Zapalte vařič. Položte ruku na rozpálenou plotnu. A držte ji tam. Pálí? Hodně? Už křičíte? Co teď? Voláte o pomoc? Snažíte se vymyslet, jak tu situaci, která je vám ale fakt hodně nepříjemná, vyřešit.

Takže zvažujete možnosti:

• Budu křičet tak dlouho, dokud někdo nepřijde a nezachrání mě.
• Vydržím to. Asi se nedá nic jiného dělat, rezignuji. Nebo naopak – budu si hrát na hrdinu a dělat, že mě to vůbec nebolí!
• Možná, kdybych trochu upravil/a svou polohu a ruku trochu posunul/a, byla by bolest snesitelnější.
• Druhou volnou rukou se budu štípat do stehna; silnější bolest přehluší tuhle.
• Budu kolem sebe kopat a mlátit sebou, třeba se “něco” stane a bolest přestane.
• Budu brečet, nadávat, řvát, prostě dělat cokoli, co mi trochu uleví.

Mnozí z vás si teď asi klepou na čelo. To je přece jasné, že stačí ruku z plotny sundat! Udělat to, co nám velí instinkt – prostě ucuknout. Opravdu je to tak jednoduché? V případě rozpálené plotny snad, ale…?

Znáte pojem naučená bezmocnost? A Seligmanův slavný experiment? Popsala jej například A. Skálová zde: “…Ve svých pokusech učil Seligman psy vyhýbat se elektrickému šoku. Respektive šoku, který následoval po předchozím varovném signálu. Psi se rychle naučili opustit prostor, v němž dostávali šoky – pokud zde tato možnost byla. Pokud výzkumník psy uvázal, takže dostali šok vždy (protože nemohli utéct), psi začínali výt a kňučet už při zaznění signálu. Dotud to není tak zajímavé. Seligman však zjistil, že poskytne-li psům následně možnost z tohoto neblahého prostoru uniknout, většina psů se o to ani nepokusí a jen bezmocně kňučí. Uvedený experiment vedl posléze Seligmana ke zformulování „teorie naučené bezmocnosti“, která se stala jedním z modelů deprese. Depresivní lidé se totiž chovají podobně jako Seligmanovi psi – bezmocně snášejí nepříznivé situace, které by mohli svým chováním změnit. Klepou stále na zamčenou bránu jako náš hrdina v počítačové adventuře, pokoušejí se nacpat čtverečky do koleček, což vede k vyčerpanosti a depresi, případně se chovají impulzivně a destruktivně, rozkopávají zamčené dveře a házejí hračkami o zeď.”

Teď si zkuste přečíst tento text znovu od začátku a místo rozpálené plotny si představte prostředí, v němž vás někdo drží proti vaší vůli a nutí vás dělat věci, které nechcete. Ano, mám na mysli školu. Ne, nikoli všechny školy, ani žádné konkrétní. Mám na mysli systém povinné školní docházky, který často z dětí vyrábí klienty psychologických a psychiatrických poraden. Ano, dělají to i někteří rodiče. To ale není důvod, abychom my všichni povinně vystavovali své děti jednání, které je právě naučené bezmocnosti zhusta učí.

V poslední době se kolem množí dotazy zoufalých maminek, jejichž děti se zuby nehty brání docházce do školy. Ještě mají sílu bojovat. Instinktivně se cukají, chtějí sundat ruku z plotny. Tak trochu doufám, že v nich roste generace lidí, kteří si nenechají samozvanou autoritou diktovat, co mají dělat, jak se mají chovat a jak mají myslet. Samy děti to ale nezvládnou. Nebojme se stát za nimi. Nechtějí-li chodit do školy a necítí-li se tam dobře, mají k tomu důvod. Prosím, poslouchejme naše děti, vnímejme to, co nám říkají a jak se cítí. Pomozme jim hledat cesty k šťastnému a naplněnému životu a netvrďme jim, že nejdřív musejí přetrpět “přípravu na život” – školu. Povinnou školní docházku zatím skutečně vydržet musejí, je ale do značné míry na nás, rodičích, jak moc v pohodě nebo v nepohodě děti těch 9 (resp. 10 s povinným předškolním rokem) let budou.

Jak jim být oporou si můžete přečíst zde. A pokud uvažujete o alternativách k tradičním školám, o komunitní škole či o domácím vzdělávání, najdete info v ebooku Průvodce svobodou učení. Chcete-li být ještě aktivnější, pojďte s námi měnit pohled na vzdělávání – staňte se členem Svobody učení.

P.S. A ještě třeba odkaz na prezentaci o naučené bezmocnosti u žáků/dětí (Masarykova univerzita).