Zatím žádné komentáře

Mám doma vzteklého vzpurného fracka. A není to moje dítě.

“Svobodná výchova a sebeřízené vzdělávání dělá z dětí sobecké parchanty! Vyrostou z nich egoističtí nepřizpůsobiví zmetci, kteří budou myslet jen sami na sebe. Nenaučí se poslouchat autority a být solidární! Jak to pak bude v naší společnosti vypadat, když bude každý myslet jen sám na sebe! Nebudou schopni se v dospělosti zařadit do společnosti, nebudou mít práci – tam musejí plnit zadané úkoly! Budou akorát tak vybírat popelnice!”

Vše výše uvedené je jen pár reakcí na moje články o tom, že děti jsou (taky) lidi, že povinná školní docházka je v rozporu s lidskými právy a že by měly mít děti stejná práva jako dospělí. Nevím jak vy, ale neznám ve svém širokém okolí nikoho staršího 20 let, kdo nechodil do školy (domácí vzdělávání je v ČR zákonem povoleno až od roku 2005 na 1. stupni – předtím od roku 1998 v režimu experimentu, poté experimentálně 2. stupeň od roku 2007 a uzákoněno po celou dobu povinné školní docházky novelou školského zákona roku 2016). A přesto kolem sebe vidím mnoho sobců a nesolidárních egoistů. Čímpak to asi bude? Že by ta příčina byla někde úplně jinde?

Postupem let jsem dospěla k jednomu poznání: vždycky, když mám s někým problém – irituje mě nebo naštve, je to proto, že se jeho chování dotýká něčeho hluboko ve mně. Něčeho z minulosti. Krásně to celé popsala Teresa Graham Brett ve svých článcích o adultismu.

Povím vám historku:

Potřebuju rychle odejít z domu, mám schůzku domluvenou na konkrétní hodinu, nechci přijít pozdě, nesnáším když to někdo udělá mně. Dceru beru z určitého důvodu s sebou. Lu má ale na všechno hrozně moc času. Strašně dlouho trvá, než se oblékne a vypraví. Potřebuje ještě udělat tohle a tamto, na chvíli se zastaví u telefonu, protože jí zrovna píše kamarádka, pak ji zaujme něco jiného, prostě minuty utíkají a já pořád čekám, připravená k odchodu. Každých pár desítek vteřin se ptám: “Lucinko, prosím tě, už jdeš?” – “Jooo, už jduuu!” Nejsem trpělivý člověk, vůbec ne. Cítím, že to ve mně začíná bublat. Vztek se pomalu chystá k výbuchu. Snažím se, fakt se snažím být v klidu. “Lucí, prosím tě, musím tam být ve tři, nechci přijít pozdě, ten člověk tam bude čekat. Není mi příjemný nechávat někoho čekat,” opakuju. – “Jooo, už jduuu!” Čekám. “Lucinkooo, už jdeš?!?” Minuty běží.

Když se zeptám po páté, nevydržím, vybouchnu. “Do prkýnka! To snad není možný! Lucinko, volám tě už PATNÁCT MINUT! Vždyť přece VÍŠ, že musíme odejít v půl, abych to stihla! Tohle děláš vždycky! Štve mě to, nevím co s tím! Jsem vzteklá, nejradši bych něčím praštila! Tobě je to úplně jedno nebo co? Že přijdu pozdě na schůzku? Takhle je to furt, už toho mám fakt dost!” Lu na mě kouká a já už v tu chvíli vím, že se chovám příšerně. Už ve vteřině, kdy dokončuju větu vím, že se stydím za to, že na ni křičím. Přesně v té poslední vteřině už toho lituju, mrzí mě to, chci to vzít zpátky. Chovám se jako vzteklý vzpurný fracek, který něco chce a chce někoho jiného donutit, aby jednal podle jeho přání. To já mám schůzku, ne Lu. Ta schůzka ji vůbec nezajímá, proč by měla? Má svoje schůzky s lidmi, kteří jsou důležití pro ni. A já na ni křičím. Křičela bych takhle na svého partnera? No, nejspíš ano, jsem prostě impulsivní člověk 🙂 Ale stejně jako u Lu bych měla velmi brzy potřebu se omluvit a vysvětlit svoje chování.

