O domácím/svobodném vzdělávání či unschoolingu koluje široké spektrum názorů, negativních i pozitivních, od těch, kteří jej nikdy nezažili až po ty, kteří jsou právě v procesu svobodného vzdělávání svých dětí. Co ale moc často nevidím, je pohled dospělého svobodně vzdělávaného člověka.

Zde je má odpověď. Je mi 27 let a byla jsem svobodně vzdělávaná ve věku 0 – 18 let. Existuje spousta spekulací týkajících se dopadů odškolení – na inteligenci, socializaci, světový názor atd. Pokusím se tedy poskytnout pohled někoho, kdo tímto procesem prošel.
Zdá se, že centrem pozornosti odpůrců domácího/svobodného vzdělávání je několik oblastí. Vynasnažím se věnovat každé z nich a vycházet ze svých zkušeností. Ráda bych nejdříve krátce představila mé dosavadní vzdělání, ve stručnosti i můj současný život a pokračovala odpověďmi na nejčastější pochybnosti a obavy, jež jsem ohledně svobodného vzdělávání zaznamenala.[1]

Mé dosavadní vzdělání

Naši rodiče se rozhodli, že nechají na mém bratrovi i mně volbu, zda chceme navštěvovat školu, nebo ne. Měli k tomu různé důvody a já nechci příliš zacházet do jejich myšlenkových pochodů, protože to byly myšlenkové pochody jejich, nikoli mé (jsem si ale jistá, že to máma ráda vysvětlí v komentářích, pokud vás to zajímá). Nutno dodat, že jsme si oba zvolili zůstat mimo školu.

Moji rodiče věřili filozofii unschoolingu. V praxi to znamenalo, že důvěřovali naší vlastní schopnosti vzdělávat se. Fungovali jako zdroje – knihovníci, řidiči, soukromí učitelé – pokud jsme je potřebovali. Podporovali nás, abychom se stali vyzrálými osobnostmi tím, že nám zajistili učebnice matematiky, historické knihy, audionahrávky cizích jazyků, pracovní sešity apod., ale to, jakým způsobem je použijeme, nechali naprosto na nás.

Rychle jsem se pustila do čtení, psaní a umění, zatímco můj bratr byl schopen probrat jednosemestrální učebnici matematiky během jednoho dne (vím, jak typické). Já jsem začala matematiku nesnášet, jakmile jsem se dostala k prealgebře (do té doby jsem ji milovala). Rodiče mě informovali, že pokud budu chtít na vysokou, budu se potřebovat naučit alespoň algebru, ale rozhodnutí bylo stále na mně. Pravidelně jsem je oba usurpovala pro sebe, aby mi pomohli s matematickými úkoly, až mi nakonec našli soukromou učitelku (matčinu kamarádku). Mezitím, protože jsem málokdy dělala nějakou matematiku sama, mi byl otevřen běžný účet, kde jsem si sama kontrolovala bilanci. Pomáhala jsem rodičům s daněmi, učila se vařit a převádět jednotky potřebné během vaření. Horko těžko jsem se nakonec naučila dost alegebry k tomu, abych prošla vysokou, ale ony praktické lekce matematiky byly těmi, které ve mně zůstaly.

Čtení a psaní, to byla jiná. Neustále jsem psala příběhy a novely a dychtivě četla beletrii i odbornou literaturu. Velmi mě zajímala historie a přečetla jsem všechno, co jsem mohla. Snila jsem o tom, že až vyrostu, stanu se spisovatelkou a každý týden jsme s dalšími svobodně vzdělávanými kamarády pořádali „klub mladých autorů“, kde jsme sdíleli námi napsané věci a byli si navzájem kritiky.

Pro doplnění mého základního vzdělání jsem byla zapojená do mnoha dalších aktivit. Hrála jsem na housle (mládežnický a školní orchestr, v divadelním souboru, soukromé hodiny a Státní orchestr), zpívala ve škole, hrála divadlo v našem komunitním divadle, byla členkou amatérské divadelní společnosti, dobrovolnicí ve veřejné knihovně a denním centru, učila jsem druhé tanec, učila se balet a modernu, jezdit na koni v místním pony klubu. Obzvláště jsem milovala divadlo a můj sen stát se autorkou byl brzy nahrazen snem o herectví.

