Děti jsou přírodou navrženy tak, aby se vzdělávaly samy.

Jako dospělí máme určitou zodpovědnost vůči vlastním dětem a dětem na celém světě. Naší zodpovědností je vytvořit bezpečná, zdravá a uctivá prostředí, kde se mohou děti vyvíjet. Dále bychom jim měli zajistit zdravé jídlo, čerstvý vzduch, čistá místa na hraní a mnoho příležitostí komunikovat s ostatními lidmi rozličného věku. Naší zodpovědností je také představovat vzory slušného chování. Jediná věc, o kterou se nemusíme starat, je vzdělání našich dětí.

Nemusíme se starat o školní osnovy, plány výuky, motivování dětí k učení, testování a vše ostatní zahrnuté v pedagogice. Pojďme raději nasměrovat tuto energii na vytvoření příjemných prostředí, ve kterých si děti budou moci hrát. Vzdělání je jejich zodpovědností, ne naší. Dokáží to pouze ony samy, neboť jsou tak naprogramovány. Naší úlohou je pouze zpovzdálí děti sledovat a nechat procesu učení volný průběh. Čím více se snažíme vzdělávání kontrolovat, tím více ho narušujeme.

Tvrdím-li, že vzdělávání je zodpovědností dětí, které jsou přírodou naprogramovány tuto zodpovědnost přijmout, neočekávám přijetí mého výroku bez patřičných argumentů. V našem moderním světě není zmiňované tvrzení zjevnou pravdou, jakou kdysi bývalo. V dnešní době jsou téměř všechny děti a dospívající posíláni do škol ve stále nižším věku a opouští je ve věku stále vyšším, přičemž slovo „škola“ zde reprezentuje určitý standardizovaný význam. Měříme úroveň dětí testováním a zajímá nás, zda postupují školským systémem z nižší úrovně na vyšší. Následkem tohoto přístupu je vzdělávání téměř automaticky chápáno jako proces probíhající ve škole a realizovaný specialisty vyškolenými v umění a vědě pedagogiky, kteří mají recept na využití surového potenciálu dětí a jejich přeměny ve vzdělaný produkt.

Nyní je mým úkolem představit důkazy ve prospěch svých tvrzení. Nejzřejmější důkazy pocházejí z prostředí, kde můžeme vidět děti samostatně se vzdělávat bez školní výuky. Následují tři taková prostředí, jež podrobněji rozvedu ve třech následujících esejích.

1. Obrovské množství dětského vzdělávání se odehrává před nastoupením do školy.

Nejzřetelnější důkaz dětské kapacity pro samovzdělávání, jenž je dostupný každému z nás, otevřeme-li oči, pochází ze sledování dětí v prvních čtyřech nebo pěti letech jejich života, tedy předtím, než se je někdo pokusí systematickým způsobem vzdělávat. Zamyslete se, kolik nových dovedností si za tuto dobu osvojí. Naučí se chodit, běhat, skákat, šplhat. Pochopí fyzikální vlastnosti všech objektů v jejich dosahu. Zvládnou svůj rodný jazyk, což je zajisté jeden z kognitivně nejkomplexnějších úkolů, který lidská bytost může zvládnout. Naučí se základy psychologie ostatních lidí – jak je potěšit, rozčílit, jak získat to, co od nich potřebují nebo chtějí. Všechny zmiňované dovednosti se nenaučí díky lekcím poskytovaným ostatními, ale díky jejich vlastní hře, nenasytné zvídavosti a přirozené pozornosti k chování ostatních lidí. Zastavit děti v učení těchto a dalších schopností můžeme jedině tak, že je zamkneme do skříně.

2. Děti z kultur lovců a sběračů se stávají úspěšnými dospělými bez školní výuky.

Téměř po celou dobu lidské existence jsme žili v relativně malých kočovných tlupách. Naše základní přirozenost – zahrnující hravost, zvídavost a všechny ostatní biologické adaptace pro učení – se vyvinula v kontextu tohoto způsobu života. Některým skupinám lovců a sběračů se podařilo přežít s nedotčenou kulturou do dnešní doby. Antropologové, kteří tyto skupiny studovali v Africe, Asii, na Novém Zélandu, v Jižní Americe a jinde, objevili pozoruhodnou konzistenci v jejich přístupu k dětem. Ve všech výše uvedených kulturách je dětem a dospívajícím dovoleno hrát si a následovat vlastní zájmy v podstatě od svítání do soumraku a bez zásahů ze strany dospělých. Víra těchto lidí je zakotvená v tisíciletých zkušenostech a říká, že mladí lidé se učí sami pomocí her a prozkoumávání. Jakmile se cítí připraveni, začnou přirozeně používat naučené dovednosti v aktivitách prospívajících celé skupině. Prostřednictvím vlastní snahy získají děti lovců a sběračů ohromné množství schopností a vědomostí potřebných k tomu, aby se v rámci své kultury staly úspěšnými dospělými.

3. Děti v naší kultuře se v určitých „neškolních školách“ stávají úspěšnými dospělými bez tradiční školní výuky.

Mnoho let jsem pozoroval děti a dospívající ze školy Sudbury Valley ve městě Framingham nacházející se ve státě Massachusetts. Tato škola byla založena před čtyřiceti lety lidmi, jejichž přesvědčení ohledně vzdělávání jsou pozoruhodně podobná s kulturami lovců a sběračů. Sudbury Valley je určena pro mladé lidi od čtyř let až do středoškolského věku a má pramálo společného s typickou školou. Jedná se o demokratickou komunitu, ve které se děti učí výhradně pomocí svých vlastních aktivit a jejich postavení je rovnocenné s dospělými. Tato škola představuje bezpečné prostředí, kde si mladí lidé mohou hrát, prozkoumávat, přijímat zodpovědnost a volně komunikovat s ostatními lidmi z různých věkových kategorií. Nejsou zde žádné testy, známky, zlaté hvězdy či jiná ocenění, žádné splnění zkoušek či propadnutí, povinné kurzy, donucování nebo přemlouvání dětí k učení, žádná očekávání zodpovědnosti za vzdělávání kladená na členy personálu (tak se označují v Sudbury Valley „učitelé“, pozn. překl.). Do současnosti se v tomto prostředí samovzdělávaly stovky mladých lidí. A ne, nestali se z nich lovci a sběrači. Stávají se z nich řemeslníci, umělci, šéfkuchaři, doktoři, inženýři, podnikatelé, právníci, muzikanti, vědci, sociální pracovníci a softwaroví designéři. Jsou přítomni v celém spektru specializací, kterých si v naší kultuře ceníme.

V následujících článcích rozpracuji, jeden po druhém, tyto tři zdroje důkazů o kapacitě mladých lidí pro samovzdělávání:

Děti se vzdělávají samy II: Všichni víme, že je to pravda u malých dětí
Děti se vzdělávají samy III: Moudrost lovců a sběračů
Děti se vzdělávají samy IV: Lekce ze Sudbury Valley
Děti se vzdělávají samy V: Děti se samy učí číst