Takže se omlouvám a vysvětluju. A taky přemýšlím, co jí tímhle svým chováním ukazuju a předávám. A co bych jí předala, kdybych se ke svému chování nevracela a nevysvětlovala. Nechápejte mě špatně: je v pořádku být naštvaný, je v pořádku cítit emoce. Co není v pořádku je trápit projevy svých emocí ostatní okolo. Což já občas dělám. Prostě proto, že se neovládnu. Jsem rodič a nezvládám své emoce – jak bych mohla žádat, aby je zvládalo mé dítě? Děti jsou skvělá zrcadla, stačí se jen dívat… Ale díky bohu nebo přírodě: Lu není vzteklá jako já. Aspoň ne tak často. Nikdy nechodila do školy. Já ano, dlouho. Netvrdím, že je tu přímá souvislost a že je to jediná příčina. Nezobecňuji, protože každý jsme individualita, každý jsme jiný. Sděluju vám svůj pohled a to, čemu věřím: svoboda a sebeřízené vzdělávání dává dětem možnost vnímat, že mají kontrolu nad svým životem ony samy, ne někdo jiný. To, zda z nich vyrostou sobci nebo vzteklouni, nemá vůbec nic společného s tím, zda chodili do školy nebo ne.

I když… vlastně má. Ale úplně jinak, než si myslí kritici svobodného vzdělávání. Ve škole se – kromě jiných zajímavých věcí – naučíte, že existuje nějaká norma. Jakmile se od normy odchýlíte, je to špatně. Jste divní. Nepřijímaní. Často takovýmhle nepřijetím – podmíněnou láskou – trpí děti i doma. Někdo reaguje stažením se do sebe, někdo vztekem. Nebo slavné známkování a srovnávání. Kolik z dětí má jedničky? A co ty ostatní? Divíte se jim, že je štvou premianti a “šprti”? Nebere se to sobectví a vztek spíš z toho, že děti nejsou přijímané takové, jaké jsou?

Zakladatel slavného Summerhillu A.S. Neill kdysi řekl: „Každé dítě má v sobě Boha. Naše pokusy dítě nějak formovat promění toho Boha v ďábla. Do mé školy přicházejí takové děti, malí ďáblíci – nenávidí svět, jsou destruktivní, neumí se chovat, lžou a kradou a neustále se zlobí. Za šest měsíců jsou to šťastné, zdravé děti, které by neudělaly nic špatného…“. Ať už si pod pojmem Bůh představujete cokoli, myslím, že rozumíte tomu, co chtěl těmito větami říci.

Ale zpátky k Lu a naší historce. Pozor: vůbec nejde o to, že bych se já měla za každou cenu přizpůsobovat svému dítěti! Jde o to, že jsme obě naprosto rovnocenné bytosti. Každá máme své potřeby a obě je chceme naplňovat. Znovu a znovu spolu diskutujeme, probíráme všechny možnosti všeho, co děláme a jak žijeme. Chceme být obě spokojené a v pohodě. Může to vypadat, že to není jednoduchá cesta. Ovládat dítě se může zdát snazší, než s ním neustále diskutovat, sdělovat své myšlenky, zjišťovat a vnímat ty jeho. Ale víte co? Je to přesně naopak. Ta úleva, když se vzdáte pnutí neustále kontrolovat a ovládat své dítě! Když ho pozorujete a uvědomíte si, že je to skvělá bytost, která chce a umí žít svůj život. Že mu můžete důvěřovat a že stačí být nablízku, milovat ho a užívat si radost z toho, že můžete být spolu.

Jak je vidět z toho, co jsem napsala, ne vždycky mi to jde 🙂 Mívám špatné dny. Mívám i hodně špatné dny. Dělám chyby, uvědomuju si je, omlouvám se za ně a snažím se je neopakovat. Všichni jsme na cestě. Chyby a škobrtnutí jsou její přirozenou součástí. Přijímáme-li své chyby a pracujeme-li sami na sobě, budou i naše děti přijímat ty své. Nebudou se za ně stydět, obviňovat se a snažit se je utajit. A pokud přece, budou vědět, že ať udělají cokoli, lásku svých rodičů neztratí.

A ještě navíc: vaše dítě vás toho může tolik naučit! Kromě všech těch úžasných informací o zvířatech a přírodě, které mi často nadšeně sděluje, je pro mě Lu, jak už jsem psala, skutečné zrcadlo. Vidím v jejích očích smutek, když křičím a rozčiluju se. A vidím, že ten vzteklý vzpurný fracek bývám občas já, vůbec ne ona…

 

Přečtěte si také

mm

Zdeňka Šíp Staňková

www.detijsoutakylidi.cz | facebook.com/detijsoutakylidi | Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých tří dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.