Vyprávění o tom, kterak nucené školství ke vzdělávání lidi nepřivede, ani když mu navlečeme patery nový sluníčkový šaty.

Škola hrou. Taky jsem to na svý děti zkoušela. A pořád ještě zkouším. Bohužel. A viděla to taky miliónkrát zkoušet jiný. Jenže: Dokud je tahle hra povinná, je to kravina. A kdyby povinná nebyla, nebylo by té nabubřelé a rádoby inovativní školy hrou vůbec třeba. Už zakladatel Summerhillu A.S. Neill kdysi neprosazoval alternativní metody výuky – protože věděl, že pokud se dítě o předmět bude zajímat dobrovolně, žádný zvláštní způsob výuky zkrátka nepotřebuje: „I systém Marie Montessori, dobře známý jako usměrňované hry, je umělým způsobem, jak donutit dítě učit se hrou. Není v něm ani špetka kreativity.”

Děti ve školách nejsou dobrovolně. Jakoukoli dobrovolnost znemožňuje povinná školní docházka. Jestli mi chcete namítnout, že se tam děti někdy i těší, pak vězte, že to bude tím, že jim nic jiného nezbývá – pokud/dokud jsou totiž přirozeně připravené si život užít za všech okolností. Skutečnou podstatu věci, že totiž děti jsou především násilím indoktrinovány a jsou omezena jejich práva plynoucí z LZPS, prostě nezakryje žádné, byť sebedůmyslnější, maskování přívětivými, třeba architektonicky čistě a velkoryse koncipovanými prostory, ani interaktivně vybavenými učebnami, nabitými po strop moderními technologiemi a projektovým vyučováním. A nezakryjí ji dokonce ani sebelaskavěji se tvářící dozorci a manipulátoři, v alternativních školách dnes s oblibou vystupující pod krycím jménem průvodce, či lektor – se svým respektujícím a všeobjímajícím přístupem, slovním hodnocením a tunou další vaty. Naopak. O to větší zákeřnost to ve skutečnosti je.

Já nerada masky, když nevím, že je maškarní. Hru na hru. Předstírání. Nepřijde mi fér, balamutit děti a vykládat jim, že mohou následovat svou přirozenost a přitom jim ani ne za rohem ukázat, co ta jejich přirozenost vlastně (ve světě dospělých) znamená, a jak a za kterými zavřenými dveřmi s ní jedině a správně budou, každý všední den a po mnoho let, nakládat. No. A to je největší poznání, ke kterému jsem zkušenostmi se všemi možnými i nemožnými skvěle alternativními modely výuky, i vlastními zážitky nejen z domácího vzdělávání, dospěla.

Poznala jsem mnoho dětí, které jejich laskaví rodiče, učitelé, či průvodci popletli tak, že si žádného mentálního znásilnění, na rozdíl od alespoň některých dětí v “běžných” školách, kde jsou karty jasně vyložené a nikdo tam žádnou zábavu nepředstírá, ani už vědomi nejsou – ba dokonce jsou mnohdy svým laskavým manipulátorům vděčni (Stockholmský syndrom se tomu říká) a z vděčnosti nad tím, že byly manipulovány laskavě (= nenápadně, protože to je, oč tu běží), uvěří, že tam, kde být musí, být vlastně chtějí. Jsou ochotny plnit úkoly, na jejichž absurditě a zbytečnosti se laskavostí, koncepcí Škola hrou, ani krásně vymalovanou vězeňskou celou nezměnilo nic.

Přijde vám přirovnání k vězení moc dramatické? Chcete mi říct, že ty děti snad mohou kdykoli odejít? Jít si zajezdit na kole, hrát se svou kočkou, stavět bunkry, nebo ukončit docházku do některé z hodin z tak prostého důvodu, jako je fakt, že nejsou spokojeny s její kvalitativní úrovní – stejně, jako bychom to udělali my, dospělí, kdybychom vlezli na osmihodinovou přednášku, která nás bude od první minuty nudit k smrti (školství se prezentuje jako veřejná služba)? No tak. Zmanipulované děti se o tom naučí nepřemýšlet. Naučí se plnit úkoly, aneb opsáno vznešeným eufemismem, přistupovat na návrhy k činnostem. Často díky tomu úplně (a hlavně navždy) ztratí schopnost žít svůj život a rozhodovat o něm samostatně (to se zase jmenuje hospitalismus – těžký deprivační syndrom – a týká se, logicky a bohužel, velké části naší populace).

