Pohled na současné a rozmanité definice „svobody” v sebeřízeném vzdělávání, jejich historické kořeny a jejich souvislost s politickými ideologiemi.

Na titulní stránce kalendáře Anarchist Free Space and Free Skool (AFS) v Torontu pro rok 1999 je uvedeno:

Vzdělávání je politický akt. Prohlubováním našeho uvědomění si sebe sama i světa kolem nás, sdílením dovedností a vyměňováním zkušeností v rovnostářském a nehierarchickém prostředí bez předsudků totiž vyzýváme na souboj utlačující zvyky a rozšiřujeme své vnímání alternativ k nerovnostem kapitalistické společnosti.[1]

Když jsem si tyto řádky četl před lety poprvé, začal jsem znovu přemýšlet o své vlastní práci s mladými lidmi v sebeřízeném prostředí, kde jsme byli, a pomalu jsem si uvědomil, že nejsem učitel, ale spíš obhájce práv mladých lidí. Obrovský význam tohoto rozpoznání a to, jak to formovalo mou práci s mladými lidmi, je pro mě stále překvapující a mohl by být k užitku ostatním.  

Všiml jsem si, že je to pravdou pro mnoho z nás, kteří jsme nějakým způsobem zavadili o sebeřízené vzdělávání. Od začátku nebylo mým záměrem změnit svět nebo zpochybňovat politiku společnosti. Zkrátka jsem byl jen nešťastný ze svých vlastních školních zážitků a nechtěl jsem to stejné ani žádnou z dostupných alternativ pro svoje děti nebo děti, se kterými jsem pracoval ve školách. Když jsem otevřel svobodnou školu a později pozoroval vlastní děti, jak si samy řídí své vzdělávání, začal jsem chápat, že mé rozhodnutí bylo radikální nejen v přístupu ke vzdělávání, ale i politicky. Abych to objasnil, hovořím o politické ideologii, kterou Wikipedia definuje takto:

určitá sada etických ideí, principů, doktrín, mýtů nebo symbolů společenského hnutí, instituce, třídy nebo velké skupiny, která vysvětluje, jak by společnost měla fungovat, a nabízí některé politické a kulturní plány pro určitý společenský pořádek. Politická ideologie se silně zabývá rozdělováním moci a jakým způsobem by měla být užita… Politické ideologie mají dva rozměry: (1) cíle: jak by společnost měla být organizovaná; a (2) metody: nejvhodnější způsob dosažení tohoto cíle.[2]

Na začátku jsem zjistil a pochopil, že klasické povinné vzdělávání v USA bylo do dnešního stavu formováno bohatými filantropy sledující osobní, politické a finanční zisky. Částečně jsem tomu porozuměl i díky čtení knihy „An Underground History of American Education” (Skryté dějiny amerického školství, pozn. překl.) autora Johna Taylora Gatto. Píše:

Nucené vzdělávání vyvstalo z nové logiky průmyslové doby – logiky vnucené lidstvu érou fosilních paliv a vysokorychlostních strojů…

Po občanské válce byly mezi severovýchodní politickou, podnikatelskou a univerzitní elitou zahájeny vážné diskuse o utopické analýze, v které se spekulovalo o možnosti izolovat děti v uzavřených místech, kde by mohly být vystaveny záměrným formovacím postupům. Tyto rozhovory byly inspirovány rostoucím přesvědčením, že potenciál produkce průmyslové výroby závislé na uhlí je bez limitů…

Povinná školní docházka byla tím lékem, který přiměje celou populaci k souhlasu s těmito plány tak, aby lidé mohli být považováni za „lidské zdroje“ a řízeni jako „pracovní síla“.[3]

Protože se můj článek týká konkrétně politiky sebeřízeného vzdělávání, nebudu pokračovat v podrobném rozboru klasického vzdělávání, ale namísto toho budu rozebírat politiku sebeřízeného vzdělávání založeného na důvěře. 

 

Přehled historie politiky sebeřízeného vzdělávání

Abychom byli schopni porozumět, rozebírat a praktikovat současné metody, považuji za nezbytné vrátit se zpět ke kořenům vzniku sebeřízeného vzdělávání.[4] Hodně z historie jsem probíral v mém předchozím článku v Tipping Points, a tak se zkusím jen letmo dotknout důležitých bodů. 

