Více času ve škole není odpověď.

Kamkoli se dnes podíváme, vidíme odborníky a politiky argumentující ve prospěch restriktivnější školní výuky. Oni samozřejmě nepoužívají termín „restriktivní“, ale svými slovy myslí v podstatě totéž. Chtějí více standardizovaných testů, domácích úkolů, dozoru, delší školní dny, rozsáhlejší školní roky a více sankcí vůči dětem, jež vyrazí na jedno či dvoudenní rodinnou dovolenou. Vzdělávání představuje oblast, v níž se politici z hlavních stran a z každé úrovně státního aparátu shodnou. Více školní výuky nebo přísnější vyučování je lepší, než méně školní výuky nebo volnější vyučování.

„Školní výuka“ a „vzdělávání“ (které je v současné době často synonymem školní výuky) jsou výrazy mající okolo sebe svatozář. Jsou a priori dobré; běžně slýchaná logika pokládá všechny důkazy proti rozšiřování školní výuky za irelevantní. Když děti nabývají nové znalosti, děkujeme školám. Pokud mají s učením problém, docházíme k závěru, že potřebují více školní výuky. Pokud se ekonomice nedaří, musí být na vině nedostatek úsilí směřující do škol. Jestliže se ekonomice daří, potvrzuje se tím hodnota školní výuky a nabádá se k jejímu rozšiřování. Když se lidské vědomosti rozšiřují stále rychlejším tempem, studenti se musí učit více předmětů. Pokud současný svět vyžaduje kritické myšlení, je nutné jej přidat do dlouhého seznamu vyučovaných a testovaných věcí. Pokud jsme přesvědčeni, že lidské bytosti mají „více typů inteligence“, považujeme za potřebné je vyjmenovat a vyučovat každou inteligenci zvlášť.[1] Jestliže si ceníme rovnosti, musíme věřit v nutnost všech žáků studovat stejné osnovy a psát shodné testy, abychom je mohli udělat rovnými (a tím zapomenout na myšlenku našich demokratických zakladatelů, že lidé mohou být rozdílní, přesto si v hodnotě rovni).

Co se stalo s myšlenkou, že děti se učí hraním a zkoumáním? Každá seriózní psychologická teorie učení, od Piageta dále, vysvětluje učení jako aktivní proces kontrolovaný tím, kdo se učí, a motivovaný zvídavostí. Pedagogové sice o těchto teoriích neustále mluví, ale následně vytvářejí školy, které zabraňují sebe-řízeným hrám a zkoumání. Každý z nás si při zastavení a zamyšlení uvědomí, že nejdůležitější životní lekce jsme se nenaučili ve školce, ani později ve školních lavicích. Důležité životní zkušenosti jsme nabrali, když jsme si dopřáli luxus následovat své vlastní zájmy a své motivy hrát si, plně a hluboce. Díky těmto prostředkům jsme získali schopnosti, hodnoty, myšlenky a informace, které nám zůstanou po celý život, ne pouze do dalšího testu. Možná nejdůležitější z nich je objevení našich zálib, což představuje první krok k nalezení uspokojující kariéry.

Kdykoli přidáme další hodinu k času, který musí děti strávit ve škole nebo plněním domácích úkolů, a vždy, když je nutíme nebo přemlouváme k další aktivitě nad rámec školních osnov vymýšlených dospělými, ochuzujeme je o příležitosti hrát si, prozkoumávat, uvažovat a prožívat radosti i frustrace řízení sebe sama. S každým dalším omezením zarážíme do školního systému klín stále hlouběji, čímž odrazujeme více a více mladých lidí, kteří nemohou nebo nechtějí tato omezení přijmout. Především u chlapců se zvyšuje neochota uznat omezení svobody ve školách a také stále častěji různými způsoby školu nedokončují.

Učím již dlouhou dobu na výběrové univerzitě. Studenti ke mně přicházejí s vynikajícím průměrem známek ze střední školy, přitom o vystudovaných předmětech mnoho nevědí. Získali dobré známky svou bystrostí a motivací dostat se do popředí standardními postupy. Přišli na způsob vedoucí k získání vysokých hodnocení a řídili se jím. Zjistili, jak dobře napsat testy, aniž by o daném předmětu příliš věděli. Naučili se udržet informace pouze do doby psaní testu a ve formě, jakou vyučující požadoval.

