Ivana Málková: V roce 1991 se skupinou rodičů a pedagogů vytvořila jedinečný projekt soukromé základní školy rodinného typu (Školy Hrou), kde získala zkušenosti učitelky, ředitelky a majitelky. Po dvaceti letech se rozhodla ze školy odejít. Nyní lektoruje kurzy osobního rozvoje (Konstelace a Vědomá pedagogika), vede školní supervize a pracuje individuálně s dětmi i dospělými inspirována metodami systemická pedagogika, konstelace, individuální systemika a One Brain.

Mazlit se s tygrem aneb Problém je výzva a dobrodružství

V roce 1991 se skupinou rodičů a pedagogů vytvořila jedinečný projekt soukromé základní školy rodinného typu (Školy Hrou), kde získala zkušenosti učitelky, ředitelky a majitelky. Po dvaceti letech se rozhodla ze školy odejít. Nyní lektoruje kurzy osobního rozvoje (Konstelace a Vědomá pedagogika), vede školní supervize a pracuje individuálně s dětmi i dospělými inspirována metodami systemická pedagogika, konstelace, individuální systemika a One Brain.

Je ctižádostivá, je tvořivá, je odvážná i zranitelná, je svá. Žena, která by se jistě uplatnila i mimo školství, ale byla by to pro nás všechny škoda.

Když se ohlédnete, co se ve Škole Hrou povedlo?

Povedlo se vytvořit školu, kam chodili děti, rodiče i pedagogové rádi. Ověřili jsme si, jak svobodné, úlevné a uzdravující je přestat děti známkovat. Děti byly naši rovnocenní partneři, se kterými jsme si tykali, aniž to ubralo na naší autoritě. Obohacující byly aktivity, kdy jsme propojovali různé věkové skupiny dětí. Zjistili jsme, jak pestré a inspirující mají děti názory i kritické připomínky. Děti i rodiče se podíleli na mnoha aktivitách a vytvářeli společně jedinečné projekty. Škola Hrou přitahovala výjimečné lidi. Mezi učiteli byly výrazné, tvořivé osobnosti s otevřeným srdcem, smyslem pro humor a hlubokou láskou k dětem. Dohromady jsme tvořili vzácný tým, ve kterém se mohlo říci cokoliv nahlas. Mezi rodinami dětí a pedagogů vznikala přátelství, která trvají dodnes.

A co z toho je dle vás možné přenést do každé školy, aniž by rodiče platili školné? (Ptám se proto, že rodiče někdy nevědí, z čeho všeho mohou dobrou školu poznat.)

Do každé školy je možné přinést lidský přístup. Vyžaduje to odvahu a vědomí, že učitel je na prvním místě lidská bytost – chybující, se svými strachy, starostmi a vlastním osobním příběhem. Říkám tomu proces „zcitlivění a návrat k lidskosti“. I ten nejtvrdší pedagog, rodič či žák má svá zranitelná místa. Mnozí tato místa skrývají. Mohou tak působit chladně, lhostejně, přísně, nedostupně, problematicky,… Pro děti je nejsrozumitelnější, když tato brnění odložíme. Když mi zemřel táta, skrývala jsem se s pláčem o přestávkách na záchodě a ve třídě se snažila tvářit normálně. Když se mne jeden žák zeptal, proč jsem smutná, řekla jsem mu pravdu. A pak se mi ve třídě lépe fungovalo. Navíc přiznání této skutečnosti vyvolalo diskusi na téma život a smrt, která se proměnila v několikadenní projekt.

Jakým způsobem jste ve škole řešili případné konflikty s rodiči? – Lze zobecnit, co bylo v těch dialozích nejúčinnější a co by mohlo také fungovat kdekoli?

V době největších konfliktů mi chyběly zkušenosti. Později se mi osvědčilo mluvit se všemi, kterých se to týkalo, řešení hledat s odstupem času nikoliv v afektu a zaměřit se na hledání řešení nikoliv konflikt samotný. Také mne inspirovala jedna komunikační technika. Nejprve mluví ten, kdo má konflikt a druhý pouze naslouchá, bez reakcí a bez užití mimiky. Pak je přes noc pauza. Druhý den ten, co poslouchal, reaguje a tentokrát naslouchá řečník z prvního dne. Třetí den se dohodnou na řešení.

Již dnes víte, jak se vyhoření ve školství ubránit?

Na to recept nemám. Ohlédnu-li se zpět, vidím, co k mému vyčerpání zřejmě vedlo – neschopnost se o práci rozdělit, vztahování si věcí osobně, „bojování“ s tím, co je větší než já, perfekcionalismus a dlouhodobá ignorace signálů mého těla a duše.

Co je a není učitel?

Moje učitelka systemické pedagogiky Marianne Franke-Gricksch říká, že učitel je vůdce skupiny a jeho náplní je připravit dětem prostředí, ve kterém mohou rozvíjet své dovednosti. Učitel není kamarád, vychovatel, terapeut, sociální pracovník ani náhradní rodič.

Vyplývá z toho, zdá se, také smysl školy.