Zdaleka nejvýznamnějším hnutím v USA byla „Free School Movement” (hnutí za svobodné školy, pozn. překl.) v šedesátých a sedmdesátých letech, zpočátku inspirované knihou z roku 1960 od A.S. Neilla „Summerhill, A Radical Approach to Child Rearing” (Summerhill, radikální přístup k výchově dětí, pozn. překl.). Sám Neill odmítal připustit, aby škola Summerhill souvisela s politikou či byla zapojena do politické propagandy. „Ideální je žádná propaganda ve škole. Mnoho socialistických a komunistických učitelů by se do toho asi nepustilo… Já trvám na tom, aby tam nebyla propaganda žádného druhu.”[5] Bez ohledu na to byla škola Britským úřadem pro standardní vzdělávání[6] pokládána za hrozbu a spolu s politicky motivovaným protispolečenským hnutím přímo inspirovala otevření více než šesti set škol v USA za méně než deset let[7].

Většina svobodných škol v USA ovšem také byla ve stejné dekádě zrušena, nebyly schopny ustát obrat ke konzervatismu. Jedna ze škol, které samozřejmě přežily, byla Sudbury Valley ve Framinghamu ve státě  Massachusetts. Tato škola byla také ovlivněna Neillem, ale rozhodla se zrevidovat, jak je v ní sebeřízené vzdělávání praktikováno. A samozřejmě sama Sudbury Valley inspirovala mnoho dalších sebeřízených škol a center. 

„Modern schools” (moderní školy, pozn. překl.) byly pravděpodobně inspirovány tím nejvíc zpolitizovaným ředitelem svobodné školy v historii, Francesco Ferrerem i Guardiem, který otevřel první moderní školu Escuela Moderna v Barceloně v roce 1901. Během několika let vzniklo v Barceloně a okolí přes dalších čtyřicet škol, které vycházely z Ferrerovy školy a také jeho knih. V roce 1909 byl Ferrer falešně obviněn Španělskou vládou z vedení vzpoury proti armádě a z pokusu o vraždu krále. Popravčí četa ho bez soudu popravila. Více o historii moderního školství naleznete zde.  

Elizabeth Ferm a její manžel Alexis otevřeli v roce 1898 v dělnické čtvrti New Rochelle v New Yorku „Children’s playhouse” (dětská herna, pozn. překl.). V roce 1901 se přesunula do Brooklynu a nakonec si našla cestu na Manhattan. Manželé zápasili s potížemi udržet školu otevřenou pro rodiny z dělnické třídy, ale kvůli nedostatku finančních prostředků byla roku 1913 uzavřena[8]. Pár se později přestěhoval a provozoval v New Jersey „Stelton Modern School” (Steltonská moderní škola, pozn. překl.), anarchistickou kolonii a školu. Dodnes platí, že hnutí „Moderní škola” bylo se svými anarchistickými školami rozrůstajícími se po celých Spojených státech i v zahraničí zhruba přes deset let druhým největším hnutím za sebeřízené vzdělávání v USA. Škola Stelton byla nejdéle fungující z těchto škol, přeživší až do konce druhé světové války[9]. Tento způsob vzdělávání byl pak zcela zapomenut. Z části proto, že radikální anarchistické názory ho učinily cílem „Second Red Scare” (Druhá rudá panika, viz Mccarthismus, pozn. překl.). 

Další začali svou práci v oblasti sebeřízeného vzdělávání jako politický akt proti státu nebo z toho přinejmenším byli obviňováni. Například „Yasnaya Polyana” sebeřízená „rolnická” škola Lva Nikolajeviče Tolstoje, otevřená roku 1860 v Tule v Rusku, neměla dlouhého trvání[10]. Tolstoj, samozvaný anarchista, byl podezříván, že je revolucionářem; jeho škola a domov byly prohledány a škola uzavřena dva roky po svém vzniku[11]. 

Friedrich Froebel, známý zakladatel konceptu mateřských škol, také měl politické problémy, když byly jeho školy v Prusku zakázány pro „podkopávání tradičních hodnot šířením atheismu a socialismu.”[12] Froebelův model prolínání hry a socializace měl velký vliv na mnohé, včetně Elizabeth Ferm a také amerických transcendentalistů A. Bronsona Alcotta a Elizabeth Palmer Peabody, kteří v roce 1834 otevřeli „The temple School” (klášterní školu, pozn. překl.), první svobodnou školu v Bostonu[13]. Zajímavé je, že Elizabeth později byla tím, kdo otevřel první mateřskou školu (školku) v celých Spojených státech[14]. 