V 15 letech jsem složila ACT (American College Testing – druh testování pro přijetí na VŠ v USA, skládá se z angličtiny, matematiky, čtení, psaní a vědeckého uvažování – pozn. překl.) a dosáhla výsledku 26 bodů (což odpovídá výsledku přijímaných zájemců na výběrové vysoké školy – pozn. překl.). Zvažovala jsem zopakování tohoto testu, abych svůj výsledek ještě zlepšila, ale pak to odsunula do doby, než se skutečně budu na vysokou hlásit. V 17 jsem dělala kurz biologie na místní komunitní vysoké škole a obstála se samými jedničkami. V 15 mě přijali na obor Divadelní umění v Kentucky Governors School, kde jsem objevila školu, do které jsem chtěla chodit – Stephens College. Tam mi po konkurzu řekli, že by mně nabídli stipendium, ale co záznamy o mém studiu?

Podobně jako většina škol, Stephnes byla velmi otevřená myšlence mít ve svých řadách svobodně vzdělávaného člověka. S mámou jsme vytvořily jakýsi „výpis“ mého vzdělání (seznam přečtených a nastudovaných knih, kredit z místní komunitní vysoké školy, můj výsledek ACT, praktické lekce matematiky atd.). Nebyli si ale jisti tím, že to bude stačit a říkali, že možná budu potřebovat GED (General Educational Development – soubor testů z vědy, matematiky, sociálních studií, čtení a psaní, jehož úspěšným složením člověk potvrzuje, že dosáhl vědomostí a schopností absolventa vyšší odborné školy v Americe či Kanadě – pozn.překl.) Pustila jsem se do toho, odeslala onen výpis mého dosavadního vzdělání a mezitím udělala GED… Ještě před tím, než jsem vůbec dostala výsledky GED, ze Stephens mi napsali, že mě berou. A nejen to, přijali mě do svého výběrového programu.

Stephens nabízí tříleté bakalářské intenzivní divadelní studium (BFA – bachelor of fine arts). Promovala jsem s vyznamenáním (průměr 3,84 GPA – Grade Point Average – nejvyšší je 4,00, pozn.překl.). V roce 2009 jsem se rozhodla vrátit do školy. Přijala mě Salus University na magisterský obor Orientační a pohybová terapie (učení slepých a zrakově postižených pohybovým dovednostem), což je jednoleté studium. Promovala jsem se skóre 4.00. Takže mám momentálně magisterský titul za čtyři roky formálního školního vzdělání.

Vzdělávání pokračuje

I když moje kariéra formální studentky je již zcela jistě za mnou, má kariéra svobodně se vzdělávajícího člověka ne. Posledních pár let se sama učím španělsky a teď mluvím tímto jazykem plynule. Minulý rok jsem se přihlásila do místní cirkusové školy k výcviku cirkusové akrobacie a momentálně se učím na hrazdě, laně… (trapeze, corde lisse a tissu – pro ukázku jsem našla např. toto – pozn. překl.) Také mě momentálně velice zaujalo městské zahradničení, učím se spoustu věcí z WindowFarms a plánuju si brzy vyrobit vlastní systém. Unschooling mi vštípil opravdovou lásku k učení a neustále mě to nutí růst a rozšiřovat si znalosti o světě. I můj nejobávanější předmět – matematika – ve mně začíná klíčit. Už se nemůžu dočkat, až budu mít trochu času začít s kurzy na Khan Academy – zajímám se hodně o kvantovou mechaniku a chemii a musím tedy lépe porozumět matematice, abych se mohla pořádně vrhnout do těchto předmětů.

Jak měli Tví rodiče zorganizován čas?

Po většinu času až do mých 18 let, pracoval otec na plný úvazek a matka na poloviční. Žili jsme na venkovské farmě. Po prvních pár letech s chůvami a v denním centru během doby, kdy byla matka v práci, se rodiče dohodli s naší skvělou sousedkou Virgie, aby nás párkrát za den zkontrolovala, jestli jsme nepodpálili dům. Nepamatuji si, kolik mi v té době bylo… možná 8 nebo 9. Do denního centra jsem byla definitivně přijata až v době, kdy už jsem na to byla příliš stará, ale rychle jsem se přeorientovala do role asistentky a zamilovala jsem si to. Má první dobrovolnická činnost byla tedy vlastně asistence v denním centru pro děti se speciálními potřebami, když mi bylo kolem 12 let.

Co děláš teď?

