, jak se dítě, které nebylo nikdy do ničeho nuceno proti své vůli, učí.

Nejdřív si dělila kelímky do komínků po pěti, deseti, dvaceti. Zjistila ale, že některé kelímky do sebe zapadají hlouběji než jiné, takže se jí zdálo, že v komíncích, kde měl být stejný počet kelímků, jich stejně není. To se jí nelíbilo, takže se rozhodla rozložit všechny kelímky po jednom na stůl. A v tu chvíli jsem jí chtěla poradit. 

„Luci, víš jak bys je mohla teď jednoduše spočítat?“ zeptala jsem se s nadějí, že budu moci přispět svými skrovnými znalostmi matematiky k vývoji své dcery. (Chtěla jsem jí navrhnout, aby prostě vynásobila počet kelímků ve sloupci počtem kelímků v řádku.) Jenže Lu mě usadila: „Ne! Já nechci poradit, já si to chci užít!“

Jak prosté. Lu je jednoduše z těch, kdo mají velkou radost z toho, co objeví sami. Dostanou-li něco naservírováno a připraveno, nezaujme je to. Kdybych se do ní snažila nacpat vědomosti, které sama nechce vstřebat (ne že bych pár takových chyb už dříve nezkoušela udělat), možná se mi to časem při uplatnění své rodičovské převahy podaří, ale nevěřím tomu, že by to bylo pro kohokoli přínosné. Takže dám raději na svůj instinkt a přesvědčení, že nikdo nemá právo nikoho jiného nutit do čehokoli proti jeho vůli. Zatím si v tom všichni žijeme spokojeně a šťastně 🙂