Hnutí za občanská práva dalo vzniknout „Freedom Schools” (svobodné školy, pozn. překl.) Charlese Cobba, z nichž první otevřela v roce 1964. Tyto školy byly reakcí na nerovnost a pokračující segregaci černochů a bělochů ve veřejných školách v USA, navzdory prohlášení Nejvyššího soudu, že je to protiústavní, vydaném o deset let dříve v případu pana Browna vs. Školská rada. Program „byl koncipován tak, aby připravil Afroameričany zbavené volebního práva, aby se stali aktivními politickými činiteli a měli na zřeteli své vlastní zájmy” a jako součást „dlouhého boje za svobodu, volební právo a kvalitní vzdělávání v USA.”[15] Více o historii rasové spravedlnosti v oblasti sebeřízeného vzdělávání si můžete přečíst zde. 

Toto jsou kořeny, ze kterých současné modely sebeřízeného vzdělávání vycházejí. Všimněte si, jak i tato velmi stručná historie sebeřízeného vzdělávání zřetelně ukazuje socialisty, anarchisty a liberály jako vyvrhele v očích státu a konvenční společnosti. Ačkoli sebeřízené vzdělávání skutečně má nepolitické kořeny ve společenstvích lovců a sběračů[16], najednou přišla průmyslová éra a státy všude na světě začaly vynucovat povinné vzdělávání, a sebeřízené vzdělávání získalo i nový politický význam. 

 

Politika sebeřízeného vzdělávání dnes

Trvalo mi roky a roky, než jsem začal rozumět rozdílům v praktikování sebeřízeného vzdělávání, jejich významu a jejich vzájemným vztahům. Tyto modely lze obecně zařadit do tří kategorií, které mají do nějaké míry odpovídající politické ideologie:

Svoboda se zaměřením na autonomii

Pro některé z těch, kdo praktikují sebeřízené vzdělávání, definice svobody začíná a končí autonomií jedince. Zatímco může být skupinová spolupráce nezbytná, aby toho bylo dosaženo, konečným cílem je ochránit svobodu jedince. To koresponduje s politickou ideologií libertariánství, které je definováno jako hledání „maximální politické svobody a autonomie, s důrazem na svobodu volby, dobrovolné sdružování a vlastní úsudek jedince.”[17] Pokud se jedná o sebeřízené vzdělávání, znamená to ve společnosti upřednostňovat potřeby jedince. Tímto způsobem jednotlivec žije a učí se sám, dokud nevyhledá druhé nebo než se dostane do konfliktu, což by následně mělo být vyřešeno způsobem, který je danému jednotlivci nejbližší. 

Svoboda se zaměřením na společnost

Pro jiné začíná emancipace spoluprací, a důraz vůbec není kladen na jedince, ale na společenskou rovnost. Svoboda je společně budována a udržována. Toto dobře koresponduje s ideologií socialismu, definovaném jako „doktrína, která volá spíše po veřejném než soukromém vlastnictví nebo kontrole území a přírodních zdrojů. Socialistickým pohledem jedinci nežijí ani nepracují v izolaci, ale spolupracují jeden s druhým.”[18] Vzhledem k sebeřízenému vzdělávání to znamená upřednostňovat spolupráci a společenský pocit sounáležitosti, cílit na vytvoření rovnosti a harmonie, skrze kterou jedinec může najít svou vlastní nezávislost. 

Autonomie prostřednictvím vzájemné pomoci

A pro další svoboda začíná u jedince, ale jedinec může být svobodný jedině tehdy, když ani ostatní nejsou utlačováni. Důraz je kladen na jedince neustále usilujícího o vlastní svobodu, který zároveň podporuje ostatní členy komunity v jejich vlastní snaze se osvobodit. Cílem je spravedlnost, udržení svobody v rovnováze. To dobře zapadá do ideologie anarchismu, který je vysvětlován jako „proces, v němž je autorita a dominance nahrazena nehierarchickými, horizontálními strukturami, s dobrovolnými interakcemi mezi lidmi”[19]. S ohledem na sebeřízené vzdělávání to znamená upřednostňovat dobrovolný kolektiv svobodných jedinců, kteří souhlasili, že se budou vzájemně starat o spravedlnost a sebeurčení. 

Zástupci všech tří kategorií sdílí důvěru v jedince a konečný cíl osvobození. Co je ale rozděluje, jsou jejich metody, jak cíle dosahovat a co pro ně to „osvobození“ znamená. Ačkoli skutečně doufám, že odlišné filosofie mohou najít způsob, jak se propojit, domnívám se, že je také extrémně důležité pochopit a jasně komunikovat rozdíly v tom, z čeho vycházíme a čím se zabýváme. Mít jasno v lišících se definicích svobody a schopnost to jasně sdělit pomáhá vytvořit silnější vazby uvnitř našeho spojenectví. 