Nemám problém s tím, že studenti přicházejí do mých kurzů bez dostatečných znalostí. Je jednoduché si informace vyhledat a doplnit. Pokud studenti potřebují znát pozadí k mým přednáškám nebo knihám, které právě čtou, mohou se zeptat nebo si danou věc najít. Pouze cítím lítost nad jejich promrhaným časem stráveným ve škole. Mohli na tom být mnohem lépe, kdyby si hráli a následovali své vlastní zájmy. Pokud by to udělali, studenti zapisující se na můj kurz by měli pro své rozhodnutí dobrý důvod a ostatní by měli dobré důvody pro zvolení jiné cesty. Studenti, kteří prozkoumávali své zájmy a na vysoké škole je následují, jsou vzácní a úchvatní; svůj první rok na univerzitě nepovažují za pouhý 13. ročník.[2]

Setkávám se též se studenty středních škol. Někteří jsou „dobrými studenty“ a někteří ne. Vypozoroval jsem, že obě skupiny jsou vůči škole stejně cynické. „Dobří studenti“ možná svůj cynismus nerozpoznají nebo ho jako takový neidentifikují, ale zřetelně tam je. Projevuje se v každé zkratce, kterou se snaží jít kvůli získání dobré známky, a také vždy, když žádají o pomoc a říkají: „Ale já tomu nepotřebuji rozumět, stačí mi pouze znát správnou odpověď.“

Mohli bychom zlepšit nejenom život dětí, ale i vzdělávání jako takové, a přitom výrazně snížit náklady oproti současnému systému, kdybychom vybudovali prostředí, kde si děti mohou bezpečně hrát, volně komunikovat s ostatními a následovat své vlastní zájmy. Jsem si tím jist, neboť jsem to viděl na vlastní oči a v následujících esejích vám o svých pozorováních něco povím.

Začal jsem psát tento nový blog – Freedom to Learn – z důvodu nespokojenosti se stavem vzdělávání a kvůli faktu, že děti mají čím dál méně příležitostí „jen tak“ si hrát a prozkoumávat. Působím jako profesor evoluční a vývojové psychologie a mojí specializací jsou přirozené způsoby učení dětí a dospělých. V úvodu, který právě čtete, jsem představil svůj názor. V následujících dílech mám v úmyslu podpořit svůj postoj esejemi zaměřenými na následující otázky:

• Proč jsou lidské bytosti ze všech zvířat nejhravější?
• Co znamená výrok, že hravá mysl je myslí připravenou pro učení?
• Představuje hra protiklad práce? (V jakém smyslu ano a v jakém ne?)
• Jaký je evoluční smysl zvídavosti?
• Co se děje se zvídavostí, když děti rostou?
• Co znamená, jestliže děti a dospívající řeknou: „Nudím se“?
• Jaký je význam volného věkového míšení z hlediska dětského učení?
• Potřebují děti strukturu? (Samozřejmě, že potřebují, ale jakou?)
• Za jakých podmínek se mladí lidé přirozeně vzdělávají, a to bez donucení nebo přemlouvání?
• Co by mělo znamenat, když se řekne „je dobře vzdělaný“?
• Jaká je správná role dospělých při vzdělávání dětí?
• Jaká rizika jsou neodmyslitelně spjata se snahou ochránit děti před nebezpečím?
• Proč pociťujeme touhu kontrolovat vzdělávání dětí?
• Proč současné školy vypadají tak, jak vypadají? (Odpověď najdeme v historii.)
• Proč liberální reformy vzdělávání většinou selhávají?
• Jaký typ disciplíny je potřebný pro práci a kariéru a jak lze tuto disciplínu získat?
• Jaký je smysl svobody a proč o ni usilujeme?

Zůstaňte na příjmu a zapojte se do diskuze. Snad se mi podaří vás přesvědčit, že mé názory nejsou pouhým idealismem. Budeme mluvit o reálných lidech, reálných školách a výsledcích systematického empirického výzkumu.