Slavná maturitní řeč Ericy Goldson, která se ve Spojených státech stala hitem, by se dala označit za manifest mladé generace proti selhávajícímu modelu tradičního vzdělávání.

Existuje příběh o mladém, ale upřímném studentovi filozofie Zenu, který přišel za svým učitelem a zeptal se ho: „Pokud budu pracovat tvrdě a svědomitě, jak dlouho potrvá, než najdu Zen?“ Mistr o tom zapřemýšlel a poté odpověděl: „Deset let.“ Student poté řekl: „Ale co když budu pracovat velmi, velmi tvrdě a budu se učit rychle – jak dlouho to potrvá?“ Mistr odpověděl: „No, dvacet let.“ Ale co když na tom budu opravdu pracovat, jak dlouho?“, zeptal se student. „Třicet let.“, odpověděl Mistr. „Ale to nechápu“, zklamaně odpověděl student. „Vždy, když řeknu, že budu pracovat tvrději, řeknete, že mi to potrvá déle. Proč to říkáte?“ Mistr odpověděl: „Pokud se díváš jedním okem na cíl, díváš se jen jedním okem na cestu.“

Toto je dilema, s kterým jsem se potýkala v americkém vzdělávacím systému. Jsme tak silně zaměřeni na cíl, ať už je to napsání testu nebo maturování jako nejlepší ze třídy. Avšak na této cestě se opravdu neučíme. Děláme vše proto, abychom dosáhli původního cíle.

Někteří z vás si možná myslí, „No, pokud zvládneš test nebo se staneš nejlepším z ročníku, nenaučil ses něco?“ No, ano, naučil ses něco, ale ne vše, co jsi mohl. Možná ses naučil jen to, jak si zapamatovat jména, místa a data, abys je později zapomněl a vyčistil si mysl na další test. Škola není tím, čím by mohla být. Právě teď je to pro většinu studentů místo, kde zjistí, že jejich cílem je dostat se odsud co nejdříve, jak je to možné.

Já jsem tento cíl právě teď splnila. Maturuji. Měla bych se na to dívat jako na pozitivní zkušenost, obzvláště když jsem na vrcholu svého ročníku. Avšak při pohledu zpět nemůžu říct, že jsem inteligentnější než moji vrstevníci. Svědčí to jen o tom, že jsem nejlepší v dělání toho, co je mi řečeno a v procházení systémem. Přesto zde stojím a měla bych být pyšná na to, že jsem dokončila toto období indoktrinace. Odejdu, jen abych na podzim nastoupila do další fáze, která je ode mě očekávána, abych získala papírový dokument, který potvrzuje, že jsem schopna práce. Ale já protestuji, jsem lidská bytost, myslitel, dobrodruh – ne pracovník. Pracovník je někdo, kdo je uvězněn v opakování – otrok systému, který byl před ním vytvořen. Ale nyní jsem úspěšně ukázala, že jsem byla tím nejlepším otrokem. Dělala jsem to, co mi bylo řečeno, do extrému. Zatímco ostatní seděli ve třídě a kreslili si, aby se z nich později stali umělci, já jsem seděla ve třídě, abych si dělala poznámky a stala se nejlepší v psaní testů. Zatímco ostatní přišli do třídy bez domácího úkolu, protože četli o nějakém svém zájmu, já jsem nikdy úkoly nevynechala. Zatímco ostatní vytvářeli hudbu a psali texty, já jsem se rozhodla získat kredity navíc, i když jsem je nikdy nepotřebovala. Tak uvažuji nad tím, proč jsem vůbec tuto pozici chtěla? Jasně, zasloužila jsem si to, ale co z toho bude? Až opustím vzdělávací institucionalismus, budu úspěšná nebo navždy ztracená? Nemám tušení, co chci dělat se svým životem; nemám žádné zájmy, protože jsem považovala každý předmět studia za práci, a excelovala jsem v každém předmětu jen za účelem excelování, ne učení. A upřímně, nyní se bojím.

John Taylor Gatto, bývalý školní učitel a aktivní kritik povinné školní docházky, tvrdí: „Mohli bychom podpořit ty nejlepší vlastnosti mládí – zvědavost, dobrodružství, houževnatost, schopnost překvapivého vhledu – jednoduše tím, že bychom byli flexibilnější vzhledem k času, textům a testům, tím, že bychom dětem představili opravdu kompetentní dospělé a tím, že bychom dopřáli každému studentovi tolik autonomie, kolik potřebuje, aby mohl sám občas podstupovat riziko. Ale neděláme to.“ [1] Uvnitř těchto tvárnicových zdí je od nás očekáváno být stejní. Jsme trénovaní zvládnout každý standardizovaný test, a ti, kteří se odchýlí a uvidí světlo v jiném úhlu, jsou pro plán veřejného vzdělávání bezcenní, a proto je jimi pohrdáno.

H.L. Mencken ve vydání The American Mercury v dubnu 1924 napsal, že cíl veřejného vzdělávání není: „… naplnit mladé jedince našeho druhu vědomostmi a probudit jejich inteligenci… Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy. Cílem… je jednoduše snížit co nejvíce jedinců na stejnou bezpečnou úroveň, vychovat a vycvičit standardizované občany, potlačit nesouhlas a originalitu. To je jeho cílem ve Spojených státech.“ [2]

Abych ilustrovala tuto myšlenku, nedělá vám starosti, že jste se učili o „kritickém myšlení“? Existuje opravdu něco jako „nekritické myšlení“? Myslet znamená zpracovat informace tak, abychom si vytvořili názor. Ale pokud nejsme kritičtí, když tuto informaci zpracováváme, opravdu přemýšlíme? Nebo jen bezmyšlenkovitě přijímáme názory jiných jako pravdu?