Ty obsahy, tedy to, co zřejmě ten nejchytřejší z nejchytřejších vymezil jako povinné penzum, se století nemění, maximálně jen stále víc upřesňuje – a nemění se ani to, že účelem je narvat ho do dětí, ať chtějí, nebo nechtějí – hravě, nebo nepokrytě, tedy pod hrozbou trestů, tak jak se praktikuje od časů Marie Terezie a císaře Františka I. Těm alespoň bod za upřímnost. Nešlo jim o nic víc, než, inspirováni pruskou reformou, s prohlášením „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“, nastolit dobu této olbřímí asimilace i u nás. Ke zmatení veřejnosti, že cílem nového školského systému je zvýšení gramotnosti populace, došlo postupně, právě propagandou samotných škol, které (pochopitelně) nemohou samy o sobě tvrdit cokoli nelichotivého – a tak rodiče i žáci nakonec uvěřili. A věří stále.

A i já protáhla své děti vším, na co dokážete v duchu Škola hrou pomyslet, abych se je pokusila „namotivovat“. Heslo číslo jedna: Hlavně zážitkovou metodou. A vážně vím, o čem mluvím. Čili, kdo teď, stejně jako před lety já, vidíte v tomhle přístupu možné řešení všech problémů školství, znáte, nebo jistě poznáte ten pocit zdrcující porážky. Otázka pouze je, zda si ho dokážete připustit: Když naše dítě nebaví hlasité předčítání pro nic a nikoho ze slabikáře, nebo nekonečné sloupečky do zblbnutí se opakujících stereotypních výpočtů, dokážeme to my laskaví dospělí ještě, jaktakž, pochopit. Zažili jsme to, tedy identifikace. Když ale není to stejné dítě na větvi z počítání s běháním po schodech, nebo s korálkovou sadou, nebo z lekce kritického čtení, nebo z běhání po zahradě s planetami naší sluneční soustavy v zachovaných poměrech jejich velikostí kolem jiného dítěte, které mu, stejně naladěno, představuje slunce? A postupně ohrne nos i nad ostatním dokonale připraveným, superzábavným a na maximum interaktivním nabízeným programem, lektorovaným navíc úžasně laskavými a usměvavými lidmi? Pak jde do tuhého. Pozor, přijde pointa. Je to totiž proto, že svět prostě opravdu nefunguje tak, že všechny děti (= lidé) chtějí umět rozpoznávat druhy stromů, nebo motýlů – a jde jen o to, jak jim to naservírovat zábavně.

Takhle nějak vypadá „moderní vzdělávání“: Na začátek projektu myšlenková mapa, dál evokace v podobě důmyslné schovky s hádankou, dokument BBC, montessori vývojová stádia, nebo puzzle, tematická pohádka připravená a rozfázovaná s ohledem na kritické čtení a myšlení, interaktivní procházka s přírodovědcem po lese, odchyt, zkoumání a sběr vzorků, tematické hry a nakonec výstup v podobě zpracovaného pracovního listu, obohacený o pár dokumentujících foteček, směle putujících do portfolia a zde vyčkávajících na vlídného dospělého, kterému, ač snad ho dítě nikdy předtím nevidělo, bude natěšeně dokládat své schopnosti a naby(i)té kompetence. Toť jasně vydařený den plný radostného dovádění, že?

Ne. Jsou na světě i děti (= lidé), které takové potřeby nemají a mít možná celý život nebudou – chtějí stromy a motýly jen tak, třeba mimoděk, při jiných svých hrách, pozorovat a obdivovat, zakomponovat do vlastních příběhů a pak si o nich nechat zdát. Tak jako já. A latinský název, říše, řád, nebo podřád je (a zůstane) jim šumák. Možná nikdy se na botanické zařazení, způsob rozmnožování, nebo fotosyntézu nezeptají. Anebo – ještě hůř – se nezeptají právě proto, že to do nich někdo, na každé vycházce do lesa, bez vyžádání, celý dětství hustil. Ale zase ví třeba jiné skvělé věci, o kterých vy nemáte páru (je známo, že každý totiž považuje za „základní nezbytné znalosti“ právě jen to, co sám umí, či v čem se orientuje). A tak přesto, věřte nevěřte, to můžou být fajn a inteligentní lidé a ne nutně troubové, odsouzení k profesi smutných popelářů, jak nám škola vštěpuje ve snaze odvézt pozornost. Takovým dětem je proto srdečně jedno, jestli jim budete jehličnany vs listnaté stromy předkládat formou her, nebo třiceti lety ochmatané učebnice. Tipnu si, že spíše rozčarování bude na obou stranách tím větší, čím větší bude vynaložená energie na přípravu té které superzábavné lekce – a samozřejmě víra laskavých v laskavou výchovu zároveň upřímnější.

