Díky osobnímu setkání s Henry Readheadem^[1], který vystoupil na konferenci Svobodné  vzdělávání 2015 v Praze, a zprostředkování návštěvy Irenou Janíkovou z brněnského Ježka bez klece, jsme měli možnost na den okusit něco ze summerhillského kouzla. Školu je možné navštívit třikrát ročně během dnů otevřených dveří pro veřejnost a přesvědčit se na vlastní kůži, jak tato nejdéle fungující demokratická škola na světě v praxi funguje. Podrobnější principy a historii školy mohou čtenáři Svobody učení znát z krátkého videa s českými titulky, česky vyšel také překlad knihy Summerhill v nakladatelství Peoplecomm.

Areál školy Summerhill je umístěn poměrně nenápadně na okraji poklidného městečka Leiston v hrabství Suffolk na východním pobřeží Anglie, 175 km od Londýna a 3 km od moře. Při hledání školy nečekejte žádné směrovky nebo ukazatele, naštěstí místní obyvatelé Summerhill dobře znají a stačí se jich zeptat na cestu. Před vstupem do areálu se nachází parkoviště a barevná mozaika značící příjezdovou cestu od hlavní silnice. Při vstupu se musíte zapsat na vrátnici a nechat se označit jako návštěva, do areálu vás pustí pouze pokud máte předem domluvenou návštěvu.

Hned po vstupu do areálu vás okouzlí zdejší pohodová atmosféra dokreslená přírodou a pobíhajícími a hrajícími si dětmi. Jako návštěva se zavazujete neotravovat děti a respektovat jejich soukromí; focení a pořizování nahrávek dětí je zakázáno. V minulosti čelila místní komunita nájezdům stovek návštěvníků, takže museli návštěvy regulovat a nastavit pravidla pro vstup cizích osob i rodičů. Summerhill je škola a prostředí přizpůsobené zejména potřebám dětí, jejichž rodiče platí nemalé školné^[2]: cca 15.000 liber ročně za dospívajícího ubytovaného v areálu, 5.500 za malé dítě bez ubytování. Dále jsou možné různé slevy pro sourozence a stipendia, v reálu téměř nikdo neplatí plné školné. V roce 2004 byla založena nadace A. S. Neill Summerhill Trust, která platí školné dětem z chudého prostředí a propaguje práva dětí.

Vlastně to není tak úplně škola v klasickém slova smyslu, jak ho používáme a známe z českých reálií a legislativy. Kromě toho, že již zakladatel A. S. Neill od počátku deklaroval, že v Summerhillu jde víc o šťastný život než o akademické vzdělání, místní prostředí připomíná spíše zázemí celoročního dětského tábora. V Summerhillu se totiž nejen (dobrovolně a sebeřízeně) studuje, ale především skutečně žije a bydlí. Anglie má dlouhou tradici internátních škol tzv. boarding schools. Mnohým rodičům připadá nemístné svěřit svoje malé dítě^[3] internátní škole, avšak věřte, že žádné z místních dětí nepůsobí nešťastně, spíš naopak. Svoboda od rodičů může mít taky něco do sebe^[4]. Do školy mohou děti chodit denně, většina zdejších dětí a dospívajících zde však bydlí celoročně a jezdí domů na víkendy nebo jenom o prázdninách, které trvají v součtu celkem 14 týdnů. V Summerhillu v současnosti pochází 40 ze 65 dětí ze zahraničních rodin, což vytváří zajímavý národnostní a jazykový mix^[5]. Aktuálně zde pobývají děti z různých koutů Evropy i Asie. Dokonce jsme zde potkali dvě rodiny ze Slovenska a Maďarska, které se sem přestěhovaly kvůli tomu, aby jejich děti mohly chodit do Summerhillu.

V areálu s velkými prostranstvími, zelení a různým sportovním zázemím^[6] se nachází asi 10 budov. V největší centrální budově najdete v přízemí jídelnu a vstupní halu, do druhého patra je pro návštěvy vstup zakázán kvůli ubytování personálu a prostřední věkové kategorie dětí zvané “House kids” (9-13 let). V přední části areálu je učebna humanitních věd s knihovnou, ubikace pro nejmenší děti (“San children” 5-8 let), po pravé straně hudební učebna s nahrávacím studiem, učebna přírodních věd a počítačová učebna, v zadní části potom členité ubikace pro puberťáky (13-17 let). Velmi populární je řemeslná dílna hned vedle hlavní budovy, kde mají děti k dispozici různé nářadí ke zpracování dřeva i kovu, opravě kol apod. V době naší návštěvy bylo však nejvíce plno v umělecké učebně v hlavní budově, kde si žáci a studenti připravovali kostýmy a koncepci muzikálu Pomáda, kterým budou ukončovat poslední období školního roku.