Mé dětské sny o tom, že se stanu herečkou a spisovatelkou se oba splnily. Jsem zakládající členkou malé loutkoherecké skupiny PuppeTyranny ve Philadelphii. Hraji v tomto a jiných divadelních souborech. Také jsem napsala, režírovala a produkovala dvě divadelní hry pro Philadelphia Fringe Festival („Rails“ a „Water Bears in Space“). Rails byl chválen jako „ďábelsky působící strašidelná hra na pomezí komedie a thrilleru“a „hit Fringe festivalu 2009“. Water Bears obdržel nadšenou kritiku v listu Philadelphia Inquirer („bomba“ – Rosenfield, Philadelphia Inquirer) a City Paper („prudce se řítící, nápaditě afektované až naprosto vše překračující a bizarní..“). Pracuji pro státní agenturu jako O&M specialista (konkrétně jako standardizovaný pacient) a cestuji, kam jen mohu (nedávno Peru, Kolumbie, Španělsko, Maroko, Francie, Irsko a Řecko).

Moje zkušenost svobodně vzdělávaného člověka silně ovlivnila to, kde dnes jsem. Bylo mi dopřáno tolik volnosti v prozkoumávání toho, čím jsem byla nadšená, že jsem nikdy nepochybovala o tom, co chci dělat. Stala bych se dramatičkou a herečkou, kdybych chodila do školy? Jak se tak znám, pravděpodobně ano, ale nebyla to nutnost. I když vždy následuji své touhy, jsem zároveň vyzrálá osobnost – zcela finančně nezávislá od dob svých studií na VŠ, spravuji si sama svůj rozpočet, dělám si sama daně (což pro umělce a člověka na volné noze opravdu není žádná sranda), a dokonce se svým skromným výdělkem ušetřím na cestování po světě (všechny naše výlety máme 100% naplánované, platíme si je s přítelem sami a každý trvá minimálně měsíc). Vařit pro naši rodinu jsem se naučila, když mi bylo kolem 10 let a stále mě to moc baví – naučila jsem se připravovat jídlo mnoha kuchyní (včera jsme měli thajské a dnes indické jídlo). Pracuji tak 3-4 dny v týdnu a zbytek času dělám to, co miluju. Takže podtrženo sečteno – jsem nesmírně šťastná a považuji se za úspěšnou lidskou bytost.

Neměla jsi žádné kamarády, když jsi vyrůstala, musíš mít problémy při kontaktu s lidmi!!

Tohle je ta nejhloupější věc přisuzovaná svobodně vzdělávaným. Vůbec ji nepovažuji za relevantní, takže se omlouvám, pokud zde má odpověď bude poněkud strohá. Ano, měla jsem kamarády a mám.

Ve skutečnosti jsem měla vždy úžasné a rozličné kamarády – napříč všemi věkovými skupinami – naše sousedka Virgie, která byla jako má třetí babička. Dále učitelé v denním centru a ženy, které pracovaly v knihovně, mí spolužáci z hodin tance a baletu, sboru mladých, ostatní děti z pony klubu, lidé, které jsem potkala přes divadlo a náš divadelní soubor, z vysoké školy, lidé, které jsem potkala při půlnočním popíjení černé kávy v Steak&Shake, v obchoďáku, coffee shopu, na večírcích. Takže jak se s někým skamarádím? Prostě úplně stejně jako vy. Jako normální člověk – přes své koníčky, práci a někdy jen tak. Naprosto nechápu lidi, kteří si myslí, že děti se nemohou socializovat stejně jako dospělí – že musí být nahnány do místnosti se skupinou lidí stejného věku, aby si našly přátele. Nikdo to takhle nedělá, kromě dětí ve škole. Je to divný způsob, jak si vytvářet přátelství. Neříkám, že to tak nejde, ale je absurdní říkat, že tohle je jediný způsob, jak se děti naučí socializovat.

Byla má sociální zkušenost, když jsem vyrůstala, taková ta normální? Určitě ne – většina lidí mého věku byla ve škole. Zcela jistě jsem neměla tolik kamarádů jako mí přátelé, kteří do školy chodili. Na rande jsem nešla až do svých 16. Nechodila jsem na mnoho večírků. Přesto byl můj společenský život bohatý a plný velmi rozličných zkušeností.

Myslím, že pravé svědectví toho, jak svobodné vzdělávání ovlivňuje socializaci jedince, je vidět až v jeho dospělosti. Jaký je můj společenský život nyní?