Napadá mne obraz – spermie doputuje k vajíčku a oplodní ho. Začne se vyvíjet lidská bytost. Ruce, nohy, oči, vše se vyvine samo od sebe. Dítě ví, kdy a jak se narodit. Celý tento zázrak zvládne samo, aniž by ho to někdo učil. Kladu si otázku, proč mu po narození do všeho mluvíme?

Současné školství podle mne do dětí cpe zbytečné vědomostí bez ohledu na vývojovou fázi a individuální specifika. Přetěžuje jednu mozkovou hemisféru. Dělí předměty na hlavní a vedlejší. Zanedbává péči o tělo a duši. V kolika školách se děti ještě musí ptát, zda smějí jít na záchod nebo se napít?

Bylo by krásné, kdyby škola přistupovala k dětem s vědomím, že vědí vše, co k životu potřebují a rozvíjela a podporovala to, v čem je dítě přirozeně dobré. Každé dítě by tak mělo možnost vyvíjet se jedinečným a neopakovatelným způsobem přesně ušitým na míru. Vznikala by zajímavá nová zaměstnání, lidi by pracovali s radostí, lehkostí a byli by zdraví.

V den padesátých narozenin jste se rozhodla „pro radost, zdraví, štěstí a hojnost“. Jak se takové rozhodnutí naplňuje?

Aby se mi přání splnilo, potřebuji nejdříve uvěřit, že se mi splnit může. Nyní jsem ve fázi otevírání se představě, jaké to je cítit se šťastná, zdravá, v radosti a hojnosti. A když přijde chvíle, kdy jsem s tím ve spojení, je to krásné.

I tomu chcete učitele ve svých seminářích učit?

Říká se: „Nejlépe učíme druhé tomu, co se sami potřebujeme naučit.“ Mé kurzy jsou nabídkou ke změně, sdílení názorů, zkušeností, přesvědčení, prožívání.

Systemické konstelace jsou pro hledače skrytých pohnutek a rozumem nepochopitelných jevů, oblíbenou metodou, jak se podívat na to, kde leží příčina problémů a jak získat důležitý nadhled k jejich řešení. Jaký posun jste zaznamenala sama u sebe?

Setkání s konstelacemi u mne spustilo vícevrstvé změny. Začala jsem vnímat, že jsem součástí mnoha systémů se stovkami osobních příběhů, a to vše je propojeno s mým osobním příběhem. Problematické situace jsou pro mne výzvou a dobrodružstvím. Vede mne to k hlubšímu pochopení toho, co se děje.

Čím vás oslovily systemické konstelace ve vztahu k učení?

Systemické konstelace mne přivedly k dosud neobjeveným pohledům na sebe a ostatní. Změnila jsem některé své postoje, způsob vyjadřování a myšlení. Učím se za každým člověkem vidět jeho osobní příběh a zkoumat vliv na jeho současné jednání. Dříve jsem hodně rodičů soudila, děti řadila do škatulek, bojovala s úřady, kolegyně vnímala jako sokyně, mnoha lidmi opovrhovala, povyšovala se, neuznávala autority…

Napsala jste, že k vám mnoho věcí „přichází samo“, ale vy sama pro to mnoho děláte, aby přicházely. Nejde spíše o stálé hledání rovnováhy mezi usilováním a přijímáním toho, co přichází „samo“?

Často máme jasnou představu, jak má něco vypadat. Místo, abychom byli otevření i „nepředstavitelnému“ řešení, lpíme na konkrétní podobě. Tím omezujeme rychlost uskutečnění. Když jsem začala uvažovat, jak ze školy odejít, byla jsem blokovaná strachem, že moje situace řešení nemá. Trvalo mi sedm let, než jsem se odevzdala tomu, že je to možné. Tehdy se objevil kupec.

Jakou radu máte pro ty, kteří jsou na rozdíl od vás jako zaměstnanci státního školství ve fázi utrpení? – Znám městskou školu v lokalitě lidí sociálně vyloučených. Škola ztrácí žáky z „dobrých rodin“, ředitel nemá peníze na školní asistenty, a když je náhodou má, učitelé nevědí, jak s nimi funkčně spolupracovat, o přestávkách kvete mezi dětmi šikana; na nic nejsou peníze a většina učitelů se do práce opravdu netěší…. odkud byste v takové škole začala?

Školství je protkáno systémy přesvědčení, které dělají z učitelů oběti systému. Zvykli jsme si opakovat tvrzení: „Učitelé mají nízké platy, školy ztrácí dobré žáky, děti jsou čímdál horší… Každým opakováním ukotvujeme stav takový, jaký je a vzdalujeme se možnosti změny. Znám několik ředitelů, kteří se dokáží o své školy a zaměstnance dobře postarat. Takže bych začala tím, že bych přestala opakovat, jak jsou na tom naše školy špatně. Pak bych se podívala na témata, která mne trápí nebo se opakují. Zabývám se systemickou pedagogikou a vím, že řešení problému je možné pouze v širších souvislostech a s vědomím, že jediné, co mohu měnit, je sama sebe.