Vytvořil jsem následující diagram, jako vizuální pomůcku k porozumění mnoha rozmanitým metodám sebeřízeného vzdělávání, v čem jsou si podobné a v čem se liší, jak vnímání „svobody” souvisí s politickou ideologií. Spojuje je, že vycházejí z důvěry, což je v kontrastu s modelem založeném na strachu, který je ve vrchní části diagramu. Tento diagram se nesnaží nikoho nálepkovat politickou příslušností, jako spíš poskytnout širší porozumění, kde se které metody nachází na spektru definic a metodologií svobody a vzdělání jako politického aktu.

Diagram by Alexander Khost

Vysvětlivky:

Fear Based Models [Model založený na strachu]

Conservativism [konzervatismus], Authoratarian [autoritářství], 

Moderatism [umírněný střed], Permissiveness [liberálnost], Liberalism [liberalismus]

Military Schools [vojenské školy], Prepatory Schools [přípravné školy –  nezávislé placené školy ve Velké Británii, které připravují děti na jednotné přijímací zkoušky s cílem zajistit jim místo na jedné z anglických veřejných škol, pozn. překl.], Charter Schools [charterové školy – školy zejména ve Spojených státech, které jsou financovány z veřejných zdrojů, ale fungují nezávisle, pozn. překl.], Public Schools [veřejné školy], Montessori Schools [Montessori školy], Waldorf Schools [Waldorfské školy], Progressive Schools [progresivní školy], Democratic Schools [demokratické školy];

Trust Based Models [Model založený na důvěře]

Libertarianism [libertarianismus], Autonomy [autonomie], Anarchism [anarchie], Mutual Aid [vzájemná pomoc], Socialism [socialismus]

Sudbury Schools [Sudbury školy], „Self-Governed” Unschoolers [sebeřízení unschooleři], Liberated Learners [libertariánští studenti], Agile Learning Centers [centra pro učení dovedností], Free Skools [svobodné školy], Modern Schools [moderní školy], „Decolonizing” Unschoolers [osvobození unschooleři], Summerhill [škola Summerhill], Free Schools [svobodné školy], „Communal” Unschoolers [komunitní unschooleři];

Jelikož svoboda je založená na důvěře, omezování svobody začíná strachem a kontrolou. Z tohoto důvodu jsem jednoduše rozdělil tyto dvě ústřední filosofie do kategorií „založeno na strachu“ a „založeno na důvěře“. Vzdělávání založené na strachu je nad rámec zaměření tohoto článku (více můžete najít v tomto excelentním článku). Každopádně se chci krátce dotknout toho, proč jsou v této kategorii demokratické školy. Povšimněte si, že svobodné školy jsou v kategorii „založeno na důvěře“ a většina svobodných škol je zároveň demokratická. Nicméně i ve školách založených na strachu je možné rozhodovat demokraticky (např. „Hlasujte, jestli budeme nejprve studovat Nil nebo pyramidy…“). Ten rozdíl není vždy jasný a dříve mi působil v mých výzkumech mnoho zmatku, obzvlášť při mých cestách do Evropy, kde jsem zjistil, že navštívit „demokratickou“ školu nutně neznamenalo, že jsem mohl zároveň očekávat i sebeřízené vzdělávání. Je taky důležité poznamenat, že často (ale ne vždycky) to neznamenalo, že učitelé nemají o sebeřízené vzdělávání zájem. Většinou byli svázáni zákony, které sebeřízené vzdělávání činí nelegálním v zemích jako je třeba Řecko, Turecko či Německo. Naopak ve Spojených státech může být viděno osvojení demokratického vzdělávání i v rámci běžných škol a trendech třídních setkání i práce organizací jako třeba Institut pro demokratické vzdělávání v Americe (IDEA). 

Na diagramu škol založených na důvěře může být nejpozoruhodnější, že jsem umístil unschooling pod všechny tři politické ideologie. Unschooling je určitě způsob sebeřízeného vzdělávání, který jde nejobtížněji definovat, vzhledem k tomu, že je volbou z mnoha odlišných důvodů a realizován mnoha různými způsoby. Rozdělil jsem ho do tří základních podkategorií.