Kdo si myslí, že pokud dáme dětem pseudosvobodu volby – dělej, co dělat chceš (ale podle jistých pravidel a jistým způsobem, samozřejmě!) a ony se okamžitě vášnivě vrhnou na jistě vydařeně ilustrovaná vyjmenovaná slova a zábavnou násobilku a budou se plošně domáhat znalostí o výtrusech hub, anebo chtít odvyprávět podrobnosti z neolitické revoluce, či do nejmenších detailů zmapovat eskapády Alexandra Makedonského, případně mít v malíku mluvnické kategorie a výpočty obvodu, obsahu a objemu jakékoli imaginární skříně, která by se mohla po okolí vyskytnout – ušetřme si čas. Většinu dětí opravdu podobné, někým stokrát předžvýkané, touhy nikdy samy od sebe nepřepadnou.

Většina dětí, pokud by opravdu někdy tu příležitost dostala, dělala by, co je dětem přirozené – tedy si opravdu hrála. Tzn. hrála si podle VLASTNÍCH pravidel, VLASTNÍM způsobem, hry s VLASTNÍM obsahem a VLASTNÍMI výstupy, tedy hry, které by se “povinného základu” pravděpodobně nedotkly – nebo rozhodně ne tak, jak si představujeme a očekáváme. Možná by několik let jezdili na kole (aniž by se pídili po historických souvislostech vzniku toho skvělého vynálezu). Nebo si hráli s nalezeným koťátkem (aniž by projevili sebemenší zájem o skladbu jeho buněk). Nebo stavěli bunkry (aniž by se přišli zeptat na vzorečky všech nezbytných výpočtů kvůli akurátnímu použití nutného materiálu). A přesto by se nestalo, že by z nich v dospělosti byli negramoté – protože učení se je vrozený, k přežití nezbytný předpoklad, integrovaný přírodními zákony do všech živých (nejen) lidí. Stejně jako dýchání. Které kdyby se, mimochodem, začalo vyučovat na školách, mělo by stejný efekt – začali bychom k němu mít odpor, přestali ho dělat tak nějak přirozeně a z vlastní vnitřní motivace a bloudili bychom světem hromadně přidušeni.

To ale laskavý dospělý, mající v rukou zbraň hromadného ničení, zvanou Škola hrou, neřeší, že? Ani to, že by si třeba to dítě (=člověk), až bude mít jednou potřebu, pro něj nutné a aktuální informace osvojilo i bez něj, navíc snáz, samozřejměji a přirozeně efektivněji, než pomocí komplikovaně křečovitého, deset let trvajícího, tajtrlíkování ve Škole hrou.

Kdo z učitelů si řekl: “Vzdělávání se je ta nejkrásnější věc. Dokud ale děti ve školách nebudou dobrovolně, nechci s tím mít nic společného a nehodlám se toho účastnit!”? Můj bývalý kolega ze SvobodaUčení.cz, který je autorem výroku. A já taky. Jenže. I já jsem zajatcem a mám nad sebou svý bachaře. A na vzpouru otroků, jak se tak rozhlížím, to zatím nevypadá. A tak jdu a taky dělám tuhle zábavu. Povinnost mě připravila o všechnu radost. Stejně jako ty děti. Tak už aspoň nic nepředstírám. Mluvíme o tom. Mluvíme o dospělých, kteří navlékli masku laskavosti a postavili krásně barevné kulisy s klamavým reklamním sloganem Tady chcete svobodně být (namísto pravdivého Nápravné zařízení vyšší třídy s vkusně upravenou předzahrádkou), aby jejich pomocí dosáhli tvrdě svého. Dospělí, kteří maskou laskavosti a překrásnými školními schody, které jsou tak široké, že se na nich dá dělat i leccos jiného, než jen po nich chodit, uleví svému svědomí a schovají za ni bezbolestně i vlastní pochyby. Neboť kdo je laskavý, tomu se těžko dokazuje zlý úmysl a špatně něco vyčítá.

Ale je to dobrá taktika, to musím uznat. Hodně tu kejdu osladit, aby to zas někdo baštil. Protože starý postupy čím dál víc nefungují. Konec. Že to nefunguje celý – a ty krásný nový domy plný vytlemenejch vlídnejch lidiček jsou jen past, protože jediným cílem zůstává: Převychovat! – to je smutně smutnej fakt.

Uniformita je šedá a je k pláči. Znamená stagnaci a vymírání. A z těch, co se narodili barevní, dělá nemocné (no, a o tom, jak v českých dětských psychiatrických nemocnicích tvoří více, než šedesát procent veškeré dětské klientely ti, co jsou zavření za „poruchy učení“ a jsou na mnoho let zdrogovávaní právě především za účelem udržení v lavici, o tom vám napíšu zase někdy příště).

Zdroj citace.