Před pár lety jsem se na workshopu nenásilné komunikace potkala s usměvavou Švédkou, která se spokojeností v hlase říkala, že je učitelkou. Dýchly na mě harmonie a klid, které z našeho školství příliš neznám.

Pozvala jsem ji do Čech, aby nás nakazila svým optimismem a porozuměním pro emocionální světy těch druhých. Marianne Gothlin přijela letos v únoru a zanechala po sobě nesmazatelnou stopu.

Na vlastní kůži jsme si všichni mohli prožít, jaké zázraky dokáže nenásilná komunikace.

Vyzkoušeli jsme si jaké to je, když člověk odloží zažité vzorce hodnocení druhých a zahraje si na chvíli na kameramana, který o-b-j-e-k-t-i-v-em své kamery zachytí tak o-b-j-e-k-t-i-v-ně, jak toho je člověk schopen, dění kolem sebe. Přístup se dá úplně stejně využít i pro sledování vnitřní komunikace.

Nedávno jsem si to vyzkoušela. Můj automat mi spustil program, kterým jsem sama sebe zahnala do stresu. Když jsem si uvědomila svou nervozitu, tak jsem se zastavila a pozorovala, co se děje v mojí hlavě. Zachytila jsem jednoduchou myšlenku: „Je toho MOC! NESTÍHÁM!“

Namířila jsem o-b-j-e-k-t-i-v pomyslné kamery na svůj denní plán. Zjistila jsem, že jsem chtěla zvládnout tři věci. Na té první jsem pracovala o hodinu déle, než jsem očekávala. Moje nervozita mi přišla pouze říci, že jsem podcenila čas na první úkol. Jasnost situace mi přinesla klid.

Naše emocionální JÁ je často Popelkou ve světě logiky a racionality. Je to velká škoda, protože právě porozumění tomu, o čem nás naše emoce informují, je důležité pro to, abychom se mezi sebou dokázali skutečně domluvit a abychom v konfliktech objevili příležitosti k rozvoji a posílení našich vztahů.

Porozumění vnitřním motivům našeho chování, světu našich potřeb, které jsou součástí našeho emocionálního JÁ, vrhá zcela nové světlo na životní situace všeho druhu. To, co zpravidla nedokážeme pochopit naší analytickou myslí, kde nám chybí logický důvod pro chování druhé osoby (nebo i pro naše vlastní jednání), má vždy svou jasnou příčinu v našich potřebách.

Marianne nám vyprávěla jeden příběh s malým chlapcem, který zažila v její vlastní škole, kde se využívají principy nenásilné komunikace. Děti v této škole dělají vše společně. Tak také společně před obědem prostírají. Jeden chlapec se této aktivity odmítl zúčastnit. Stál, tvářil se zarputile a nechtěl o tom vůbec mluvit, i když byl ujištěn, že nemusí prostírat.

Marianne zůstala stát a jen ho pozorovala. Nesnažila se hledat racionální důvody jeho chování, vyhnula se vytváření všech domněnek, nijak na něj nenaléhala, jen vnímala a byla otevřená všemu, co mohlo přijít. Po určité době se chlapce zeptala: „Napadá mě, zda to, co teď prožíváš, nemůže nějak souviset s tím, co jsi zažil někdy dřív, než jsi k nám přišel.“

Napětí povolilo a chlapec se rozplakal. Když byl schopen mluvit, vysvětlil jí, že ve škole, kam chodil dříve, bylo prostírání trestem pro ty, kteří se provinili proti školnímu řádu. Rád sportoval a snadno se zapomněl na hřišti. Proto chodil často pozdě do školy a MUSEL pak prostírat za trest.

Marianne chápala příčinu jeho vzdoru. Nikdo nechce dělat něco, co vnímá jako ponižující trest. Nabídla mu pomoc s tím, že společně vysvětlí jeho příběh ostatním dětem a požádají je o shovívavost. Chlapci se výrazně ulevilo. Porozumění jeho emocím a podpora dospělého mu dodaly jistotu. Druhý den děti odsouhlasily pro chlapce výjimku.

Pozoruhodné bylo, že po třech dnech, kdy hoch již nemusel prostírat s ostatními, sám přišel a nabídl svou pomoc. V okamžiku, kdy se mohl skutečně svobodně rozhodnout, měl sám touhu přidat se k ostatním a přispět ke společnému dílu.

Rovnocenný přístup ke všem potřebám nejen dospělých ale i dětí, je jedním z hlavních principů nenásilné komunikace. Je-li uplatňován při výchově dětí doma a ve školách, dochází k výraznému redukování projevů násilí mezi dětmi.

Jednou z našich velmi důležitých potřeb je možnost svobodné volby. Můžeme-li se skutečně svobodně rozhodnout beze strachu z následků, mohou se v našem chování uplatnit i další potřeby, jako například pomoc ostatním nebo touha spolupracovat s ostatními na společné věci.

Marianne vyprávěla také o tom, jak se na její školu dívají ti, kteří jí prošli a dnes jsou již dospělí. Nejvíce oceňují to, že už na střední škole se jim žilo lehčeji a svobodněji. Na rozdíl od svých spolužáků měli totiž jasno v tom, co je baví a kterým směrem se chtějí ubírat. Protože si svou cestu volili svobodně, bylo pro ně přirozené nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Jeden mladý muž to shrnul stručně a jasně: „Vím, kým jsem.“