Pohádka nepohádka o dvou holčičkách, z nichž jedna přesně věděla, čím chce být, až bude velká. Učitelkou (ty vole) na základní škole, samozřejmě. P.S. Podoba se skutečnými událostmi a postavami není vůbec čistě náhodná.

Žila byla jedna malá, trochu ustrašená a asi proto taky hodně poslušná, holčička. A ta se už v mateřské školce rozhodla pro budoucí profesní dráhu učitelky. Byla zároveň své paní učitelky velkou oblíbenkyní. A zalíbení bylo oboustranné. Její nejoblíbenější hrou byla hra na školu. Před každým poledním klidem vyžadovala tohle hraní neúprosně po všech ostatních holčičkách. Měla své metody cukr bič, jak je přesvědčit. Nejdůležitější předpoklad pro hlavní roli paní učitelky bylo být pěkně oblečená a učesaná. A to byla, světe div se, vždycky zrovna tahle naše holčička. Byla totiž zároveň hlavním arbitrem hry. Hra spočívala v tom, být na paní učitelku hodná. Ta se tvářila laskavě a blahosklonně. Někdy se mračila, protože musela být taky přísná a to pak holčičky žákyně musely být okamžitě adekvátně skleslé. Holčička paní učitelka řídila zasedací pořádek, rozdávala úkoly, používala ukazovátko, udělovala hodnocení a milosti i nemilosti. Být v napětí, čí počínání nasbírá nejvíc bodů, kdo se stane oblíbenou a kdo vyvržencem, bylo pak základním cílem. Nešlo neposlouchat. To ne. To potom hrozilo okamžité vyhnanství. Zákaz ostatním se s neukázněnou kamarádit. Jó, tahle holčička, ta uměla jít za svým snem. Prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. No, tak tahle holčička se stala učitelkou .

Do stejné mateřské školky chodila i jiná malá holčička. Ta tuhle hru hrála jenom jednou. Vůbec jí nebavila a nerozuměla jí. A měla neodbytný pocit, že holčička paní učitelka má nějaký problém. Že ta velká záliba ve hře na školu spočívá v potřebě ovládat a manipulovat jiné. A že jí možná doma nemá někdo dost rád a proto potřebuje být milovaná a obdivovaná kýmkoli jiným. A že asi proto taky to její vzhlížení ke skutečné paní učitelce, která byla zajímavá snad jen tím, že byla evidentně hodně nešťastná, protože jnak se totiž tolik nahromaděné zloby dá vysvětlit těžko. No, zkrátka, tahle naše druhá holčička od té doby: a) Byla vděčná za kluky s pistolkama. b) Často slýchala, že prý má problém s respektem k autoritám. Ona sama tomu problém neříkala. Připadalo jí to spíš jako štěstí na dobrou rozlišovací schopnost. Později patřila k těm, kdo ve známém psychologickém testu k fenoménu slepoty z nepozornosti viděl gorilu. Schopnost nebýt snadno ovlivnitelná a manipulovatelná vnímala jako přednost. No, prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. Tak tahle holčička nevěděla, čím chce být. Respektive chtěla jen tak být. Něco se dozvědět, prožít, naučit, něco skutečně umět, nikoho zbytečně neprudit. A asi se nestat učitelkou.

Pohádky i nepohádky však, jak známo, dobře dopadnou. Takže přijel princ na bílém koni a všem, kdož předložili diplom z pedagogické fakulty a byli vděčni za kariérní řád, zvednul platy. The end, milé děti.