• „Self-Governed” Unschoolers (Sebeřízení unschooleři) pod libertariánskou nálepkou jsou obecně ti, kteří hledají nezávislost od institucionalizace. Tyto rodiny jsou zaměřeny na osvobození vzdělávajících se. Zatímco mohou být součástí nějakého kolektivu nebo se vzdělávat na rozmanitých místech, v zásadě je jejich záměrem vlastní svoboda a učení, nikoli blaho nějakého kolektivu nebo skupiny, které mohou být dočasně součástí. 
• „Decolonizing” Unschoolers (Osvobození unschooleři) jsou nejlépe popsáni Zakiyyou Ismail, která jednoduše napsala: „Jde o vystoupení z utlačovatelského systému a vstoupení do systému svobodného.“[20] Pro tyto unschoolery to není jen o nezávislosti jejich vlastního učení; je to také o zrušení represivního systému klasického vzdělávání ve snaze vytvořit spravedlivý svět, a tak tento model zapadá dobře pod anarchistickou nálepku. 
• „Communal” Unschoolers (Komunitní unschooleři) je přiznávám výraz, který jsem si vymyslel hlavně pro objasnění a vyjádření rozdílu v tomto diagramu. Nicméně toto je velmi skutečný druh unschoolingu, druh, na který narážím při své práci nejčastěji. Komunitní unschooleři jsou rodiny, kde se vzdělává kolektivně, aby to bylo dostupné pro každou jednotlivou rodinu. Spoléhají se jeden na druhého a investují do toho, aby se každý mohl vzdělávat sebeřízeně. Proto tento model pasuje nejlépe pod nálepku socialismu.

Co se týče škol a center, umístil jsem Sudbury školy a „Liberated Learners“ (osvobozené studenty) pod libertariánství. Ti jsou zde zahrnuti ze stejného důvodu, jaký jsem uvedl výše pro sebeřízené unschoolery. Sudbury školy jsou sice komunitní, ale jejich standard, že dospělí dětem nic nenavrhují, a pravidlo, že se rodiče nezapojují, jsou v souladu s představou o vzdělávání založeném primárně na potřebách jedince. Struktura jejich školních schůzí a soudní výbor zrcadlí libertariánskou myšlenku, že vedení je nezbytné, ale mělo by být tak malé, jak je potřeba pro zachování autonomie. 

Na druhé straně spektra jsem uvedl „Free Schools” (svobodné školy) a školu Summerhill, pod nálepku socialismu. Ačkoli svoboda jednotlivce je v těchto školách rozhodně ceněna vysoko, Summerhill a svobodné školy obecně kladou důraz na soudržnost kolektivu a rovnost v komunitě. Na rozdíl od Sudbury škol zapojují i komunitu (nebo třídy v případě Summerhillu) a často spoléhají na zapojení rodičů (nebo dospělých „náhradních rodičů“ a starších dětí jako „postýlkářů“, kteří v Summerhillu, což je internátní škola, vytváří pocit domova). Je skutečně cítit, že kulturu je potřeba rozvíjet, aby vznikla zdravá atmosféra k učení, ve které děti prospívají (což je podobné předpokladu reformátora školství z devatenáctého století Johanna Pestalozziho, který tvrdil, že „emocionálně bezpečné prostředí“ musí být přítomno pro „úspěšné učení“).[21]

Judith Suissa porovnává Summerhill s anarchismem, třetí kategorií uvedenou na diagramu, když píše: „O co Neillovi skutečně šlo, bylo vážit si svobody jen pro ni samotnou – a daleko od křiku společenských anarchistů, kteří nahlíží na svobodu… jako na základní aspekt pro vytvoření společnosti založené na vzájemné pomoci, socio-ekonomické rovnosti a spolupráci.“[22] Z těchto důvodů jsem umístil do anarchistické kategorie „Agile Learning Centers“ (centra pro učení dovedností), stejně jako mnohem zřejmější „Free Skools“ (svobodné školy) a „Modern Schools“ (moderní školy, které se za anarchistické přímo samy prohlašují). „Agile Learning Centers“ byla přímou reakcí na modely „Free Schools“, avšak nově formulovala a přetvářela způsoby vedení schůzí, řešení konfliktů atd. Tyto na souhlasu založené struktury a nehierarchické systémy souzní s anarchistickými ideologiemi. Navíc oddanost sítě „Agile Learning Centers” společenské spravedlnosti a rovnosti je separuje od ostatních modelů sebeřízeného vzdělávání a také spadá pod definici anarchistických hodnot. 

