Narodila jsem se v Brně, kde jsem šla poprvé do školky a školy, dále na gymnázium a PdF MU. Ve školce jsem chtěla být paní prodavačkou, doma jsem si kupila všelijaké krabičky, vyráběla bankovky, ťukala do pokladny a „obsluhovala“ celou rodinu. Pak přišel můj velký den – šla jsem poprvé do školy. Přesně si pamatuji, co jsem měla na sobě a jak to tam vonělo. Opravdu moc se mi tam líbilo a ten den jsem si řekla, že budu paní učitelkou. Moje představy o tom, co a na jakém stupni bych ráda učila, se postupně vyvíjely, až jsem se dopracovala k tomu, že chci s dětmi prostě být. Celou svou školní docházku a studia jsem si dělala zápisky o tom, co bych ve škole chtěla jinak. Od prvního ročníku na gymnáziu jsem jezdila doučovat děti a častokrát mi bylo moc smutno z dusné atmosféry v rodinách a neštěstí, které bylo cítit, kdykoli se o škole začalo mluvit. Ve třetím ročníku jsem napsala studentskou práci o alternativních školách, díky které jsem se dostala na velmi zajímavá místa, a v ročníku posledním absolvovala kurz pečovatelství o děti ve věku 3-15 let. Po gymnáziu jsem nastoupila na svůj vysněný obor na „pajdáku“ a vymetala všechny možné praxe, abych se dostala do škol. Stále jsem měla pocit, že mi škola nedává, co potřebuji, a tak jsem navštěvovala nejrůznější kurzy (jako třeba Respektovat a být respektován). Poslední ročník jsem dokončovala již jako „paní učitelka“ na jedné brněnské základní škole. Abych nevypadla ze cviku, hned po státnicích jsem navázala v rámci celoživotního vzdělávání na rozšiřující studium speciální pedagogiky, které jsem po třech letech úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z etopedie, psychopedie, specifických poruch učení a integrativní speciální pedagogiky. Stále jsem učila, doučovala, vedla kroužky, tábory, spolupracovala se vzdělávacími organizacemi, až jsem jednoho dne založila svou vlastní neziskovku. V té době jsem v rozmezí necelých dvou let dostala ty dva nejkrásnější dárečky, které žena může od života získat. Narodil se nám Víteček a Amálka a já začala přemýšlet, kam je jednou dám do školy. Přemýšlela jsem a přemýšlela a přemýšlela a… Ale v podstatě se mi žádná varianta nejevila jako ideální, a tak se mi postupně začal vracet můj velký sen z dětství o tom, že si jednou založím „vlastní“ školu. Pustila jsem se tedy do práce a školu založila. Jmenuje se Ježek bez klece.