Jak se děti lovců a sběračů vzdělávají bez škol.

Po statisíce let jsme všichni žili jako lovci a sběrači, a to až do doby, než bylo vynalezeno zemědělství (před pouhými deseti tisíci lety). Naše lidské instinkty, včetně instinktivních způsobů učení, jsme získali v kontextu tohoto způsobu života. Proto považuji za přirozené vznést ve své sérii esejí o způsobech dětského samovzdělávání otázku: Jak se děti lovců a sběračů učí potřebné znalosti a dovednosti, aby se z nich v rámci jejich kultury stali platní dospělí?

Ve druhé polovině 20. století antropologové objevili a pozorovali mnoho skupin lidí – v odlehlých částech Afriky, Asie, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky a jinde – kteří udržovali způsob života lovců a sběračů a byli téměř nedotčeni moderními způsoby života. Ačkoliv měla každá studovaná skupina odlišný jazyk a jiné kulturní tradice, vykazovaly v mnoha základních ohledech podobné znaky, což nám umožňuje mluvit o „způsobu života lovců a sběračů“ v jednotném čísle. V jakékoli oblasti svého výskytu žili v malých kočovných skupinách (v počtu 25 – 50 lidí), rozhodovali demokraticky, měli etický systém založený na sdílení a rovnostářských hodnotách a měli bohaté kulturní tradice zahrnující hudbu, umění, hry, tance a příběhy.

Abychom doplnili nálezy v antropologické literatuře, před pár lety jsme spolu s Johnatanem Ogasem (tehdy ještě studentem) kontaktovali několik antropologů, kteří strávili čas s lovci a sběrači a požádali jsme je o vyplnění dotazníku týkajícího se jejich pozorování života dětí v těchto skupinách. Devět z nich náš dotazník ochotně vyplnilo, přičemž záběr jejich zkušeností obsahuje celkem šest různých kultur lovců a sběračů – tři v Africe a po jedné v Malajsii, na Filipínách a Nové Guineji.

Poznatky vycházející z existujících knih i z našeho dotazníku vykazovaly překvapivou konzistenci. Zde se pokusím shrnout čtyři závěry, které jsou podle mého názoru nejvíce relevantní z hlediska samovzdělávání. Při popisu budu používat přítomný čas, přestože mnoho činností i celých kultur bylo v posledních letech kvůli narušením z „vyvinutějšího“ světa v jejich okolí zničeno.

1. Děti lovců a sběračů se musí naučit obrovské množství znalostí a dovedností, aby se z nich stali úspěšní dospělí.

Bylo by chybou domnívat se, že vzdělávání není pro lovce a sběrače důležité, neboť se nemusí příliš učit. Ve skutečnosti si musí osvojit obrovské množství znalostí a dovedností.

Aby se z chlapců stali úspěšní lovci, musí se naučit zvyky dvou až tří set různých druhů savců a ptáků, které jejich skupina loví. Dále je potřeba umět stopovat tuto zvěř pomocí těžko čitelných stop. Také se od nich vyžaduje schopnost perfektně zhotovit náčiní pro lov, jako jsou luky a šípy, foukací šipky, smyčky nebo sítě a musí být v používání zmiňovaného náčiní neskutečně zdatní.

Aby se z dívek staly úspěšné sběračky, musí se naučit, které z nesčetných druhů různých hlíz, kořenů, semen, ořechů, ovoce a porostů jsou v jejich okolí jedlé a výživné, kdy a kde je nalézt a v případě kořenů či hlíz vykopat, a jakým způsobem efektivně získat poživatelné porce (např. z obilí, ořechů a různých rostlinných vláken). Případně by měly být schopny výše uvedené zdroje potravy zpracovat způsobem zvyšujícím poživatelnost a výživovou hodnotu. Tyto schopnosti zahrnují jak fyzické dovednosti zdokonalené po letech tréninku, tak kapacitu pamatovat si, používat, přidávat a měnit obrovskou zásobu kulturně sdílených a slovně předávaných vědomostí o jídle.