Toto se stalo i mně, a nebýt vzácného výskytu avantgardní učitelky angličtiny v desáté třídě, Donny Bryan, která mi umožnila otevřít moji mysl a ptát se na otázky před akceptací učebnicové doktríny, byla bych odsouzena k záhubě. Nyní jsem osvícená, ale moje mysl se stále cítí postižena. Nesmím se ztratit a musím si neustále připomínat, jak šílené toto údajně rozumné místo je.

A nyní jsem zde ve světě vedeném strachem, ve světě, který potlačuje jedinečnost, která leží uvnitř každého z nás, ve světě, ve kterém se můžeme buď podvolit nelidskému nesmyslu korporatismu a materialismu nebo trvat na změně. Nejsme oživeni vzdělávacím systémem, který nás potají připravuje na práci, která by mohla být zautomatizována, na práci, kterou není potřeba dělat, na zotročení bez touhy po smysluplném úspěchu. V životě nemáme na výběr, když jsou naší motivační silou peníze. Naše motivační síla by měla být vášeň, ale to je ztraceno od chvíle, kdy vstoupíme do systému, který nás trénuje, místo toho, aby nás inspiroval.

Jsme více než jen robotické poličky na knihy, formované tak, aby vyhrkly fakta, která nás naučili ve škole. Všichni jsme velmi výjimeční, každý člověk na této planetě je tak výjimečný. Nezasloužíme si všichni něco lepšího, používat naší mysl na inovaci a ne na memorování, na kreativitu a ne na zbytečné aktivity, na přemítání a ne na stagnaci? Nejsme tu proto, abychom získali titul, abychom pak na základě toho získali práci, abychom mohli konzumovat to, čím se nás průmysl snaží umlčet. Náš život zahrnuje mnohem, mnohem víc.

Nejsmutnější částí na tom je to, že většina studentů nemá možnost si všechno uvědomit tak jako já. Většina studentů je vystavena stejným technikám vymývání mozků, za účelem vytvoření lhostejné pracovní síly pracující v zájmu velkých korporací a tajnůstkářských vlád, a nejhorší na tom je, že si toho nejsou ani vědomi. Nikdy nebudu schopna vzít zpět těchto 18 let. Nemůžu odejít do jiné země se vzdělávacím systémem, který má osvítit a ne formovat. Tato část mého života skončila, a budu se snažit o to, aby žádné další dítě nemělo potlačeno svůj potenciál silami, které se ho snaží zneužívat a kontrolovat. Jsme lidské bytosti. Jsme myslitelé, snílci, dobrodruzi, umělci, spisovatelé, inženýři. Jsme cokoliv, co budeme chtít – ale jen tehdy pokud budeme mít vzdělávací systém, který nás podporuje, a ne který nás drží zpátky. Strom může růst, ale jen tehdy, když má zdravé základy.

Ti z vás, kteří musí pokračovat v sezení v lavicích a v podvolení se autoritářským ideologiím instruktorů, nebuďte skleslí. Stále máte možnost se postavit, pokládat otázky, být kritičtí a vytvořit si vlastní pohled. Požadujte prostředí, které vám poskytne intelektuální možnosti, které vám umožní rozšířit vaší mysl, místo toho, aby ji řídilo. Požadujte, abyste byli ve třídě zaujati. Požadujte, že výmluva, „Musíš se to naučit na test“, vám nestačí. Vzdělávání je úžasný prostředek, pokud je užíván správně, ale soustřeďte se více na učení a ne na získávání dobrých známek.

Ty z vás, kteří pracují uvnitř systému, kterým opovrhuji, nechci urazit; snažím se vás motivovat. Máte moc změnit nedostatky tohoto systému. Vím, že jste se nestali učiteli a správci, abyste viděli znuděné studenty. Nesmíte přijmout autoritu vládnoucích struktur, které vám říkají, co vyučovat, jak to vyučovat a že budete potrestáni, pokud to nesplníte. Náš potenciál je v sázce.

Pro ty z vás, kteří nyní opouštějí tuto instituci, říkám, nezapomínejte na to, co se dělo v těchto učebnách. Neopouštějte ty, kteří přijdou po vás. My jsme nová budoucnost a my nenecháme tuto tradici na pokoji. Strhneme zdi korupce, abychom umožnili růst zahrady vědomostí napříč Amerikou. Jakmile budeme řádně vzděláváni, budeme mít moc udělat cokoliv, a to nejlepší je, že použijeme tuto moc pouze k dobru, protože budeme kultivovaní a moudří. Nepřijmeme nic bez přemýšlení. Budeme pokládat otázky a budeme požadovat pravdu.

Tak zde stojím. Ale nestojím zde jako nejlepší z ročníku sama. Byla jsem formována svým prostředím, všemi svými vrstevníky, kteří zde sedí a dívají se na mě. Nemohla bych toto dosáhnout bez vás. Byli jste to všichni, kteří jste ze mě udělali člověka, jakým dnes jsem. Byli jste to všichni, kteří jste byli mojí konkurencí, a přesto mojí páteří. V tomto smyslu jsme všichni nejlepší z ročníku.

Nyní bych měla říci této instituci sbohem, těm, kteří ji spravují, a těm, kteří stojí se mnou a za mnou, ale doufám, že toto sbohem je spíše „uvidíme se později“, až budeme všichni společně pracovat na vztyčení pedagogického hnutí. Ale nejprve si pojďme pro ty kusy papíru, které nám říkají, že jsme dostatečně chytří, abychom to zvládli!

[1], [2] Citace z článku Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč

Originál naleznete zde.