Školní rok je v anglických školách rozdělen na trimestry: první od září do Vánoc, druhý od Vánoc do Velikonoc a třetí od Velikonoc do června. Děti jsou rozděleny do tří věkových kategorií, každá věková skupina bydlí v samostatných prostorech a má jinou dobu večerky. Nejstarší věková kategorie má různá privilegia (samostatné bydlení) a povinnosti (praní, vaření), kromě toho se účastní různých samosprávných komisí^[7] a mohou být voleni za ombudsmany, kteří pomáhají řešit konflikty a zastupovat zájmy především mladších dětí nebo těch, které neumí dobře anglicky.

Učitelé a personál bydlí buď přímo v areálu v době školního roku a jezdí domů na prázdniny a víkendy, jiní bydlí se svými rodinami přímo v Leistonu a docházejí sem denně. Ti, kteří zde bydlí, příliš neoddělují svůj soukromý a pracovní život, jsou dětem k dispozici téměř 24 hodin denně. Je poměrně těžké si zde udržet soukromí, největší klid najdete asi v knihovně nebo přírodních zákoutích rozložitého pozemku. Studenti si občas vyrazí na výlet na kole na nedalekou pláž. Když chcete z areálu odejít na kratší dobu, musíte zaevidovat svou nepřítomnost^[8] a vrátit se do 1,5 hodiny. Opuštění areálu na delší čas musíte nahlásit někomu z personálu.

Učebny jsou koncipované pro 6-8 žáků, protože víc jich ani na společnou výuku obvykle nechodí. Na každý trimestr se vypisuje týdenní rozvrh hodin („timetable“), do nějž se děti zapisují dle zájmu. Velká část formální výuky však probíhá individuálně. Na některé specializované přednášky jsou sem zváni odborníci z univerzit apod. Vnitřní motivace dětí k učení zde konkrétně vypadá tak, že všechny děti, které chodí na výuku, tam chodí z vlastního rozhodnutí, některé děti nechodí na žádné oficiální předměty. Formální výuka probíhá většinou velmi názorně a prakticky. Někoho zajímá pitvání žáby, chemické výbuchy, starší také příprava na závěrečné zkoušky (tzv. General Certificate of Secondary Education – obdoba státních maturit), které potřebují, pokud chtějí jít dále studovat na vysokou školu.

V druhém dílu článku se dočtete o boji Summerhillu se státem a inspekcemi a o tom nejzajímavějším a nejdůležitějším, co můžete v Summerhillu zažít: setkání školní komunity.

Záznam z povídání o návštěvě Summerhillu: SUpper – Report ze Summerhillu

Více info: https://www.summerhillschool.co.uk/

Hudební nahrávky žáků ze Summerhillu: https://soundcloud.com/summerhillschoolmusic

Autor textu: Michal Kandler

Autoři fotografií: Tunde Toth, Blanka Maroušová, Michal Kandler

Návštěvu Summerhillu zprostředkovala Irena Janíková z brněnské školy Ježek bez klece

——

^[1] Vnuk A.S.Neilla, současný zástupce ředitelky

^[2] škola kvůli své nezávislosti nepobírá žádné státní dotace

^[3] do Summerhillu chodí děti a dospívající ve věku 5-17 let

^[4] podrobnější důvody a důkazy k tomu naleznete v uvedené knize Summerhill

^[5] multikulturní povahu školy Summerhill lze vystopovat v anabázi A.S.Neilla, který před jejím založením vedl mezinárodní školy v německém Hellerau a rakouském Sonntagbergu

^[6] vlastní fotbalové hřiště, skateboardové rampy, trampolína, houpačky

^[7] např.  komise pro sociální události, komise pro návštěvy, vyšetřovací komise apod.

^[8] kvůli evidenci přítomných žáků v případě požárních cvičení nebo jiných neočekávaných havarijních situací