Tak. Tentokrát ale nebudu končit bez rozuzlení: Mnohé tradiční postupy a přístupy často nefungují. A ne všechno obvyklé je zároveň také to nejlepší. Takže, má rada zní, pokud například na schůzce s kvalifikovaným odborníkem na cokoli překvapeně zjistíte, že ten není schopen předvést dostatečně kvalitní výkon, slušně pozdravte a vyražte, tak říkajíc bez milosti, jinam (nebo si pomožte lépe sami). Protože nedává smysl diletanty držet v úctě a následovat jejich instrukce jen proto, že mají státem posvěcený papír o své odbornosti. Pokud naopak potkáte někoho, kdo něco skutečně umí, v něčem vyniká – ať už je to kumštýř, cestovatel, rétor, nebo vědátor (ale rozhodně člověk hořící zaujetím), to pak buďte rádi, že je čemu se přiučit, kam jít pro radu a že ve vás, už navždy, zůstane prožitek opravdu nezapomenutelného setkání. Jsem přesvědčená, že kdo potřebuje k získání statusu autority použít vynucovací prostředky, není a nikdy nemůže být skutečnou autoritou. A kdo takovou berličku nepotřebuje, nemusí se věnovat například zbytečně studiu na pedagogické fakultě, jehož absolvování není zárukou ani umu, ani lidských kvalit – jen důkazem, že byl dotyčný ochoten a schopen vyhovět opakovaně a pokud možno nekriticky požadavkům cizích lidí. Zvláště smutný je totiž fakt, že většina kvalifikovaných pedagogů nemá světu prostřednictvím toho svého studia co nabídnout. Protože něco skutečně umět, makat na sobě a pak, jednoho dne, si říct Hergot, to je tak skvělý, to musím lidem ukázat – to bych mohl předat dál, proto teď půjdu a zkusím to své vědění někomu nabídnout… to je jiná liga. Když má člověk obsah, formu najde. Kdo je ale bez obsahu a zajímá ho pouze forma, může vystylovat obal jak chce – pořád zůstane prázdný. Je mi líto, jak moc jsou lidé ochotní přehlížet všechna ta po školách bloudící, vyhořelá, zlomená, nešťatná a snad jen manipulace chtivá individua s diplomem, kterých je v učitelské profesi, (pochopitelně!), minimálně stejně (ne-li víc), jako v kterékoli jiné. Tak se nenechte poplést.

A dál? Pojďte si ještě zahrát hru. Na minutu zavřete oči a zapomeňte všechno, co víte o škole. Představte si dům s nápisem škola, kde jsou auly a v těch aulách zajímaví, scestovalí, sečtělí a moudří lidé v rolích moderátorů. Můžete sem přijít diskutovat. V každé aule jiné téma. Jaký je smysl života. Patříme sobě, nebo společnosti. Bát se, nebo nebát migrace. Přerozdělovat, či nepřerozdělovat peníze bohatých. Platit dětem za četbu knih a dovést je tak ke čtenářství, nebo neplatit. Co je svoboda. Jak nás ovlivňuje strach…. Můžete sem přijít naslouchat ostatním nebo položit otázky, kterými se právě vy sami zaobíráte a trápíte. Malí, stejně jako velcí. Ti se základním, vysokoškolským, nebo i žádným vzděláním. Můžete si sem jít zkusit argumentovat svá přesvědčení – a na základě interakce s ostatními třeba dojít k novým poznáním a závěrům. Nikdo vám neřekne, co je správně a co špatně. Nikdo nevyřkne rozsudek a nebude vás napravovat. Jen dostanete prostor, budete bráni vážně. Nemusíte se stydět za své myšlenky, obavy a názory.

„Nejúčinnější je brát mladé lidi vážně, ptát se jich na názory. Nestačí stát na pódiu, kázat a očekávat, že si budou psát zápisky, v mém případě o dějinách filozofie. Musíte je pozvat do debaty, provokovat, inspirovat, vyzývat k debatě. Není podstatné, aby si pamatovali, co přesně slavní filozofové říkali, ale aby myšlenky těchto filozofů tvořily při naší debatě jakousi společnost, aby pomáhaly s hledáním odpovědí na naše společné otázky.“ – Michael Sandel. Tuhle představu mi vnuknul on. Najděte si jednu z jeho bravurně vedených přednášek a pochopíte, proč i filosof může být populární – ač sám komunitarista, jedna z jeho nejlepších je ta o libertariánech. A zamyslete se pak, prosím, nad tím, jestli by toto nebyl jeden z daleko efektivnějších a kultivovanějších způsobů, jak přijít k tomu, co nazýváme vzděláním.