Je možné, aby byl ředitel zároveň dobrým manažerem i pedagogickým koučem svých učitelů?

Z vlastní zkušenosti vím, že je příjemnější se o tyto pozice podělit s někým dalším.

Projekt „Pomáháme školám k úspěchu“ je založen kromě jiného také na tom, že učitelé sami nejlépe vědí, co potřebují a dostanou jen tu podporu a oporu, o kterou si sami řeknou. Jak se vám takový koncept líbí?

O tomto projektu vím. Nápad je to úžasný. Je mi líto, že jde zatím o projekt pro velmi úzkou skupinu škol.

Většina rodičů (na rozdíl od odborníků) myslí, že školství u nás je v pořádku neboť funguje tak, jak fungovalo kdysi a oni ho přece taky přežili…

„Funguje jako kdysi“, to je právě ono. Koukneme-li se na fotku třídy s dětmi před sto lety a nyní, je to téměř stejné. Na co jsme zvyklí, to je svým způsobem bezpečné. Víme, co můžeme čekat. Mnozí máme z neznámého strach. A tak se vymlouváme nebo zlehčujeme. Málokdo si uvědomí, že dítě v době povinné školní docházky tráví ve škole více času než s rodinou a má na něj obrovský vliv, jak s ním zacházíme.

Školy, dobré školy, které se rozhodly pro otevřenou a demokratickou komunikaci s rodiči často zjišťují, že se lidé v tak velkém množství nakonec nedomluví a tak škola ze svých ideálů na komunikaci rodina-škola začne nakonec ustupovat. Lze říci nějak obecně, co by rodiče měli v každém případě nechat na učitelích a na škole, kterou pro své dítě vybrali a do čeho by se naopak škola určitě neměla plést rodině?

Pokusím se to zobecnit. Před nástupem dítěte do školy, by si rodič měl o školách získat maximum informací, na základě vlastního dojmu se pro jednu z nich rozhodnout, respektovat školní program a s důvěrou škole dítě svěřit. Učitelé by si měli být vědomi toho, že je jim dítě svěřené. Měli by dokázat dítě přijmout do svého srdce s celou jeho rodinou, jejími zvyklostmi, odlišnostmi a osudy. Rodič by například neměl učiteli mluvit do metodiky a forem práce. Učitel by se neměl rodiči vměšovat do způsobu výchovy.

Komu, jako kouč můžete být nápomocná?

Formou konstelací modelových situací umožňuji klientům a účastníkům kurzů osobní prožitek, díky kterému se na dané téma mohou podívat z odstupu. Lektoruji kurzy dalšího vzdělávání pro tety a strýce z Klokánků, v říjnu začínám přednášet na Filosofické fakultě v Pardubicích. Poskytuji konzultace rodičům, kteří hledají pro své děti alternativní formy základního vzdělávání. Všechny nabídky jsou podrobněji popsané na mých webových stránkách.

Používáte na nich také termín „Vědomá pedagogika“ – co tím myslíte?

Většina myšlenek, slov, činů a pocitů se nám „nějak“ děje, aniž jsme si toho vědomi. Naše okolí na to reaguje a my zase reagujeme na ně. Učitelé mají rádi bezproblémové a spolehlivé žáky. Mně naopak tito žáci (často spíše žákyně) něčím rozčilovali. Všimla jsem si toho a začala zkoumat, co mají společného. Ptala jsem se sama sebe: „Co ve mně spouští tento nepřátelský pocit?“ A pak mi to došlo. Jedináčci – pastelky vždy ořezané, úkoly vzorně napsané, tišší a nenápadní. No, to jsem celá já. Nastavili mi po létech zrcadlo. Připomněli mému podvědomí a tělu, jak si mne paní učitelka vybrala za pomocníka a díky tomu se mnou nikdo nekamarádil. Pohled na tyto vzorné děti ve mně spouštěl obranu proti skryté bolesti malé Ivanky ve mně, která se ve třídě cítila osamělá. Pochopení této skryté dynamiky a přijetí toho, jak to je, říkám Vědomá pedagogika.

Není představa o škole, kde se bude dětem, rodičům i učitelům dařit trvale dobře mýtem už jen proto, že pravděpodobně nežijeme ve světě, kde se lidem má dařit dobře?

Odstraníme-li slovo „trvale“, vidím to jako nastavení, které by mělo být samozřejmé. Narodili jsme se s určitými dispozicemi a dary. Bylo nám poskytnuto tělo a příležitost žít. Je bolestné přihlížet tomu, kolik lidí setrvává v utrpení a odmítá to, co je a jak to je. I já jsem tuto hru hrála desítky let. Nyní do mé blízkosti přicházejí lidé, kteří žijí v radosti a důvěře v to, že věci jsou správně tak, jak jsou, obtížné situace berou jako výzvu nikoliv schválnost a nespravedlnost. Jsou to lidé, od kterých se učím, kteří mne inspirují a které mohu, v případě potřeby, požádat o pomoc. To je pro mne nové, krásné a uzdravující.

Rozhovor vyšel původně v časopise Rodina a škola 8/2013.