Aby toho nebylo málo, děti lovců a sběračů se musí naučit způsob pohybu po obrovských lovištích, dále stavět chýše, rozdělávat oheň, vařit, odrážet predátory, předpovídat změny počasí, ošetřit zranění, léčit nemoci, asistovat při porodu, starat se o malé děti, udržovat v jejich skupině harmonii, vyjednávat se sousedními skupinami, vyprávět příběhy, skládat hudbu a angažovat se v různých tancích a rituálech své kultury. Jelikož je zde velmi málo specializace nad rámec mužů jako lovců a žen jako sběraček, každý člověk musí nabýt značnou část celkových vědomostí a schopností dané kultury.

2. Děti si osvojí vše potřebné, aniž by je někdo systematicky vyučoval.

Ačkoliv se toho děti lovců a sběračů musí naučit ohromné množství, nechodí do žádné školy. Dospělí nestanovují žádné osnovy, ani se nesnaží děti k učení motivovat, dávat jim lekce nebo sledovat jejich pokrok. Když se jich zeptáte, jak se děti učí potřebné věci, dospělí lovců a sběračů vždy odpoví slovy, které v podstatě znamenají: „Učí se samy díky pozorování, hrám a prozkoumávání.“ Občas může dospělý nabídnout radu nebo předvést, jak něco dělat lépe, například při ostření šípů, ale tato pomoc je poskytnuta jen tehdy, pokud o ni dítě skutečně stojí. Dospělí neiniciují, neřídí ani nezasahují do dětských aktivit a neprojevují nejmenší starosti o vzdělání svých dětí. Milénia zkušeností jim dokázala, že děti jsou experti na samovzdělávání. [1]

3. Dětem je poskytnuto obrovské množství času pro hraní a zkoumání.

V odpovědích na náš dotazník ohledně času, který děti stráví hraním, reagovali dotázaní antropologové jednotně. Odpovědi naznačovaly, že pozorované děti lovců a sběračů měly volnost na hraní téměř celý, ne-li úplně celý den. Typické odpovědi zněly:

• „Děti z kmene Batek (Malajsie) měly volnost hrát si téměř celý den. Nikdo od nich neočekával vážnou práci, dokud nebyly plnoleté.“ (Karen Endicott)
• „Chlapci i děvčata z kmene Nharo (Botswana, Namibie) mohli celý den a každý den trávit hraním.“ (Alan Barnard)
• „Chlapci z kmene Efé (Demokratická republika Kongo) měli volnost hrát si téměř celou dobu do věku 15 – 17 let. Dívky, kromě několika málo záležitostí a starání se o malé děti trávily hraním téměř celý den.“ (Robert Bailey)
• „Děti z kmene Kung (poušť Kalahari) si hrály od úsvitu do soumraku.“ (Nancy Howell)

Svoboda následovat své vlastní zájmy, kterou si děti lovců a sběračů tolik užívají, pochází hlavně z porozumění dospělých. Tato snaha je totiž nejpřímější cestou ke vzdělání. Pochází také z všeobecného duchu rovnostářství a osobní nezávislosti, jenž převládá v kulturách lovců a sběračů a je aplikován jak na děti, tak na dospělé. [2] Starší členové komunity vnímají děti jako kompletní jedince mající práva srovnatelná s dospělými. Vycházejí z předpokladu, že děti se samostatně zapojí do ekonomiky skupiny v době, kdy budou vývojově připraveny. Není potřeba dětem nutit věci, které dělat nechtějí. Je pozoruhodné vnímat, že naše instinkty učení a přispívání komunitě se vyvinuly ve světě, kde bylo našim instinktům důvěřováno.

4. Děti pozorují aktivity dospělých a poté je začleňují do svých her.

Děti lovců a sběračů nejsou izolovány od aktivit dospělých. Přímo pozorují vše, co se kolem nich děje – přípravy na stěhování, stavění chýší, výrobu a opravy nástrojů a jiných výrobků, přípravu a vaření jídla, péči o malé děti, dělání předběžných opatření vůči predátorům a nemocem, pomluvy a diskuze, hádky a politiku, tance a oslavy. Občas se připojí k dospělým při cestách za jídlem a chlapci od věku deseti let někdy doprovázejí muže při lovu.

