Teprve nedávno mi došlo, jak často slýchám od nejrůznějších lidí jednu hlášku.
Vlastně takovou dokola stejnou reakci na to, když člověk zjistí, že o něčem ví málo nebo třeba vůbec nic a má pocit, že by to vědět měl.
Týká se to konkrétních oblastí, kterým se na základní škole říká předměty.

Například minulý týden jsem se bavila s kamarádem, který se v diskusi o ponorkách zastavil a říká: „Tyjo, tak to nevím, to jsem asi ve škole zase nedával pozor.“

Hodně lidí takhle reaguje. Moc jsem se nad tím nezastavovala, brala jsem to vždy jako typickou řečnickou frázi. Většinou jsem se ani nezeptala, proč nedávali pozor. Nevěnovala jsem se tomu, ale ta reakce mě zaujala. Až teprve nedávno při pokecu s kamarádem mi došlo, že by to možná nějaké to „pitvání“ sneslo.

O co mi jde? Jednoduše o to, proč si automaticky bereme vinu na sebe? Co když to byl tak nudný a nezáživný výklad, že jsme prostě neudrželi pozornost? Nebo předmět učil učitel, který učit neuměl, a tak není divu, že z jeho hodin nic nevíme?

Pokud jde o fyziku, také bych si moc nepokecala. A vím docela přesně proč jsem tehdy ve škole měla hlavu úplně někde jinde. Učitelka nám to vykládala tak strohým a nenázorným způsobem, že by Komenský fakt čuměl. Pak nám nadiktovala vzorečky s tím, že příště se z nich bude psát písemka na známky, takže naučit – tedy přesněji namemorovat.

Memorování je způsob učení, při kterém jde o to, nacpat si do hlavy určité informace bez širšího kontextu neboli porozumění těmto informacím v širších souvislostech.
To má za následek, že namemorované informace si zapamatujeme jen na krátkou dobu, většinou než napíšeme nějaký ten test nebo je „vyblejeme“ u zkoušky. Poté získané informace většinou ihned zapomínáme. Výsledek je ten, že máme jedničku v žákajdě, ale pusto prázdno v hlavě. Vyloženě efektivní učení, jen co je pravda…

Proč jsem uvedla Komenského? Protože pokud by po nudné hodině fyziky následoval dějepis a zrovna by se probírala bezpochyby historicky významná osobnost Jana Amose Komenského, pravděpodobně by se k nám dostala informace o jedné z jeho hlavních zásad vzdělávání – zásada názornosti. Jinak řečeno neučit se zpaměti něco, čemu nerozumíme.
V horším případě by toto ani nezaznělo a místo toho bychom si do sešitu s narýsovanými okraji psali datum jeho narození, datum vydání jeho knih a samozřejmě datum jeho úmrtí. A do příště namemorovat na známky.

Abych se vrátila k původní myšlence. Existuje tady nějaká automatická, naučená reakce na to, když zjistíme nějaké své mezery ve vzdělání, které považujeme za základní a řadíme je do období základní školy.
Ta reakce je pocit vlastní chyby. „Nedával jsem tehdy pozor, můžu si za to sám, že to ted‘ nevím.“
Takhle to na mě vždycky působí, nemůžu si pomoct.
Samozřejmě znám i lidi, kteří místo toho řeknou něco jako „Tak tohle nevim, pač na fyziku jsme měli učitelku, která na nás byla tak nepříjemná, že jsem si radši pod lavicí prohlížel časák.“ Anebo „Tohle jsem věděl, ale hned po zkoušce jsem to zapoměl.“ Typický důsledek memorování.

Nechci tady dělat žádné závěry, ale nevyhnu se pocitu, že tahle automatická a tolik častá odpověd’ směřující k vlastní nedostatečnosti a selhání pramení pořád z toho samého vzorce.
Vzorce, které nám většinové školy instalují do hlav hned poté, co do nich povinně nastoupíme.

Učitel je něco jako bůh. Učitel ví jak učit, protože to je učitel. Má na to papír a tam je to černé na bílém.
Učiteli se nic nezpochybňuje, je totiž neomylný.
Učitel má něco jako patent na rozum. A i kdyby se mýlil, tak je lepší mu to neříkat. Mohl by si na nás zasednout a to by pak bylo ještě horší, než nuda o hodině. Víc by si nás všímal a kdyby chtěl, na něčem nás prostě nachytal. A poznámka v žákajdě by nejspíš byla pruda doma, takže jednoznačně strategičtější je mlčet a myslet si své…

A právě toto je podle mého názoru hlavní příčinou našeho automaticky nekritického pohledu na to, jak to tehdy v té škole doopravdy bylo, když jsme nedávali pozor.

Z určitého úhlu pohledu se může jevit toto moje „pitvání“ a „slovíčkaření“ nepodstatné a zbytečné. Já jsem ale přesvědčena, že naopak. Je to sice detail, ale důležitý. Detail, který má své místo v mozaice, kterou bych nazvala „školní indoktrinace“.
Nekritické uctívání formálních autorit je totiž doktrína, kterou nás školy učí. A to v každé době.

Vzorec, kterého se můžeme sice zbavit a neuznávat ho, ale evidentně ne beze zbytku.
Ta naučená reakce, o které tady píšu, je třeba nějaký mini pozůstatek považovaný už jen za úsměvnou řečnickou frázi.

Podle mě však ukazuje na další z paradigmat, které by stálo za to změnit.

Jaký na to máte názor vy?
Také se setkáváte s větou „to nevím, to jsem zrovna ve škole nedával pozor.“?