Po všem, co bylo řečeno, je důležité si pamatovat, že každé centrum i jednotlivec jsou jiní, a takovéto diagramy jsou užitečné jen jako obecné vodítko k porozumění metodologiím. Zároveň je toto srovnání metod sebeřízeného vzdělávání s politickými ideologiemi důležitou připomínkou, že zatímco není potřeba podporovat radikální politiku, aby člověk v sebeřízené vzdělávání věřil, mladý člověk díky sebeřízenému vzdělávání prožije radikální svobodu a pozná na důvěře založenou ideologii. Tyto zážitky ovlivní jeho chápání světa. Stejně tak to platí pro děti vychovávané v konvenčním, na strachu založeném vzdělávání, ale s odlišnými politicko ideologickými důsledky.

Popsání rozdílů ve způsobech sebeřízeného vzdělávání, i jejich společných základů na důvěře založeného přístupu, přispívá k lepším vzájemným vazbám. S tímto porozuměním se ve světě sebeřízeného vzdělávání můžeme učit jeden od druhého. Během současné doby, ve které je lidstvo tak přísně rozdělováno, je důležité pamatovat na naše podobnosti a také na to, že všichni jednotlivci, bez ohledu na politické přesvědčení, styl vzdělávání či jakoukoli jinou víru, která lidi rozděluje, si zasluhují, aby k nim bylo přistupováno s respektem a laskavostí. Jsem pyšný na spojenectví s ostatními lidmi z tohoto hnutí za sebeřízené vzdělávání a oceňuji rozmanitost našich přístupů a postupů.

Odkazy:

[1] Haworth, Robert H. Anarchist pedagogies : collective actions, theories, and critical reflections on education. PM Press, 2012.

[2] “List of political ideologies.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_political_ideologies. Accessed 31 December 2019.

[3] Gatto, John Taylor. The Underground History of American Education. Oxford Village Press, 2000.

[4] Please note, despite Self-Directed Education (SDE) being a relatively new term for describing this method of education, I will use it throughout this section to remain consistent and clear in my explanation of this model of education.

[5] Croall, Jonathan. Neill of Summerhill : the permanent rebel. Routledge, 2014.

[6] “Summerhill’s fight with the UK government.” https://www.summerhillschool.co.uk/summerhills-fight.php. Accessed 31 December 2019.

[7] Allen Graubard, “The Free School Movement,” Harvard Educational Review, Volume 42, Issue 3, September 1972.

[8] Avrich, Paul. The Modern School Movement : Anarchism and Education in the United States. Princeton University Press, 2014.

[9] Ibid

[10] Simmons, Ernest J. Tolstoy. Routledge, 2016.

[11] “The Pupil of the People: Lev Nikolaevich Tolstoy’s Peasant Schools at Yasnaya Polyana.” https://geohistory.today/tolstoy-peasant-school/. Accessed 31 December 2019.

[12] “Friedrich Froebel (17821852).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/1999/Froebel-Friedrich-1782-1852.html. Accessed 31 December 2019.

[13] “Temple School (Massachusetts).” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Temple_School_(Massachusetts). Accessed 31 December 2019.

[14] “Elizabeth Palmer Peabody, 18041894.” https://www.alcott.net/cgi-bin/home/champions/Peabody.html. Accessed 31 December 2019.

[15] “Exploring the History of Freedom Schools.” Civil Rights Teaching, https://www.civilrightsteaching.org/voting-rights/exploring-history-freedom-schools

[16] Gray, Peter. “The Human Nature of Teaching II: What Can We Learn from Hunter-Gatherers?” Psychology Today, https://www.psychologytoday.com/us/blog/freedom-learn/201105/the-human-nature-teaching-ii-what-can-we-learn-hunter-gatherers. Accessed 31 December 2019.

[17] “Libertarianism.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Libertarianism. Accessed 31 December 2019.

[18] Dagger, Richard, and Terence Ball. “Socialism.” Encyclopædia Britannica, https://www.britannica.com/topic/socialism. Accessed 31 December 2019.

[19] Wittel, Andreas. “What is anarchism all about?” The Conversation, https://theconversation.com/what-is-anarchism-all-about-50373. Accessed 31 December 2019.

[20] Ismail, Zakiyya. “Why Unschooling as Decolonisation.” Growing Minds, https://www.growingminds.co.za/learning-reimagined-conference-why-unschooling-as-decolonisation/. Accessed 31 December 2019.

[21] “Johann Pestalozzi (17461827).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/2319/Pestalozzi-Johann-1746-1827.html. Accessed 31 December 2019.

[22] Suissa, Judith. Anarchism and Education: A Philosophical Perspective. PM Press, 2010.