Mám širokou paletu přátel. Mám hodně kamarádů na divadelní scéně ve Filadelfii. Stejně tak mám mnoho kamarádů mezi muzikanty. Mám mnoho starších přátel díky své práci standardizovaného pacienta (jeden z nich má 60 let a velice rád se chodí bavit a zpívat karaoke). Skoro 7 let mám také úžasného milujícího přítele. Všichni mí současní kamarádi chodili do školy. Takže – myslím si, že se nemůžete dobře socializovat v běžné škole? Vůbec ne, to neříkám. Jen chci poukázat na to, že svobodné vzdělávání poskytuje stejně dobrou základnu pro učení se sociálním dovednostem. Možná až příliš dobrou. Často je vyčerpávající skloubit společenské akce s mými ostatními činnostmi (např. po absolvování společenských událostí čtyři noci za sebou jsem chtěla jeden večer pracovat na novém scénáři … dva mí přátelé chtěli, abych s nimi zašla ven, a já jsem je slušně odmítla. Objevili se u mě doma, že mi tam jen něco nechají. Místo toho mě v pyžamu dotáhli do auta a řekli, že s nimi musím jet tancovat.)

Tví rodiče musí být náboženští podivíni a nechtěli tě učit o evoluci!

Stejně jako ve vzdělání, tak i v navštěvování kostela nám rodiče dali na výběr. Nejdříve jsem několik let do kostela chodila, ale pak zjistila, že to není pro mě. Mí rodiče jsou oba agnostici, ale snažili se nepodstrkovat mi své názory. Do jisté míry to fungovalo… Jsem velmi silná ateistka. Rodiče se vlastně více obávali toho, že mě v naší konzervativní škole budou učit ID (intelligent design). A jestli sdílím jejich ideologii? Povětšinou ano… podobně jako většina dětí. Ale pevně věřím, že jsem ke svým závěrům o náboženství a politice došla sama studiem a zkušenostmi a ne tím, že by mně rodiče vymyli mozek. Ačkoli žádný z nich není křesťan, četla jsem Bibli (i Bhagavad Gita a spoustu historie ostatních náboženství).

Musela jsi to mít ve škole náročné!

Polovinu prvního semestru jsem bláznila. I když byl můj kurz na místní vysoké škole neuvěřitelně snadný, myslela jsem si, že výběrové studium na opravdové vysoké bude náročné. Dřela jsem jak kůň až do podzimních prázdnin a protože jsem byla tak strašně nervózní, v podstatě jsem tou dobou měla hotovu veškerou práci pro celý semestr. Tehdy jsem zabrzdila a zjistila, že to ve skutečnosti náročné není. Škola pro mě byla vlastně velmi snadná.

Ale naučila jsem se toho dost?

Pamatuji si toho spoustu z knihy A Peoples History of the United States, kterou jsem četla jako teenager…ale nepamatuji si nic z toho, co jsem se učila v hodinách historie na vysoké škole. Mé hodiny Anglické literatury byly všechny o utopické a dystopické budoucnosti, ale žádná z mých oblíbených knih (Brave New World, 1984, apod.) se neprobírala. Literatura byla otřesná (v jedné z nich něco o páření ženy s koněm). Profesor filozofie byl silně věřící křesťan a nutil nás napsat esej potvrzující či vyvracející boží existenci. Dal mi dvojku, protože jsem jako argument použila zákon termodynamiky (že energie nemůže být vytvořena ani zničena) a zdůvodnil to tím, že: „Zákon termodynamiky není prokázán. Nemůžete jej tedy použít jako argument.“ Nutno dodat, že jsem s tímto profesorem měla několik ostrých debat, protože jsme se neshodli v podstatě na ničem a já byla jedinou osobou ve třídě, která četla díla téměř všech filozofů, které jsme probírali (a to mnohem dřív, než jsem nastoupila na vysokou) a byla tedy připravena s ním debatovat o mnoha tématech, která nadnesl.

Hodně jsem se toho naučila v dramatických lekcích, které mě zajímaly a měly pro mě praktický význam. Ale zbytek mého formálního vzdělávání sestával z toho, že jsem získávala samé jedničky a procházela všemi testy, nicméně jsem si nezapamatovala nic moc. Myslím, že stejné by to bylo s mým předchozím vzděláváním, kdybych chodila do školy.

Existuje zajisté mnoho dalších otázek, které by měly být zodpovězeny, ale myslím, že prozatím je toho dost. Tak ještě jednou připomínám – mrkněte na má videa, protože se v nich možná věnuji jiným otázkám svobodného vzdělávání, které vás zajímají. Ráda zodpovím otázky v komentářích nebo napíšu další článek, pokud o to bude zájem. Ale teď se musím vrátit ke své práci na scénáři!

Udělala jsem seriál videí, v nichž jsem se věnovala stejným otázkám, na něž budu odpovídat i zde (odkaz vás přesměruje na playlist věnovaný pouze tomuto tématu, ale klidně projděte i ostatní věci, které tam mám, včetně dvou z mých představení, která jsem napsala, režírovala a jejichž jsem byla producentkou tady ve Filadelfii).