Děti nejenom, že zmiňované aktivity pozorují, ale také je začleňují do svých her a díky těmto hrám se v nich stávají zdatní. Jak rostou, jejich hry se postupem času stávají realitou. Neexistuje ostrá hranice mezi hravou a reálnou účastí v ceněných aktivitách pro komunitu.
Například chlapci jeden den hravě chytají motýly pomocí svých malých luků a šípů, další den hravě loví malé savce, které poté přinášejí domů na jídlo a následující den se připojují k mužům při jejich lovu, stále v duchu hry. Dalším příkladem může být, když chlapci nebo děvčata běžně staví chýše na hraní podle reálných chýší, jež staví jejich rodiče. V odpovědi z našeho dotazníku Nancy Howellová podotkla, že děti z kmene Kung běžně staví celou vesnici chýší na hraní několik stovek metrů od reálné vesnice. Vesnice na hraní se poté stává místem, kde mohou děti předvádět scény pozorované mezi dospělými.

Respondenti našeho výzkumu líčili mnoho dalších příkladů ceněných aktivit dospělých, které děti při hrách napodobovaly. Následující činnosti byly zmiňovány jedním či více respondenty: vykopávání kořenů, rybaření, vykuřování dikobrazů z nor, vaření, péče o malé děti, šplhání po stromech, stavění žebříků, používání nožů a jiných nástrojů, vyrábění nástrojů, nošení těžkých předmětů, stavění raftů, zakládání ohně, obrana proti predátorům, napodobování zvířat (způsob, jak zvířata identifikovat a naučit se jejich zvyky), skládání hudby, tancování, vyprávění příběhů a hádání. Jelikož se všechny uvedené hry odehrávají ve věkově promíchaném prostředí, malé děti se neustále učí od starších.

Nikdo nemusí děti přesvědčovat, aby uvedené aktivity vykonávaly. Dělají to přirozeně, jelikož stejně jako všechny děti netouží po ničem jiném, než vyrůst a být stejně úspěšní jako dospělí, jež vidí okolo sebe. Jejich touha vyrůst je silnou motivací, která se spojuje s hnací silou hrát si a prozkoumávat, a zajišťuje, pokud k tomu dostanou šanci, že děti budou nekonečně trénovat potřebné schopnosti, aby se z nich stali úspěšní dospělí.

Jakou důležitost mají tato pozorování z hlediska vzdělávání v naší kultuře?

Naše kultura je samozřejmě velice odlišná od lovců a sběračů. Můžete jistě pochybovat o možnosti efektivně aplikovat způsob vzdělávání v jejich kultuře do současného světa. Pro začátek: lovci a sběrači nepotřebují čtení, psaní ani aritmetiku. Je možné, že přirozené a sebemotivující způsoby učení pro tyto tři dovednosti nefungují. V naší společnosti na rozdíl od lovců a sběračů existuje nespočet možností, jakým se náš život může ubírat. Také máme nejrůznější dovednosti a vědomosti, jež děti mohou nabýt, ale není možné tyto dovednosti dospělých pozorovat přímo v jejich každodenním životě. V naší kultuře jsou děti z velké části segregovány od pracovního světa dospělých, což snižuje jejich možnosti pozorovat aktivity dospělých a začleňovat je do svých her.

Přesto se v následující eseji pokusím ukázat, že přirozené způsoby učení fungující tak skvěle u lovců a sběračů lze aplikovat stejně dobře u našich dětí. Stačí jim poskytnout vzdělávací prostředí, které tyto způsoby učení umožní. Následující esej bude o škole ve Framinghamu, nacházející se ve státě Massachusetts, kde se děti a dospívající vzdělávají sami díky samořízeným hrám a prozkoumávání s neobyčejným úspěchem posledních 40 let.

Děti se vzdělávají samy I: Nástin některých důkazů
Děti se vzdělávají samy II: Všichni víme, že je to pravda u malých dětí
Děti se vzdělávají samy IV: Lekce ze Sudbury Valley
Děti se vzdělávají samy V: Děti se samy učí číst